Horníci jdou do boje (1984–1985)
Délkou a intenzitou boje šokovala a zůstala po ní hořkost. Velká hornická stávka byla v jistém smyslu občanskou válkou. Ostatně, nespadla z nebe. Předcházelo jí skutečné plánování u generálského stolu.
Když totiž v roce 1974 vedla stávka hornických odborů k porážce britských konzervativců ve volbách, rozhodli se z ní poražení poučit. Jak? Odborům je potřeba zakroutit krkem, vyzývala k boji zpráva konzervativního poslance Nicholase Ridleyho a plán rozváděla do detailů. Je třeba trénovat proti stávkujícím speciální policejní jednotky, v případě konfliktu najímat odborově neorganizované řidiče náklaďáků, odstřihnout stávkující od peněz.
Své recepty na to, jak zlomit odborovou moc, měli i labouristé, nakonec však vyšla řada na Železnou lady Margaret Thatcherovou. Její plán na uzavření dvacítky dolů, který by připravil o práci na dvacet tisíc havířů, byl hozenou rukavicí, kterou horníci zvedli.
Jejich odpor nebyl jednotný, tvrdý ale ano. A zasáhl celé hornické komunity. Děti havířů chodily v zimě krást uhlí na haldy, aby si promrzlé havířské domky měly čím zatopit, ženy stávkujících organizovaly finanční sbírky, benefiční koncerty, mítinky a staraly se o chod měst a městeček. Pro většinu z nich to bylo poprvé, co opustily své místo u plotny a chopily se veřejného angažmá.
Boj se ale nevyhnul ani násilí, sahaly po něm přitom obě strany. "Ti obyčejní chlapi, kteří nebyli trénovaní vojáci nebo divocí fanatici, nechali v boji úplně všechno, nabídli i vlastní životy," vzpomíná s dojetím jeden ze stávkujících Dave Douglas.
Policie v uhelných revírech fungovala spíš jako paramilitární armáda, jak napsal server TimesOnLine.co.uk. Tvrdě napadala a zastrašovala stávkové hlídky, horníci zase útočili na stávkokaze.
"Policisté srazili k zemi jednoho hocha a dál ho mlátili. Jeho strýc jim řekl, že už má dost, srazili ho ale taky a dostal to samé," popsal serveru útok na městečko Fitzwilliam jeho obyvatel Keith Poulson. Poté prý lidé vyšli z domů a celá vesnice se vzbouřila. Stavěly se barikády, zapaloval se majetek důlní společnosti. Obyvatelé házeli na policisty kameny, muži v uniformách podle svědků používali zadržené horníky jako lidské štíty.
Vrchol konfrontací však přišel s Bitvou v Orgreave. V Jižním Yorkshire se tam proti sobě postavilo na šest tisíc stávkujících a osm tisíc policistů. Policie zaútočila a výsledkem byly desítky zraněných.
Konfrontace si ale vybíraly i cenu nejvyšší. O život přišlo šest stávkujících, tři děti se zabily při nebezpečných výpravách na haldy a výčet tragédií završuje taxikář, který vezl do práce stávkokaze. Dva horníci z mostu svrhli na jeho auto kus betonu.
Stávky skončily porážkou po téměř ročním boji. Během něj stát zatkl přes 11 tisíc havířů a hornické komunity byly doslova vyhladověny, když byly podle předem připraveného zákona téměř úplně připraveny o sociální dávky. Řada horníků se ale i tak s odvoláním stávky ze strany odborů smířila jen se zapřením.
Vítěz, kterým byla Železná lady, bral vše a zlomení odborové moci důkladně využil.
Velká hornická stávka tak nezanechala hluboký vryp jen na někdejších hornických komunitách, ale na celé britské společnosti. Nakonec, stala se motivem filmů i písní. Právě do jejích kulis je posazen snímek Billy Elliot, zpívaly o ní kapely jako Dire Straits, Manic Street Preachers či Pulp.
Vyplundrovaný Londýn (1990)
Železná lady byla u vlády i v roce 1990, kdy se odehrál Poll Tax Riot, nepokoje na londýnském Trafalgar Square, které jsou označovány za největší, k nimž ve dvacátém století v anglické metropoli došlo.
Zákon o rovné dani z hlavy (Poll Tax) byl terčem širokého odporu veřejnosti, která si nemyslela, že by měl prodavač ze supermarketu platit totéž co sněmovní lordů. Proti zákonu se vedly dlouhodobé kampaně i pouliční protesty. Ten, který se odehrál posledního březnového dne, se svým násilím vymykal.
V Londýně se sešlo přes 200 tisíc odpůrců zákona a k prvním konfrontacím došlo, když odpoledne zastavila zástupy při pochodu na Trafalgar Square policie a zatkla několik lidí. Násilí eskalovalo poté, co do davu najely čtyři policejní obrněné vozy, aby ho rozehnaly.
V rukou demonstrantů se objevily tyče a lešenářské trubky z nedaleké stavby, zahořely ohně.
Následně se nepokoje smýkaly Londýnem, nevyhnula se jim Oxford Street ani Picadilly Circus. Trvaly do tří hodin v noci a protestující při nich rabovali, zapalovali banky a luxusní obchody a převraceli auta. Podle BBC bylo zatčeno přes 400 lidí, způsobená škoda se vyšplhala na 400 tisíc liber.
V celém sporu Margaret Thatcherová prohrála. V listopadu téhož roku podle průzkumů zákon o rovné dani z hlavy podporovala pouhá dvě procenta obyvatel. Nakonec vedl k pádu rázné konzervativní političky.
Francie v ohni (2005)
Francouzští rappeři o tom zpívali dlouhá léta. Daleko vztekleji však na nezaměstnanost a diskriminaci na pařížských předměstích obývaných generacemi přistěhovalců upozornily nepokoje v roce 2005. Jejich roznětkou se stala smrt dvou teenagerů, kteří uhořeli 27. října v trafostanici. Podle svého kamaráda, který se s nimi vracel z fotbalu, se v ní chtěli schovat před policií, aby se vyhnuli dlouhému výslechu, jimiž prý policie mladistvé na předměstích často šikanuje.
Rozhořčení nad smrtí hochů, kteří navíc nebyli žádnými delikventy, poté přiživil slzný granát, který používá francouzská zásahová policie, vhozený do mešity, i ostré výroky Nicolase Sarkozyho na adresu předměstské mládeže.
Sud napěchovaný střelným prachem sociálních problém vybuchl. Někteří mladí ukazovali na kamery francouzské doklady a mluvili o tom, že nechtějí, aby se s nimi jednalo jako s občany druhé kategorie, jiní ale vsadili na bezuzdnou destrukci.
Otevřeným konfliktům s policisty se mládež vyhýbala, místo toho se na pařížských předměstích zapalovalo vše, co hořelo. Hlavně automobily, třeba i sousedů, a odpadkové koše. Plameny ale šlehaly i ze škol, školek a sociálních center.
Osmého listopadu musel prezident vyhlásit výjimečný stav, který dovoloval policii sahat k zákazům vycházení či rozpouštět srocení na ulici. Nepokoje skončily o deset dní později, výjimečný stav ale zůstal v platnosti až do začátku ledna. Pro jistotu.
Výčet škod, které za sebou výtržníci nechali, je dlouhý. Téměř 9 tisíc zničených automobilů, celkové škody za 200 milionů eur, dva lidé padli nepokojům za oběť. Nepokoje zasáhly přes 270 měst a vedly k téměř třem tisícům zatčených. Většina z těch, jejichž případy se dostaly k soudu, měla francouzské občanství.
