Pokud se vám zdá, že se jedná o informaci Amnesty International z nějaké exotické země, které vládne extrémní pravicový nebo levicový diktatorský režim, jste na omylu. Ačkoliv není vyloučeno, že se taková informace v příští zprávě Amnesty International objeví, něco podobného není pozorovateli demokracie tolerováno a není to jako maličkost přehlíženo ani u takových zemích jako jsou latinskoamerické nebo africké diktatury.Tentokrát se nejedná o nějakou z těchto despotických zemiček, jedná se o evropskou zemi, která se považuje za demokratickou, jedná se o Českou republiku.
Čirou náhodou se jedná o novinářku, která nestála na "správné straně barikády" v bojích za "svobodu slova" a o "udržení nezávislosti" naší veřejnoprávní televize.Čirou náhodou nyní pracuje pro televizi, na kterou ministr kultury připravuje stížnost, která je už ze své podstaty hrozbou zabavení provozovací licence, čirou náhodou o této stížnosti bude rozhodovat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, zvolená z "nezávislých osobností", z nichž velká většina je nominována vládní koalicí, a mnozí z nich jsou jejími bývalými politiky, čirou náhodou považuje jeden z jejích nových "nezávislých členů" za svůj hlavní úkol, a hlavní úkol nové rady, pomáhat ministru kultury při uskutečňování jeho záměrů, a považuje, v rozporu se zákonem, mandát Rady za omezený v duchu budoucích intencí pana ministra.
Čirou náhodou byla Rada České televize dovolena tak, že v ní absolutní většinu mají členové nominovaní vládní stranou, nebo jejími koaličními minipartnery, potom co byl parlament donucen revokovat své původní usnesení o způsobu volby, a poslanci vládní strany byli donuceni změnit své původní hlasování.
Čirou náhodou je vláda této země vedena předsedou, jehož koníčkem je monitorování telefonních odposlechů prováděných bezpečnostními službami, čirou náhodou je v témže týdnu kdy probíhají výslechy zmíněné novinářky, poslankyně opoziční strany adresátkou výhružného dopisu právníka a vlivného člena vládnoucí strany, hrozícího právním postihem, bude-li kritizovat situaci v distribuci tištěných médií.
Čirou náhodou se tentýž týden objeví v tisku článek politického analytika, pracujícího pro úřad vlády, který připravuje čtenáře na "zásadní společenský střet":
"Jde o televizi coby mocnou zbraň. Použitelnou ne snad k triviálním politickým sporům, ale k zásadnímu společenskému střetu."
Přiznám se, že na můj vkus je těch náhod už příliš mnnoho. Společenský střet je něco jiného než společenský dialog. Je něco jiného, než střet názorů vedený v duchu demokratické soutěže. Stanou li jeho prostředkem výhružné dopisy poslancům, monitorování telefonních rozhovorů předsedou vlády, a stane li se jeho dějištěm vyšetřovací místnost policie, stává se velmi vážnou společenskou hrozbou, hrozbou základním principům demokracie. Machinace s volbami do mediálních Rad mohu považovat jen za nepřijatelný projev žalostného nedostatku politické kultury, ať už se jich dopuští kdokoliv. To, že se jich právě v této době dopouští vládní koalice mohu chápat jen jako projev nedostatku sebedůvěry, který je na celé této věci jedinou věcí, která se dá pochopit, a považovat za svým způsobem opravněnou (oprávněný je ten nedostatek sebedůvěry, nikoliv způsob kterým jí vláda a koalice hodlá znovu nabýt).
To, že se novým účastníkem událostí stává policie, je něčím novým, a něčím co zcela přesahuje i tu nejvyšší míru pochopení. Je jedno, kdo podal trestní oznámení na novinářku, zda to byla jedna z vládních politických stran, nebo jednotlivec, který s ní sympatizuje. To, že policie takovou stížnost vůbec začala vyšetřovat, je nevyvětlitelné. Obvinit novinářku za kladení nepříjemných otázek ze zločinů jako hanobení národa, rasy a přesvědčení, a šíření poplašné zprávy, je naprosto absurdní. I kdyby se novinář ptal na, nebo dokonce sám zaujímal jakékoliv stanovisko k poměru politické strany, nebo jednotlivého politika k restitucím církevního majetku, nejedná se o nic jiného, než o dotaz, nebo stanovisko k věci, která je předmětem legitmní a probíhající společenské debaty. Totéž je pravdou o "spolčování se s komunisty", nebo styky politika či strany s sudetoněmeckým landsmanšaftem. Navíc nic z toho není protizákonné, ani dotaz na takovou aktivitu, ani aktivita sama. A tato novinářka není jedinou, která o těchto věcech hovoří, která klade otázky, nebo projevuje názor.
To, že je policií udání z něčeho takového pokládáno za důvod k zahájení vyšetřování, a to, že novinářce bylo Policii ČR zakázáno sdělovat informace o celém případu pod pohrůžkou stažení z obrazovky, zákazu novinářské práce a dokonce i pod pohrůžkou uvěznění na dobu.dvou let, znamená, že od této chvíle u nás končí svoboda slova. Kterýkoliv novinář, bez ohledu na to, jaký je jeho názor, se stává potencionální obětí persekuce ze strany státní moci. Jedná se o tak závážné zneužití státní moci, že se domnívám, že jedinou možnou formou nápravy je resignace policejního ředitele a ministra vnitra. Ne proto, že obviňuji pana ředitele a pana ministra z toho, že jsou iniciátory této aféry, ale proto, že považuji za nutné, aby svou resignací projevili svůj zásadní nesouhlas s ze zatažením policie do politického dialogu a proto, aby dali veřejnosti jasně najevo, že politické a státní autority si plně uvědomují závažnost policejního zásahu a svou politickou odpovědnost. V tomto případě se nedá postupovat jinak, cokoliv jiného znamená, že státní moc v principu schvaluje aktivitu policie, že jí maximálně považuje za malý přehmat. Vláda musí v tomto okamžiku dokázat občanům, že politické vedení nestojí v pozadí aféry, a zřetelně se od ní distancovat.
Společenský dialog musí zůstat tím, čím má být, dialogem. Pokud připustíme, aby se stal zásadním společenským střetem, a pokud připustíme aby se zbraní v tomto střetu stala policie, a terčem svobodný tisk, jsme zpět v roce 1948.
