Vidíme, jak pouze jeden z cílů trestu je povýšen na cíl jediný, a všechny ostatní složky trestu jsou zanedbány. Soudce zemského soudu se soustředil na ochranu společnosti a jeho rozhodnutí o propuštění teroristy bylo vedeno úvahou, zda vrah ještě může ohrozit lidi.
Zda se ještě může vrátit ke své zločinecké, teroristické minulosti. A to zjevně nemůže, je jiná doba, nemá zázemí a i ten třídní boj, který Frakce hlásala, trochu vyčpěl. Společnost je tedy v klidu. Přesto to podle mého soudu neznamená, že by měl být vrah propuštěn na svobodu.
Trest kromě ochrany společnosti a pokusu o nápravu jedince, který se provinil, má ještě jeden rozměr, rozměr explanační. Trestem nad vrahem či teroristou společnost vyjadřuje svoje (až rituální) odvržení, odmítnutí činu, za který je zločinec trestán.
Je nejspíše pravda, že Klar po šestadvaceti letech kriminálu už nebude dál vraždit. Jeho vraždy z doby minulé však nejsou ani po těch letech, co od nich uplynuly, o nic méně zavrženíhodné a odsouzeníhodné. Přesto je Klar najednou venku.
Společnost tak dává najevo, že vlastně za nějaký čas ani vražda není nic strašného. Přitom partneři, děti a příbuzní Klarem zavražděných lidí dosud žijí a dosud jim ti, které vrah připravil o život, chybí.
Přesto společnost výrokem soudu svou klatbu nad činem a jeho pachatelem ruší a zmírňuje. Propuštění Klara je proto podle mého soudu nejen chybou, ale přímo výsměchem všem příbuzným obětí, které zavraždil - byť už před šestadvaceti lety.
