Letos jej jeho svěřenkyně nejprve vydatně osprchovaly šampaňským, poté mu obarvily vlasy a následně i pomalovaly celé tělo.
Jak jste si užil oslavy?
Vím jen o velké části, která proběhla přímo ve Veselí. Tam se na nás vyřádily holky, obarvily nám vlasy, z blonďáků jsou černovlasí a naopak. Měli jsme hned po návratu slavnostní večeři v klubu, pak samozřejmě následovala návštěva vyhlášených olomouckých podniků, kde celý tým až na mě slavil až do rána. Na mě lezla nějaká viróza, i proto jsem brzy odpadl.
Co říkala vaše manželka, že jste se jí vrátil s černou hlavou?
Měl jsem doma slavobránu s krásným novým křeslem pro mistra. Vlasy ale pochopitelně vzbudily úděs a dodnes jej budí u lidí, kteří mě spatřují a nevědí, jaká je příčina.
Všechny hráčky se vám taky na záda podepsaly. Který podpis má největší hodnotu?
Ó, to je velice záludná otázka. (usměje se) Pro mě mají všechny stejnou hodnotu, máme jednolitý tým. Určité vnitřní pnutí v něm bylo spíš pozitivní. Pro trenéra v kolektivním sportu jsou všechny hráčky cenné, i ty, které dokážou celou dobu trpělivě sedět na střídačce a zaskakovat jen v těch částech sezony, kdy je opravdu nejhůř. Takové jsou totiž taky potřeba. A je velká vzácnost, pokud nenarušují součinnost týmu, což se nám podařilo.
Vyzdvihl bych osobnost brankářky Lenky Černé, kterou jste po zisku titulu nazval fantomem. Mezi vámi asi nebude klasický vztah trenér hráčka, a tedy šéf a podřízený, že?
Vy jste se původně ptal na to, který podpis je mi nejmilejší... U výkonnostního přínosu pro družstvo už by byla moje odpověď jiná. A co se týče vztahu mezi mnou a Lenkou, to určitě není klasický vztah trenér - hráčka. Známe se totiž odmalička a navíc já ji beru víceméně jako partnera, poslední rok už měla i status trenéra brankářek, takže oficiálně byla členem realizačního týmu.
Mluví se o tom, že by Černá mohla v létě odejít do Veselí. Podaří se vám ji udržet?
Tak to není otázka pro mě, ale pro management klubu. Máme s Lenkou ty nejlepší vztahy, jak osobní tak sportovní. A přál bych si, aby tady zůstala. Ale jestli ona vidí svou budoucnost někde jinde, je to její záležitost. Ale chci s ní ještě na toto téma hovořit, nenechávám to jen na funkcionářích. Na této kauze se mi nelíbí jediná věc, že s tím Veselí vyrukovalo před play-off. Bylo to svým způsobem un-fair. I z hokeje nebo fotbalu víme, že se nesmí jednat s hráči dopředu. Bylo to hodně neetické. Jinak Lenka za ty čtyři roky odvedla pro Olomouc obrovské penzum práce a má právo si zvolit svou další dráhu.
Byla by to sice ztráta osobnosti, máte ale Barboru Raníkovou, která je coby reprezentační jednička brankářkou srovnatelné kvality.
Celou sezonu jsme je střídali pravidelně, ale v závěru Barbora onemocněla, a proto Lenka odchytala celé play-off. Jinak by to znovu bylo kolem padesáti procent zátěže pro obě dvě. Ale myslím si, že už nastává čas, aby Raníková chytala větší část zápasů. Jenže klub, který tak jako my chce mít i ambice v evropských pohárech, musí mít víc špičkových hráček na jednotlivých postech. Riziko zranění totiž hrozí stále. Byla obrovská výhoda, že máme dvě špičkové brankářky. Na české poměry určitě, a co se týče Lenky, to je dlouhodobě jedna z nejlepších brankářek na světě, i teď ve svých jednačtyřiceti letech.
Takže na reprezentaci by výkonnostně stále měla?
Znovu by obrovsky pomohla. Jen je otázka, jestli by to vydrželo tělo.
Jinak se vám podaří udržet mistrovský kádr i pro příští sezonu?
To není otázka pro mě. Mám jen kusé zprávy. Já jsem byl osloven na pokračování práce, proto mě složení kádru zajímá. V podstatě všechny hráčky mají podepsanou smlouvu až na Šaškovou, Vaškovou a Černou. Dojít ještě může k nějakým změnám, ale podle zpráv, které mám, jsou to spíš pozitivní informace. A spíš než hrozby odchodů se objevují úvahy o založení rodiny. Jistý už je návrat Růžičkové z Thuringenu.
Jak se vám vůbec povedlo ve skromných českých podmínkách vytvořit tak silný mančaft?
Už jsme tady před pěti lety vytvořili velice silný tým, který byl dvě sezony po sobě mistrem. V té době jsme hráli na dluh, peníze nebyly, podpora města i kraje byla tehdy minimální, v úplně jiném řádu než teď a sponzorů v tomto region taky není. Tým se proto rozpadl.
Kdy došlo znovu ke vzestupu?
Město pak rozjelo podporu sportů a to stačilo, abychom mohli začít budovat družstvo nové. Zůstalo jádro pěti hráček, k nim se nabalovaly talentované dorostenky a pak došlo k příchodu zkušených Černé, Vaškové, Šaškové. Vznikl tým, který má zastoupeny všechny generace a ukázal, že může velice solidně hrát i evropské poháry.
Vy jste řekl, že pro tak silný tým byl zisk titulu povinností. V tom bych viděl určitou paralelu s volejbalistkami Prostějova, které ale své ambice nepotvrdily - po ovládnutí základní části nakonec v play-off skončily bez medaile. Bylo to pro vás varování?
Varování to bylo, ale jinak bych to nesrovnával. Koncepčnost, tradice klubu i dlouhodobost práce je u olomoucké házené nesrovnatelná s volejbalem v Prostějově vybudovaným na zelené louce, ač vím, že tam už dřív druhou ligu hráli. My se snažíme udržet jádro z hráček, které mají vztah k městu, a jen to doplňujeme tak, jak je nutné. Stavět tým vysloveně z cizinek, a tím nemyslím jen hráčky ze zahraničí, ale všeobecně odjinud, to není ani představa našeho klubového výboru a moje osobní už vůbec ne. Myslím si, že tyto malé sporty by měly zůstat sportem a nebýt obchodem.
Ještě k těm překvapivým výsledkům. Často zní, že ženský sport je dost nevyzpytatelný. Potvrdíte to?
Před nějakými dvaceti lety byly velkým rizikem těhotenské vlny, v ženských kolektivech jsou ještě velice citlivou záležitostí interpersonální vztahy, i my jsme určitými problémy prošli. Ale mně ty výpadky až tak zvláštní nepřipadají. Řekl bych, že ženy dokážou úspěchy prožít a oslavit lépe než muži, ale trošku hlouběji prožívají neúspěchy. S těmi my jsme se ale letos nepotkali. (usměje se)
Lákal by vás návrat k reprezentaci?
Co říct? (rozesměje se) Když řeknu, že láká, tak trenéři znervózní... Ale koho by to nelákalo. Je mi dvaapadesát let a myslím si, že do věku malinko nad šedesát trenér může reprezentaci vést. Tak uvidíme.
Spolu s vaším finálovým soupeřem Jiřím Zerzáněm z Veselí patříte k velkým osobnostem mezi ženskými trenéry v Česku. Vám oproti němu chybí zahraniční zkušenost. Chtělo by se vám do ciziny?
To je moje ambice, ale problémem je ekonomické zázemí házené. Kdybych do zahraničí šel, tak tam bych těžko mohl přeskočit zpátky k mužům a u ženských složek nejsou prostředky takové, aby se člověk zabezpečil. Nemůžu si dovolit zůstat bez prostředků, kdyby se něco nevyvedlo. Na Balkáně či v Německu je přitom konkurence obrovská a není to jak v kopané, že by mě pak klub vyplatil do konce sezony. V házené, když přijdete o místo, tak jste bez peněz, a já bych odchodem do ciziny přišel i o civilní zaměstnání.
Už jste měl nabídky ze zahraničí?
Určitě. Třeba z Německa, dokonce jsem mohl vést holandskou reprezentaci, což ale bylo z hodiny na hodinu a přitom my měli s českým nároďákem před mistrovstvím Evropy. Musela by přijít top-nabídka. Mám velice dobrou němčinu a ruštinu, ale nemluvím anglicky, což mi omezuje teritoria. Třeba bych nemohl do arabského světa, kam často chodí trenéři.
Jaký vlastně máte vztah s trenérem Zerzáněm? Při finále mezi vámi došlo k několika menším konfliktům, na tiskových konferencích jste si občas vyměnili názory...
Tak předně bych řekl, že mezi námi dvěma nedošlo ke konfliktům, ve Veselí se teď on jen dohadoval s Dobešem. A náš vztah? Mou předností v celé kariéře bylo, že jsem dokázal dělat druhého velkým trenérům Kuťkovi, Marešovi i Zerzáňovi. Pak jsem dělal i prvního. Spolupráce s každou z těchto velkých postav české ženské házené byla úplně jiná. S Kuťkou to bylo velmi partnerské, s Marešem přátelské a s Jirkou Zerzáněm bylo asi nejvíce názorových rozdílů, které ale byly ku prospěchu věci.
Jak to myslíte?
V mnohých věcech mě to obohatilo, hlavně v tom, jak vést utkání a jak z družstva dostat maximum. Naše názorové diskuze mnohdy do páté hodiny ranní byly často velmi bouřlivé. Jirka je velký sportovec, který dokáže na kolegu pořádně zvednout hlas, tak jako já, ale za pět minut jsme zase kamarádi. Má to pozitivní náboj, vyhovuje mi to. Nemám rád, když poté, kdy já coby impulzivní člověk vypěním, a ten, s nímž diskutuji, pak odmítá komunikaci. Já radši trochu po italsku.
Trenér Zerzáň říkal, že relaxuje skládáním trojrozměrných puzzle. Jak odpočíváte vy?
Já v současné době bydlím v lese na Kopečku, mám zahrádku, chodím se sekyrkou na dřevo pro kachlová kamna, ve kterých rád topím, se psem na procházky. Pěstuju cibuli, česnek a jiné plodiny, které jsou sice ve srovnání v hypermarkety mnohem dražší, ale jsou moje.
