Sobota 15. srpna 2020, svátek má Hana
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 15. srpna 2020 Hana

Po 31 letech konec v Olomouci. Vzpomínat budu na všechno, říká kouč Krejčíř

  16:49aktualizováno  16:49
Už mi přišel první důchod, směje se Lubomír Krejčíř. Kdepak, protřelý házenkářský kouč neuzavřel kariéru, to jen kalendář mu přihodil na záda šestý křížek. Chuť trénovat i láska ke světu pruhovaných tyčí zůstává, jednu velkou změnu v životě však přesto prožívá. Odchází z olomoucké Zory, s níž byl spjatý 31 let, získal s ní třikrát český titul a k tomu nespočet mládežnických.

Házenkářský trenér Lubomír Krejčíř | foto: Dalibor Glück, MAFRA

„Nebylo to lehké rozhodnutí, ale zrálo delší dobu. Teď se budu věnovat Litovli, kde se ke mně vždy zachovali velmi dobře,“ říká 63letý Krejčíř.

Jaké byly důvody konce v Zoře?
Je jich řada. Jeden z nich byl, že jsme se nedohodli na podmínkách, byť to nebyl ten hlavní důvod. Částečně bydlím ve Zvoli u Zábřeha, a už by se nevyplatilo dojíždět 40 kilometrů. Ale bylo to velmi bolestné rozhodnutí. Ani ne ve vztahu k Zoře, protože jsme se s vedením odcizovali deset let, byť vztahy byly korektní. Ale filozofie klubu mi v této chvíli blízká není, představuju si to ambicioznější, někde na bázi olomouckého volejbalu, a to v Zoře nevidím. Po příčinách nechci pátrat, protože do vedení klubu už dlouho nevidím.

V čem to tedy bylo bolestné?
V rozchodu s týmem a konkrétními hráčkami, protože se nám povedlo z velmi průměrných žaček udělat nadprůměrné dorostenky. Během roku a půl jsme skočili do špičky a měli jsme pět šest reprezentantek. A celé centrum mládeže, které vede Kamil Zemánek, má hlavu a patu a sedíme si s filozofií házené, takže práce a podmínky pro fungování centra byly výborné. Když jsem děvčatům oznamoval, že končíme, tak byly slzičky a přiznám, že na obou stranách. To bolelo, ale jinak, pokud se dá mluvit o novém začátku v 63 a půl letech, cítím nový impulz, že se mohu věnovat Litovli, kterou jsem měl dosud vždy až jako číslo dvě. Jednička byla Zora.

Je konec definitivní?
Rozešli jsme se v dobrém, podali jsme si ruku a pan Bělka vyjádřil naději, že se za rok vrátím. Ve svém věku ale počítám, jestli se toho vůbec dožiju. (směje se) Ale ani já to nevylučuji, uvidíme, co přinese čas. Po stránce podmínek, tréninku a know-how klubu a metodiky je Zora regionální špička. A já se nikam za házenou stěhovat nehodlám.

V čem se oba kluby liší?
Generačně je mi celý výbor v Litovli blíž než v Zoře, kde je výrazná tendence zásadním způsobem omladit trenérský tým. Mám rád, když si můžeme sednout a popovídat, jenže tendence je v Zoře opačná, tam se trenéři nescházejí, ale dopisují si a mně chybí klubový život. V Litovli se jednou za čas buchnou buřty do udírny, pustí se pípa a bolavé věci se proberou. Vynadáme si, vysvětlíme, a to mi v Zoře poslední roky chybělo.

Lubomír Krejčíř důrazně hovoří k házenkářům Litovle.

Lubomír Krejčíř důrazně hovoří k házenkářům Litovle.

Na co budete za těch 31 let nejvíc vzpomínat?
Mám toho plné skříně, vaše články i vašich kolegů vystříhané a seřazené. Vzpomínat budu na všechno, na to, co bolelo, i co bylo velmi úspěšné. Postupně jsem šel od žaček přes dorostenky až k ženám. V devadesátých letech jsme cestovali s dětmi každé prázdniny po Evropě, od severního polárního kruhu po Gibraltar. Všude jsme byli vítaní a všude jsme vyhrávali.

Vidíte a já myslel, že vypálíte tituly v letech 2003, 2004 a 2008, které zůstávají nejúspěšnější érou klubu.
Vystřídaly se tam tři generace hráček, byť některé se prolínaly celou érou, například Zuzka Coufalová Mikulíková. Byly to veliké úspěchy a souvisí s tím i reprezentační kariéra, protože kdyby nebylo Zory, nikdy bych na národní tým nedosáhl. To bylo také úspěšné. Dnes píšou, že ženy byly třikrát na šampionátech a je to rekord. No, my jsme byli také třikrát v řadě. Píšou, že osmé místo je nejlepší výsledek, ale my jsme byli také osmí. Je to tedy srovnatelné, byť se mi líbí, jak trenér Bašný dělá velice dobře reprezentaci, má to hlavu i patu i po lidské stránce. Vydařila se mi i juniorská éra po odchodu od žen, byli jsme na mistrovství Evropy nebo světa každý rok a dosáhli jsme na bronz na otevřené Evropě.

Náhlý konec u áčka Olomouce v roce 2009 už přebolel?
Trochu hořkosti po rozchodu zůstává, protože tehdy vše klapalo, byli jsme úspěšní a důvody byly spíš osobní než jiné. Tam mi to vzalo asi pár let pohybu ve špičkové házené. Zpětně, když se na to dívám, mi to přineslo jiná obrovská pozitiva. Součet, podpis, za 31 let je všechno za jedna, byť to někdy bolelo.

Jak jste se do klubu dostal?
Bylo to v roce 1989, dcera měla devět let a myslel jsem si, že z ní může být házenkářka. Tehdy jsem odešel od mužů Pozemních staveb, protože mi zrušili z ekonomických důvodů béčko, a hledal jsem cestu, co dál. Můj kamarád a trenér Honza Gogol mě oslovil, ať jdu do Zory, tak jsem začal u žaček. A nikdy jsem nebral trénování tak, že mě za pár let přestane bavit, protože dcera třeba skončí. Byl jsem házenkář od devíti let a vždycky to pro mě byla vize do konce života, ať jako trenér, hráč, nebo funkcionář. A hodlám to tak dodržet, je to zkrátka se mnou spojené.

„Vzpomínat budu na všechno, na to co bolelo, i co bylo úspěšné.“

Lubomír Krejčíř

Postupně jste dozrál až k prvnímu týmu?
V žačkách se mi dařilo, co rok, to titul, a šlo to i v dorostenkách, takže jsem šel v roce 1996 poprvé k ženám a udělali jsme bronz. Další sezona se ale nepovedla, v létě povodně spláchly halu a my jsme se v přípravě plácali mezi Kostelcem a Kožušany, trénovali jsme i na fotbalovém hřišti. Samozřejmě výkonnost nebyla, hledaly se příčiny a hodilo se to na trenéra. Něco na tom bylo, protože jsem navíc neměl zkušenosti, takže takové ty jemné nuance pohybu v krizové situaci jsem nezvládal. Vynechal jsem rok a půl, byť z další sezony, kterou dělal Jan Gogol, jsem už měl medaili.

Jak se vám to podařilo?
Honza Gogol v závěru sezony při zápase ve Veselí strhl rozhodčímu odznak, dostal trest a Zora pak hrála poslední zápas sezony s Ostravou o bronz. Ten jsem tedy musel odkoučovat za něj, vyhráli jsme a Honza na mě volal, ať si jdu pro medaili. Nechtěl jsem, ale nakonec ji mám. Bohužel pak Honza zemřel a o prázdninách, údajně podle docentky Dobešové, která k němu měla přístup, protože on jinak nechtěl nikoho moc vidět, si prý přál, abych to po něm převzal. A pak už začala dlouhá a velmi úspěšná éra, která trvala až do roku 2009.

A pak jste ji protáhl i po odchodu k dorostenkám.
Sedm mládežnických titulů v řadě, když to řeknu některým lidem, tak mají červený hadr před očima, protože není hlavní úkol získávat v mládeži tituly. Já s tím souhlasím, byť starší dorostenky bychom měli vést k touze vítězit a dosahovat na nejvyšší mety. Tedy pokud je to klub jako Zora. Priorita byla vždycky výchova reprezentantek a to se dařilo, byly zástupy děvčat, které prošly reprezentací a i úspěšně.

V čem je házená jiná od doby kdy jste začínal?
To jsme měli možnost vidět v pauze, když se v televizi objevovaly retro zápasy. Principy zůstávají stejné, ale teď je nesmírně rychlá, k čemuž pomohla i pravidla. Je velmi tvrdá, ale kvůli přísnějšímu posuzování už není tak brutální jako před deseti lety, kdy v tom balkánské celky ty ostatní převyšovaly. Dnes už se zase prosazuje i technika a kombinace, což se mi líbí. V každém případě je dynamičtější, rychlejší, náročná nejen pro hráče, ale i pro vedení a trenéry z hlediska rychlosti rozhodování a kondiční přípravy hráčů. Dnes už průměrně připravený hráč nezvládne delší úseky, byť se to řeší tím, že se povolují vyšší počty hráčů do utkání a může se to nahradit častějším střídáním.

A co jí zůstalo?
Je to krásný sport, který u nás dostává málo mediálního prostoru a tím je málo známý veřejnosti. Dělám osvětu mezi fotbalovými fanoušky na vesnici, tak to v takovém mikrovzorku vidím a kolikrát mi fotbaloví funkcionáři i hráči říkají: „Na házenou já chodit nebudu! To jsou nervy, tam se pořád něco děje!“ No ale o to nám, co máme házenou rádi, jde. Na fotbale si dáte pivo, sníte buřta a během toho se na hřišti nic nestane, takže to můj sport není, je to pro mě nezábavné. Svým způsobem i na té nejvyšší úrovni. Moc nerozumím, proč jsou plné stadiony se 60 tisíci lidmi, ale každý svého štěstí strůjcem.

Na Hané má házená dlouhou tradici v podobě řady klubů i na vesnicích. Má to nějakou příčinu?
Ta tradice tu byla ve všech sportech. Haná, na rozdíl od Zábřežska a Šumperska měla výhodu v zázemí vysoké školy a pohybovalo se tu hodně osvícených učitelů a sokolských vůdců. A házená? Pro malé obce je snad jednodušší dělat sport, který hraje sedm lidí, než jedenáct. Ve fotbale už dnes i v nižších úrovních I. A třídy musíte dát hráči odměnu. Házenkáři tak nároční nejsou a lépe se to i organizuje.

Také tu stále žije národní házená. Jak ji vnímáte?
Velice si jí vážím. Je to úžasná věc, tradice, která není v jiném státě. Přineslo nám to i největší úspěchy mezinárodní házené, protože špičkoví hráči v 60. letech se rekrutovali z národní házené. Bohužel dnes není národní házená vidět v záplavě různých kvazisportů, které nevedou k systémovosti. Je fajn, že lidé sportují, ale touha být vrcholový hráč tam není. Přitom mladí lidé vize potřebují. Pamatuji, že když jsem na základní škole tvrdil, že chci na olympiádu do Moskvy, říkal mi můj třídní učitel pan doktor Hejný, že uklízečky ještě berou. To bylo trochu dehonestující, ale ty vize jsme měli, byť nebyly reálné vzhledem k míře talentu, podmínkám nebo výšce pro sport. Ale snili jsme o tom. Když však kopete balón přes ohnutý pingpongový stůl, tak to mě dvakrát neoblažuje.

Proč na Hané chybí mužská extraliga?
Mužské složky v Olomouci zanedbaly postavení haly. Zora se drží především kvůli hale a pan Hejtmánek tam má mít pomník. Se všemi riziky, které to tehdy přinášelo, ji dokázal postavit, a proto se ženská házená udržela a expandovala. Pozemní stavby stavěly haly, ale ne sobě. A jakmile nemáte zázemí, svůj stánek a chodíte po nájmech, tak se nikam nedopracujete. I Litovel by byla mnohem dál, kdyby měla vlastní halu, teď hraje ve školní hale, která slouží i florbalu.

Může být jednou extraliga třeba ve Velké Bystřici, která halu má?
Tam je potenciál a chtějí do extraligy. Postavili v podstatě dvě haly a zrekonstruovali areál. Jestli to dělají dobře, neumím posoudit, ale už si vyprodukují i vlastní hráče. Dostat se do extraligy je ale podstatně jednodušší, než se tam pak udržet. Je to mazec, především funkcionářský. Povinností pro klub přibude řádově, a když se v tom neumíte pohybovat, je to problém. Na to jsme naráželi i v Litovli.

„Vůbec dostat někoho ke sportu je problém, pak je tam udržet a mít na hřišti v potřebném množství je stále složitější. Mnohem jednodušší je to hrát virtuálně, takže děti jsou pohodlnější.“

Lubomír Krejčíř

Sport pláče z klesajícího zájmu dětí a vy jste přímo u zdroje.
To je obrovský průšvih. Vůbec dostat někoho ke sportu je problém, pak je tam udržet a mít na hřišti v potřebném množství je stále složitější. Mnohem jednodušší je to hrát virtuálně, takže děti jsou pohodlnější. Začali jsme vychovávat děti k samostatnosti, takže jsou v něčem předčasně zralí, ale v přístupu k věcem a cílevědomosti nedospěli ještě ve dvaceti letech. Setkal jsem se s tím u dorostu v Litovli. „Proč jsi neběhal přes Vánoce?“ „A proč bych to dělal?“ To byla odpověď jednoho hocha, která také přispěla k mému rozhodnutí jít k mužům, protože ti měli docházku i nasazení výborné.

Kudy z toho ven?
Dobrý příklad je Zora, kde jsou dívky i v žákovském věku vedeny k tomu, že je tam to áčko. Zjistil jsem, že deset let je tam strašili: „Počkej, až půjdeš do dorostu, tam je Krejča.“ No protože nedocházet na tréninky je u mě průšvih. Když chceš hrát, musíš trénovat, to mě naučili dva lidé – Hugo Šváb, kanoista a kamarád, který se mnou pracoval, a legendární házenkář Vojta Mareš. Všechno je v objemu tréninku. Proto jsme měli úspěchy na začátku 21. století, protože jsme jako první zvedli objemy tréninků. Dnes to jde nahradit kvalitou tréninků, je lepší metodika a trenéři jsou odbornější.

Zmínil jste Hugo Švába, zajímavé jméno z kanoistického rodu, který ze syna Filipa vychoval olympionika. Jak jste se znali?
Hugo byl sportovní instruktor v Uničově na učilišti a já na železničním učilišti v Olomouci. Potkávali jsme se na soutěžích a přetáhli jsme ho k nám. Byl velmi sportovně nadaný, původně byl gymnasta na špičkové úrovni, na vojně byl v ČH Bratislava a závodil proti olympijskému vítězi Diťatinovi. (Rus Alexandr Diťatin jako první sportovec získal 8 medailí na jedné olympiádě, v Moskvě 1980 – pozn. red.) Pak mu odešly kotníky, tak přešel na kanoistiku a začal získávat tituly jak na běžícím pásu, poslední měl na čtyřkajaku ve 49 letech mezi mladými kluky. To byl člověk, amatér, ale přístupem profesionál, jaké dnes ani nemáme. Sám na sebe, na ostatní i na syna Filipa. Možná máme ještě někde ve sklepě Hugovo pádlo. Bohužel v padesáti letech dostal rakovinu a ze dne na den byl pryč. Hrozné, a to i pro nás, které tu nechal. Byl to můj přítel a vzor sportovní profesionality.

Naplno teď budete působit u prvoligových mužů Tatranu Litovel. Jaké budete mít ambice?
Samozřejmě nejvyšší, i když jsme ve druhém roku stabilizace prvního mužstva. Není tam tedy tlak na postup, ale chceme se pohybovat v horní třetině tabulky, zapracovávat mladší hráče a nejlépe naše, pokud je vyprodukujeme.

  • Nejčtenější

Krásný okruh, hrozná trať. Její úroveň je katastrofální, hřímají jezdci

Takhle ostrou kritiku na Masarykově okruhu, který mezi jezdci patří k nejoblíbenějším na světě, nejsou zvyklí slyšet....

Hokejista Plekanec opouští Kometu, chce být blízko nemocné mamince

Hokejová Kometa Brno se bude muset v nadcházející sezoně obejít bez Tomáše Plekance. Známý centr v klubu končí nečekaně...

Sparta je krok od Evropské ligy. Pomohly Šachtar, Sevilla i United

Fotbalová Sparta je krok od základní skupiny Evropské ligy. Pomohla jí souhra výsledků ve čtvrtfinále současného...

Pohotový a zabijácký. Potom ale Kubalík zažil chvilku trapnosti

Zrodila se hvězda, je to potvrzené. Dominik Kubalík v hokejové NHL rozhodl o postupu Chicaga do opravdového play off,...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Takhle fotbal znemožníme. Tvrdík o karanténě Slavie i plánované schůzce s Babišem

Šéf fotbalové Slavie Jaroslav Tvrdík mluví v rozhovoru pro iDNES.cz a MF DNES o karanténě i přísných pravidlech, která...

Pastrňák i Kvitová. Sportovní hvězdy skupují v Praze luxusní nemovitosti

Premium Rezidence na Smíchově, byty v Karlíně nebo na Vinohradech. To je jen malý výčet nemovitostí, které vlastní české...

Doba prsatá. Odhalená ňadra jako důkaz měnícího se světa kolem nás

Premium Až se teď v létě vydáte k vodě, rozhlédněte se kolem sebe. Jedním z dokladů změn světa kolem nás jsou proměny vzhledu...

Android Auto a CarPlay v každém autě. Poradíme vám, jak na to

Premium Chcete používat oblíbenou navigační aplikaci na displeji v autě místo telefonu? Přečtěte si, jak to udělat a neutratit...

  • Další z rubriky

Žádné pití z jednoho brčka, nakázal šéf házenkářek Mostu

Obyčejný písek se pro ně změnil ve zlaté písky. Před exhibicí v plážové házené totiž dostaly dominátorky z Mostu zlaté...

OBRAZEM: Krása na písku. Házenkářky Mostu dostaly zlaté medaile

Ačkoli oficiálně interligový titul nezískaly, dostaly házenkářky Mostu za prvenství v nedohrané česko-slovenské soutěži...

Posily házenkářů Jičína: šampion z Dukly a velký návrat Kubíka

První z nich se vlastně vrací domů. Za Jičín sice nikdy nehrál, ale pochází z nedalekého Dvora Králové. Druhý přichází...

Obrovské obludy ne. Soupeřky uběháme, říká kondiční kouč Mostu

Zesílit, ale s mírou. Šéf mosteckých házenkářek Rudolf Jung nebere rozdíl muži/ženy, dril českých mistryň však na...

WhatsApp se brzy zbaví toho, co nás na něm nejvíc štve

Populární chatovací aplikace WhatsApp chystá změnu, která leckoho potěší. Brzy bude mít podporu více aktivních zařízení...

Češi bydlí na Papui již tři roky. Byl to ze začátku šok, ale nelitují

Manželé se rozhodli vydat za prací do zahraničí. Zlákala je Papua Nová Guinea, kde žijí od roku 2017. Nejdříve v městě...

Modelka po plastice nedodržela sexuální abstinenci, praskl jí zadek

Šestadvacetiletá Amanda Nicole z Los Angeles se živí jako modelka a je samozvanou dvojnicí herečky Scarlett...

Doba prsatá. Odhalená ňadra jako důkaz měnícího se světa kolem nás

Premium Až se teď v létě vydáte k vodě, rozhlédněte se kolem sebe. Jedním z dokladů změn světa kolem nás jsou proměny vzhledu...

Herečka Prachařová bydlí na Letné. Nezvaní návštěvníci jsou už pryč

Při pohledu na starý činžák by jen málokoho napadlo, v jak krásném bytě dcera herců Dany Batulkové a Davida Prachaře...