Znovu vedl proti Štajnerovi a spol. své hráče, se kterými v roce 1993 vybojoval pro liberecký Slovan postup do 1. ligy. "Pořád je to parta velice silných kluků, kdyby jim bylo o dvacet míň, tak s tím svým srdíčkem, s jakým tehdy v Liberci hráli, by teď určitě bojovali v lize o první místo," je přesvědčený 56letý Vlastimil Petržela, v současné době kouč druholigového Žižkova.
Jak jste zápas užíval?
Hlavně to bylo o tom, že když jsem hráče potkával, byli všichni strašně šťastní, že se zase někteří po letech potkali, pokecali a zahráli si spolu. Jen mě trochu mrzí, že jsem nesehnal úplně všechny své tehdejší kluky.
V exhibici nepadl ani gól a prohráli jste na penalty. Čím to?
V těchto zápasech se většinou nehraje úplně na sto procent, aby se nikdo zbytečně nezranil nebo se nějak neukazoval a nepředváděl. Šancí ke skórování bylo spousta, ke konci jsme toho góla moc chtěli dát, ale nemohli jsme to trefit. To byla jediná kaňka, ale jinak tito fotbalisté ukázali, že fotbal pořád umějí.
Jak s odstupem času vzpomínáte na své působení v Liberci?
V Liberci chtějí fanoušci po celých devadesát minut plné nasazení, napadání, prostě totální fotbal. A na to jsme vsadili, předváděli náš typický způsob hry a plné tribuny nás hnaly, to teď není. Kvůli této hře sem diváci v tu dobu chodili, třeba i proto, že jsme dokázali otáčet ztracené zápasy. Věděli jsme, že nemáme žádné velké fotbalové hvězdy, proto jsem si vybíral kluky, o kterých jsem věděl, že na hřišti nechají úplně všechno. Byla to strašně krásná doba. Fotbalově jsme šli pořád nahoru a z normálních hráčů se tady stávaly hvězdy.
A co vaše pověstné zimní přípravy?
Párkrát jsem tady teď byl s manželkou okolo stadionu bruslit a vždycky si hned vzpomenu na tu černou škváru, na které se kluci topili po kolena v bahně a pak si ji kartáčem museli drhnout z kolen. Ráno a odpoledne znova. Klobouk dolů před nimi. Teď je tam krásná přírodní tráva, podmínky se tady neuvěřitelně změnily.
V čem je podle vás rozdíl mezi tehdejším a současným fotbalem?
Předtím se trénovalo dvakrát tolik než teď. Dneska jsou fotbalisté leniví jako hrom, řekl bych, že se jim ani nechce trénovat. Ty tvrdé tréninkové dávky, se kterými jsme v roce 1992 začínali, by teď nevydrželi ani z poloviny. Takže rozdíl tam je, tehdy musel být fotbal kvalitnější.
Do druholigového Liberce jste přišel z pražské Slavie, jak se to vůbec seběhlo?
Rozhodlo, že tehdejší šéf Slovanu Petr Forman se ozval úplně jako první. Ani nevím, jak se mu to vůbec povedlo. Nějak ukecal naši sekretářku generálního ředitele, která do mě pořád hustila, že musím tomu Formanovi zavolat, protože se ozval první.
A jak vás vlastně Petr Forman přesvědčil?
Je to zvláštní. Říkal jsem si, co budu dělat někde v Liberci, kde jsem byl jednou v životě a nelíbilo se mi tady... Ale nakonec se to tak nějak upeklo. Kývl jsem, i když jsem dostal ve Slovanu osmkrát menší plat, než jsem měl ve Slavii, ale já jsem se tady celkově v Liberci a v klubu začal najednou cítit strašně dobře. Na peníze jsem vůbec nemyslel, přestože jsem byl v minusu. Musel jsem totiž hodně čerpat z peněz, které jsem si vydělal ve Slavii. Fotbalově i lidsky to tady ale bylo prostě výborné.
Jak prožíváte aktuální sváteční období?
Jsme teď napůl v Liberci a v Krásném Lese za Frýdlantem, kde jsme si koupili nemovitost, a tam si to užívám. Máme tři psy, dvě kočky. Od května na domě makala parta zedníků vlastně až do října a teď už je to všechno na mně. Takže já mám pořád co dělat.
