Na nečekaný a drsný vyhazov od žen Olomouce v roce 2009 už trenér Lubomír Krejčíř zapomněl. Hrany, tehdy ostřené oběma stranami, už stihl obrousit čas. Možná se mu tehdy stalo to nejlepší, co mohl chtít. Vrhl se na trénování mladších dorostenek a úspěchy na sebe nenechaly čekat.
Trpký pocit zesládl hlavně v posledních dvou letech, za tu dobu totiž v soutěžních zápasech se svým týmem neztratil ani bod. Ocenění přišlo i se stejně starou reprezentací, v červenci získala na otevřeném mistrovství Evropy bronz.
Trenére, nezapomněl jste už, jaké je prohrát?
To určitě ne. Na klubové úrovni sice porážka nebyla, i když jsme v přípravě hráli třeba i s reprezentací Polska. Ale na té reprezentační je konkurence úplně jiná, i když otevřené mistrovství Evropy pro nás bylo pozitivním šokem. Podlehli jsme jen Rusku nešťastně o branku. V přípravě jsme ale prohráli s Rumunskem nebo Polskem, takže jsme to nezapomněli.
Co hledat za dvouletou dominancí mladších dorostenek Olomouce?
To musí posoudit objektivně jiní. Každopádně je potřeba mít talentovaná děvčata, která chtějí věnovat čas tréninku na intenzivní úrovni. Pak je nutné mít podmínky na úrovni a ty jsou v Olomouci velice dobré a taky je potřeba trochu štěstí.
Lubomír KrejčířNarodil se v roce 1956 a svou trenérskou kariéru svázal s olomouckou Zorou, kde působí už třiadvacet let. Jako hlavní trenér přivedl klub k titulům v letech 2003, 2004 a k zatím poslednímu triumfu olomouckého klubu v roce 2008. Od podzimu 2009 působí u mladších dorostenek Zory, se kterými vyhrál v roce 2011 titul bez ztráty bodu a letos to zopakoval. Se stejně starou reprezentací letos získal bronz na otevřeném mistrovství Evropy v Göteborgu. Tento týden jim začíná světový šampionát v Černé Hoře. |
Po druhém titulu jste se nechal slyšet, že obhajoba je krásná, ale měřítkem je, kolik hráček se v budoucnu prosadí mezi dospělými.
To není a nemůže být jen moje krédo, ale musí to být součástí systému výchovy. Po konci v ženách je moje priorita vychovat hráčky a připravit je, aby se prosadily v dospělých a to nejenom v interlize, ale pokud možno i v reprezentaci. Jestliže existuje státem dotovaný systém přípravy vrcholových sportovců, tak by to tak mělo fungovat a měl by se oddělit od výkonnostního a masového sportu. Neznamená to, že ti ostatní jsou horší lidé, ale určitě jsou horší sportovci. Pro vrcholový sport je předurčeno jedno nebo dvě procenta populace a ti se mohou prosadit, pokud se s nimi pracuje. My ostatní máme smůlu.
Nemrzí vás, že se nemůžete podílet na růstu svých svěřenkyň i v dalších kategoriích?
S touto generací jdu dál, a to i na reprezentační úrovni, kde jsem byl schválen jako trenér dvacítky. Pokud nejsou propadáky nebo průšvihy, tak je to správný systém. Ale to neznamená, že když za rok dva začnou hráčky odcházet do ženské kategorie, tak budu nespokojený. Naopak, bude to naplnění toho, co teď dělám.
Nebyl jste v létě kandidátem na interligové křeslo v Olomouci?
Nevím, ale předem jsem deklaroval, že nechci. Loni jsem znovu odmítl i Michalovce a bylo tam víc klubů. V této chvíli jsem velice spokojený, pracuji s talentovanými lidmi ve výborných podmínkách a hlavně mám reprezentační celek, který získal bronzové medaile na mistrovství Evropy, což se na dívčí mládežnické úrovni nepřihodilo minimálně patnáct let.
Ve středu se stejným týmem odjíždíte na světový šampionát do Černé Hory. S jakými ambicemi?
Nezůstat při zdi, přestože je mistrovství světa něco jiného než otevřené mistrovství Evropy. Tam byly některé týmy bez hráček, které hrály na souběžném juniorském světovém šampionátu. Teď budou všichni v plné palbě. Navíc máme soupeře z nejtěžších. V korejském týmu, který byl na mistrovství světa juniorek, bylo šest hráček naší kategorie a ty měly nejlepší produktivitu. Dalšími soupeři jsou Dánsko, Francie, navíc do horní osmičky postoupí jen dva týmy, takže by byl malý zázrak, kdyby se nám to podařilo. Ale pozitivní sebevědomí děvčat po bronzové medaili vzrostlo, rozhodně nesložíme zbraně a uvidíme, jak budeme na této úrovni konkurenceschopní.
Olomoucká házenkářka Lucie Dostálová (vpravo) a trenér Lubomír Krejčíř s pohárem pro vítězný tým Českého poháru.
Jak vás poslouchám, práce s talenty a možnost konfrontace se světovou špičkou vás hodně naplňuje, mám pravdu?
Hodně je slabé slovo. Cítím mnohem větší odezvu než u dospělých, kteří mají spoustu sociálních starostí jak přežít v této bouřlivé době. Házená u nich není v žádném případě na prvním místě a to v této kategorii řeší rodiče. Děvčatům zbývá profesní příprava a házená. Ta odezva je mnohem větší a dá se lépe ukázat co umí trenér, než u žen, které se mnohdy staví na zadní.
V jaké situaci je česká klubová házená?
Ve stejné, jako celá společnost. Má obrovské ekonomické problémy, které pokud jsou řešitelné, může jít nahoru. Současné vedení dokázalo za poslední roky ekonomicky stabilizovat svaz, takže přesto, že nemáme na vyskakování, můžeme jet na šampionát, pokud se na něj dostaneme, což v minulosti nebylo. Ekonomické sloupy jsou ve všech klubech mnohdy velmi vratké, ale na druhé straně jsou některé jako je Zora, kde je velká podpora města i kraje a mohou fungovat v klidu i ve slabých letech. Proto jsme na tom relativně dobře.
Relativně?
Řada profesionálek je v Mostě, Porubě, jednotlivkyně i ve Veselí a je-li v interlize osm českých družstev, nejsme na skluzavce do propasti. Pořád je to však balancování na hraně nože. Ale to se týká všech sportů, i těch malých.
Jsou však hráči, kteří mají na to hrát nejvyšší soutěž, ale z pracovních důvodů na to rezignují.
To je skoro masový jev. Týká se to i družstev ze druhé poloviny extraligy, které ani netrénují pětkrát týdně, protože se nemůžou z pracovních důvodů sejít. Podmínky pro to nejsou, je to ale i mizivým zájmem společnosti o sport, na rozdíl od Německa, Francie a Skandinávie. Tam je zaměstnavatel hrdý na zaměstnance, který má ambice být špičkový házenkář a vytváří mu podmínky. U nás je to spíše negativum, protože je hráč často pryč.
Házené se věnujete i jako spolukomentátor České televize, naposledy při přenosech z Londýna. Trpíte trémou?
Po osmi letech už není tak výrazná. Teď to bylo problematické a nové v tom, že jsme se s komentátorem neviděli a je problém se trefit, abychom si neskákali do řeči. Je to nádherná věc, být nějakým způsobem, když už to nejde přímo, aktivním účastníkem olympiády. Nehledě na to, že podívat se do zákulisí televize je velice zajímavé.
Může někdy přijít doba, kdy bude naše házená na olympiádě?
Nechci být skeptik, ale to vidím dost černě. Ani tak ne z ekonomických důvodů v klubech, ale kvůli celkovému nezájmu mládeže o sportování. Už se nenáborují talentované děti, ale bere se, co přijde a mnohdy se chodí škemrat, aby známí poslali děvče či kluka na sportování. Jsou výjimky, ale je to boj o každé dítě.
