Na šestadvaceti stranách kalendáře se mísí legendy, osobnosti centra Dukla se současnými hvězdami sportu, které Českou republiku reprezentují a sbírají pro ni medaile.
Z fotografií se culí 51 osobností, které na dresech hrdě nosily nápis Dukla. Saudek svůj počin nazval "Nebe slávy" a ke vzniku fotografií napsal toto:
Byl to fantastický raut! Ale počkat! Počkat! Všichni si myslí, že raut je nějaká žranice – to zase prrr... Omyl. Ve slovníku je psáno: "Setkání vybrané společnosti." No – to bych prosil! Taky že jo!
Chtěl jsem tedy portrétování pojmout jako velkou společenskou událost: dámy ve večerních toaletách, důstojní gentlemani ve střízlivých tmavých kabátcích – žádné svaly, dresy, pot a nezměrné úsilí potřebné k dosažení vrcholu by neměly být patrné – nu, některým se můj vzkaz, má koncepce, nějak nedoručila, a tak přijeli v kostkovaných košilích jako kovbojové na rodeo, ale pořád to byli oni: výkvět naší reprezentace.
Bývá opatrnickým zvykem nikoho zvlášť nejmenovat, ale když já musím: Jaroslav Holík přišel po strašné operaci, statečný a nezlomný chlapák – a předvedl mi jednou pro vždy, co je odvaha, bojovnost a silná vůle, kterou ostatně měl vždycky – jemu jsem vděčný za to, že mi ukázal, jak naše drobné starosti jsou k smíchu před lidskou velikostí.
Ještě něco: všichni, od mladičké dívky Evy Samkové až po milovanou Danu dámu Zátopkovou, měli něco jedinečného: uměli to, co já neumím. A byli nejlepší. Nabral jsem z nich obrovskou sílu a hluboce, po slovansku se před nimi skláním.
A teď aby to znělo trochu vznešeně: přirovnávám ten společný portrét k nebi plnému hvězd, k oslnivé obloze. Viděl jsem tam hvězdy teprve vycházející, ale i už trvale zářící na tom mém nebi – a pár jich bylo té největší velikosti – to byli ti, které u nás každý zná.
Na tohle nebe Slávy se já nikdy nedostanu, ale směl jsem se tam dívat – a to stačí.
Jan Saudek
dělník fotografie
