Co vás napadlo ve chvíli, kdy bylo jasné, že máte medaili?
Chvíli se mi asi hnaly do očí slzy, ale jinak si toho moc nepamatuji. Při sledování podobných okamžiků v televizi mě občas napadlo, jak bych se asi choval, kdybych získal olympijskou medaili já. Jestli bych se rozbrečel a tak. Teď najednou ta chvíle přišla a nebylo to vůbec hrozné. Možná mi to všechno dojde až později.
Ale čekání na konec závodu bylo dlouhé, sedm závodníků jelo až po vás.
Všichni mě ujišťovali, že to bude zlato, ale já jsem tušil, že mě ještě někdo předstihne. Doufal jsem, že by to mohlo vyjít na zlato, ale vůbec jsem nebyl zklamaný, když Daniele přijel a ukázal zase ty svoje svaly. Je to super, že si splnil sen a já si ho splnil taky.
Mezi slalomáři jste nejmladší a máte jako první medaili.
Tady je asi bezpředmětné mluvit o věku. Doufám, že ještě nějaké medaile zacinkají po zítřejších závodech.
V semifinále jste byl až osmý, jak jste se chystal na finále?
Cítil jsem se dobře, akorát jsem si říkal, že mám málo času, protože jsem semifinále jel mezi posledními a finále naopak mezi prvními. Náš fyzioterapeut Tomáš Dvořák mě ale dal zázračně dohromady.
Trenéři říkali, že třetí místo na startu byla ideální pozice, abyste výborným časem vystrašil soupeře.
Do finále by mi nevadilo jet jako poslední, měl bych víc času na odpočinek, to je trochu výhodnější. Ale nakonec bylo lepší, když to takhle dopadlo.
Byl jste před závody nervózní?
Před závodem ne, ale ráno. A dost, mě to překvapilo. Začal jsem si zapisovat různé věci do deníčku, a tím jsem se dal dohromady. Uvědomil jsem si, že o nic nejde, že to je závod jako závod, akorát se dívá víc lidí. Před jízdami jsem už byl nervózní přesně tak, jak potřebuju, aby se tělo rozpumpovalo.
Deníček? Co si do něj píšete?
Teď si tam asi dlouho nebudu psát nic…
Co to bylo za deníček?
Přece jen dnešek není úplně normální den, a tak mě napadlo zaznamenat, jak se před závodem cítím. Říkal jsem si, že by mohla být škoda, kdybych to zapomněl.
Co jste si tam tedy napsal?
Ale, jen takové věci, jako že sedím v obýváku a tak...
Pomohlo vám, že jste už na druhé olympiádě?
Myslím, že jo. V Pekingu jsem byl o čtyři roky mladší a víc jsem všechno prožíval. Ne kvůli výkonu a výsledku, ale spíš jsem si užíval tu olympiádu.
Loni jste tady vyhrál závod Světového poháru. Vzpomněl jste si na to na startu?
Stejně jako teď jsem byl v kvalifikaci třetí a v semifinále osmý. Před finále jsem si na to všechno vzpomněl. Bohužel, teď jsem druhý... Ale ne, druhé místo přece není tragédie.
Pomohla vám v něčem zkušenost z deblkanoe?
Moc jsem nevěděl, co od toho čekat, jestli si nějak neublížíme. Ale zážitek z té jedné jízdy byl neuvěřitelný a já jsem za něj rád. Bylo lepší, že jsem měl jen den pauzy mezi závody. Dva dny by v téhle atmosféře by byly moc dlouhé.
Zítra se můžete stát prvním vodním slalomářem v historii, který získá dvě medaile na jedněch hrách…
Upřímně, to se asi nestane. Ale nechme to na zítřek, jak to splujeme. Myslím, že nám ta trať docela hraje do karet. Deblisti tam budou dělat velké chyby, a tak věřím, že poslední v semifinále neskončíme.
Jenže ještě před závodem vás čekají různé povinnosti v Českém domě. Budete slavit?
No tak asi tam budu muset. A asi to bude velké. Musím se domluvit se Standou Ježkem, jak moc po mně chce, abych se připravoval na závod. Na druhou stranu chci v Londýně zůstat ještě pár dní, abych si ty hry užil i s ostatními slalomáři, takže je na všechno dost času. Chceme obejít ostatní sporty, navštívit nějaké ty městské podniky, že jo. Samozřejmě knihovny, divadla, muzea…Je jich tu spousta.
Jak vnímáte, že jste první Čech, co má medaili?
Tak jsem to nevnímal. Věděl jsem, že se moc nedaří, ale že budu první Čech s medailí, to jsem si nepřipouštěl. Možná bych ale mohl být někde na titulní stránce, ne?
