Že bych si připadala jistá v kramflecích, to opravdu říct nemůžu. Když jsme vyjížděli z vrcholu Špičáku a zamířili přímo na sjezdovku Šance, trochu jsem se vyděsila. Místo toho, abych následovala Gaspiho z kopce, zastavila jsem se na hraně a z kola sestoupila. "Neboj, podržím tě za sedlovku, ať pořádně nasedneš, a půjde to," instruuje mě Gaspi, když se vrací nahoru ke mně.
Napodruhé už to zvládám a rázem jsem o poznání klidnější. "Teď přijdou boule, budeš 'pumpovat'," radí mi čtyřiatřicetiletý biker ze severočeského Jirkova. Vzpomenu si na úvodní lekci dole u lanovky, kde jsem se kromě správného zatáčení mezi kužely a skákání přes paletu učila i jezdit po boulích. Na vrcholku boule se předklonit a kolo zrychlit. A hurá, jde to i tady. "Zatáčka, pravou nohu nahoru, váhu drž na spodní noze." Samozřejmě si spletu pravou a levou. Ale zvládám je vyměnit poměrně rychle, aniž by si toho Gaspi všiml.
Se strachem se jezdí špatně
"Tady zastavíme, ať se koukneš, co přijde," říká Gaspi a můj klid je ten tam. V cestě máme pěkný šutr. Dá se sice objet, ale to je pod naši úroveň. Brzdit musím předem, jakmile budu přejíždět kámen, už musím brzdy povolovat. V podání zkušeného ridera to vypadá jako brnkačka, já se ale už vidím dole v kotrmelcích.
"Neboj, zase tě budu jistit," ujišťuje mě Gaspi. Tedy dobrá. Nejhorší je pohled dolů, když stojím nahoře na šutru. Pak mě spíš překvapuje, jak snadno to jde. Mám ze sebe radost. "A držels mě hodně?" okamžitě se zajímám. Prý ne. Ale kdo ví, jak to bylo. Každý instruktor musí být trochu i psycholog a ridery, hlavně ty začátečníky, uklidnit. Se strachem se totiž jezdí špatně.
Jsme nahoře na Špičáku, jde do tuhého.
Následuje přejezd sjezdovky. "Naklonit ke svahu, váhu musíš mít na spodní noze," slyším zepředu. Mám nakázáno jet zhruba stejně rychle jako Gaspi, protože je to přesně tempo, kterým bezpečně zvládnu všechno sjet i jako začátečník.
Jede se mi teď výrazně líp než na začátku. Už si nepletu pravou a levou nohu, zvládám jízdu po kamenech i kořenech, které kvůli počasí dneska kloužou víc než jindy.
Ne všechny úseky ale zvládám s čistým štítem. Jeden je poměrně prudký a plný kamenů. Při pohledu shora se mi nelíbí, radši slézám a nasedám znovu. Kousek sjedu a zase stavím. "Neboj, sjela jsi už horší věci. Já bych tě do žádného nebezpečí nepustil," snaží se mě uklidnit Gaspi. Marně. Tady to už ale nezvládnu. Nemám rychlost a nasedat přímo nad sešupem mi moc nejde. Těch pár metrů kolo radši vedu.
Souboj s hupancem
Další zatáčky už jsou zase v pohodě. Blížíme se ale k pomyslné třešničce na dortu. Gaspiho slovy přemostění, mými velký hupanec – výjezd nahoru a pak zase pěkně dolů, po prknech. Co mě děsí nejvíc je jeho výška, pod lávkou projede bez problémů auto.
Nejdřív si to jdeme prohlédnout bez kola. "Tohle že mám jet? A sakra," říkám si v duchu. Ptát se po bezpečnosti mi přijde zbytečné, vím, že by mě Gaspi do ničeho riskantního nepustil. Ale nechce se mi. Vůbec. Říct, že nepojedu, bych samozřejmě mohla, ale to se říká těžko.
Gaspi umí své ovečky krásně namotivovat. I když mám strach, prostě do toho půjdu. "Nasedneš támhle u toho stromu. Já budu čekat nahoře. Chytím tě, na chvíli zastavím a srovnám," říká Gaspi. Odevzdaně přikyvuju a jdu si pro kolo. "Je to jednoduchý. Zadek dát dozadu, váhu těla taky a brzdit budu jen zadní brzdou," opakuju si v hlavě.
Někdy musí Gaspi pomoci nejen radou, ale i rukou.
Rozjíždím se, vyjíždím hupanec nahoru, Gaspi mě chytá a já se s vyděšeným výrazem koukám pod sebe. Z kola je pohled ještě horší, než když člověk jenom stojí. Gaspi mě pouští, já urputně brzdím. Prkna kloužou, zadní kolo se smeká a hází se mnou. Ale jsem dole. A ani jsem nespadla. "Paráda," slyším. Padá mi kámen ze srdce. Vím, že to nejtěžší mám za sebou.
Bez větších problémů dojíždím zbytek trasy. A mám radost. Poprvé jsem sjela Špičák. A dokonce bez pádu.
Kurzy SimplerideLetos se pořádaly třetím rokem, tři z nich se konaly v bikeparku na šumavském Špičáku. Po dvoudenním kurzu by měl být člověk schopen sjet kopec samostatně, bez dohledu zkušeného instruktora. Hodně lidí se ale na kurzy vrací, protože se chtějí zdokonalit. Kvůli bezpečnosti se jezdí s integrální přilbou, chrániči na loktech i kolenou a s chráničovým krunýřem. "U veřejnosti pořád převládá pocit, že když má člověk integrálku a chrániče a sjíždí kopec, je to nebezpečné. My jsme ale za tři roky kurzů měli jeden vážnější úraz. A to člověk neposlouchal instruktora a ujel mu," popisuje Richard "Gaspi" Gasperotti. Občas si člověk z kurzu odnese menší odřeniny, ale dohled zkušeného ridera podle něj úrazy hodně eliminuje. "Instruktor ví, jak jsou lidi technicky zdatní a jak se bojí. Nedovolí si ho poslat někam, kde by se zranil. Postupuje se pomalu, od úvodní teorie postupně přes malé věci dál. Když má člověk strach, místo objedeme a zkusíme to třeba příští jízdu," popisuje Gaspi. Věkové rozpětí je široké. „Na minulém kurzu jsme měli čtrnáctiletou holčinu a sedmapadesátiletého chlapíka," říká Gaspi a dodává, že loni měl v kurzu i dvě barmanky, které na kole nejezdí vůbec nikam. Měly dlouhé nehty a Gaspi jim musel půjčit speciální rukavice. "Zájem o biking je velký, je to jeden z nejvíc rostoucích sportů," uzavírá Gaspi. |
