Pro zastánce silné transatlantické vazby a funkční Atlantické aliance to musely být šokující události. Ukázalo se, že protiamerické postoje v zemi, která v minulosti byla tak blízkým spojencem USA, mohou napomoci vítězství ve volbách.
Dva měsíce před pražským listopadovým summitem NATO se ukázalo, že frustrace řady Evropanů z Američanů a řady Američanů z Evropanů je silnější, než se dalo očekávat.
Evropané Spojeným státům vyčítají, že se svými spojenci z NATO předem nekonzultují své plány. V tom mají pravdu. Američané upozorňují, že Evropa není schopna přispět ke společným akcím dostatečnou vojenskou silou. I to je pravda.
Napětí nám nevyhovuje. Ve sporech mezi západní Evropou a Amerikou má střední Evropa spíše snahu nepřispívat k vyhrocování napětí. "Schröder se dopustil zjednodušujících hodnocení. Řídil se taktickými politickými důvody," říká kriticky Janusz Reiter, ředitel varšavského Centra mezinárodních vztahů a bývalý polský velvyslanec v Německu. Problém podle něj jednoznačně způsobili Němci.
Tvůrci zahraniční politiky ve státech střední Evropy spíše usilují o to, aby se role, kterou hrají Spojené státy při zajišťování jejich bezpečnosti, posílila. Mají tedy zájem na silné Atlantické alianci. Tento postoj má své historické kořeny – střední Evropa bývala nezajištěnou oblastí mezi Německem a Ruskem. Amerika vyvažuje vliv evropských mocností.
Zdá se, že Středoevropané by mohli přispět k tomu, aby se v celé rozšířené Evropské unii posílil zájem na silné vazbě se Spojenými státy. Ostatně i v západní Evropě se stále více mluví o tom, že EU by se měla prezentovat jako přítel Spojených států, "pokud si chce zachovat vliv na myšlení v Bílém domě". (To jsou slova bývalého španělského ministra obrany Eduardo Serra).
Evropané si mohou uvědomit, že zdaleka ne vše je na představách Spojených států špatné. Strůjci americké zahraniční politiky jsou jako představitelé světové supervelmoci zvyklí uvažovat v globálních bezpečnostních souvislostech, byť je od toho často zrazují ti, kteří přemýšlejí spíše pouze o vnitřní politice. Možná proto Američané vidí větší riziko ve spojení terorismu a zbraní hromadného ničení, byť podle řady Evropanů tuto vazbu neprokazují jasnými důkazy.
Na druhé straně by i Washington mohl více chápat, že Evropané někdy považují jednání USA za příliš přímočaré. Kupříkladu německý ministr zahraničí Joschka Fischer se logicky zabývá tím, jak na akci Západu v Iráku zareaguje celý arabský svět. Je nutné zabránit všemu, co by připomínalo střet různých civilizací.
Americká základna v Česku? Náměstek českého ministra zahraničí Alexandr Vondra, který řídí přípravu pražského summitu, na konferenci VIA NATO v září v Ostravě uvedl, že Aliance je pro Česko zárukou transatlantické vazby, tedy zcela elementární komunikace se Spojenými státy a Kanadou. Kromě toho NATO pomáhá obraně státu, dává garanci vnější stability, což je příznivé také pro příliv zahraničních investic a rozvoj obchodu.
Členství v Alianci dále zajišťuje účast ve sdružení nejvyspělejších států na světě a tudíž i přístup k moderním technologiím, který byl Čechům dlouho upřen.
Politolog Petr Robejšek jde dokonce tak daleko, že navrhuje, aby Česko svou vazbu na USA posílilo poskytnutím prostoru pro americkou vojenskou základnu na svém území. Robejšek ovšem patří ke skeptikům ohledně budoucnosti NATO a chce si takto "přivázat" jediného skutečně akčního spojence. Návrh na vybudování americké základny nicméně v dlouhodobější perspektivě nevylučuje ani Alexandr Vondra, který naopak věří, že Aliance dosáhne vyšší akceschopnosti díky užší specializaci a zároveň vyšší součinnosti členských zemí. Právě urychlení tohoto procesu by mělo být klíčovým bodem jednání na pražském summitu.
V Česku se také zvažuje možnost, že by se země podílela na americkém projektu protiraketové obrany. Na druhé straně je řada skeptiků, kteří pochybují o ochotě Spojených států budovat svou základnu v "strategicky nepříliš významném Česku".
Konec samostatné obrany. Český sociolog Antonín Rašek upozorňuje, že specializace jednotlivých států ve vojenské oblasti může jít proti duchu původní Washingtonské smlouvy, čímž by se měl pražský summit také zabývat. "Důležité bude dospět k závěrům, pokud jde o odpovědnost jednotlivých států za obranu vlastního území, jak to vyžaduje Washingtonská smlouva. Jak je totiž stále zřetelnější, cena moderní vojenské výzbroje a výstroje je tak vysoká, že už nikdo si nemůže dovolit nakoupit ji v rozsahu, aby byl schopen zajistit samostatně obranu vlastního území," uvádí Rašek.
Představitelé NATO v této souvislosti zdůrazňují, že pražský summit by se neměl spokojit s pouhými deklaracemi ochoty jednotlivých států ke spolupráci. Tentokrát by mělo jít o jasné národní závazky. Očekává se, že v Praze také budou jasněji definovány priority NATO ve vojenské oblasti, mezi něž patří obrana proti chemickým, biologickým a jaderným útokům, zajištění velení, komunikace, zlepšení interoperability či schopnost rychle dopravit jednotky na určené místo a udržet je tam po určitou dobu. Není žádným tajemstvím, že zvláště Evropané zatím nejsou na tyto úkoly příliš připraveni. Nedostatky se týkají řady oblastí včetně průzkumných systémů, protiraketové obrany, pozemního sledovacího systému, přesně naváděné munice, tankování letadel přímo ve vzduchu či chybějících přepravních letounů.
Češi doufají, že by se mohli uplatnit právě v oblasti protichemické obrany, biologie a pasivních sledovacích systémů.
Důležitý je dále plán vytvořit nové síly rychlé reakce (rapid response force), které by měly být schopny zasáhnout do 30 dnů. Někteří Evropané ho však považují za konkurenci plánovaných sil rychlé reakce (rapid reaction force) Evropské unie a tedy ohrožení evropské obranné identity. Zatímco síly NATO by měly být složeny z 21 tisíce mužů, síly EU z 60 tisíců. Evropské síly by však měly sloužit spíše operacím na udržení míru a také jejich aktivizace má být pomalejší – do 60 dnů. Američané tvrdí, že se obě jednotky budou vhodně doplňovat.
To není debatní klub. Kdyby se Alianci nepodařilo modernizovat vojenskou dimenzi NATO, do jisté míry by se potvrdila slova pozorovatelů o tom, že se z tohoto společenství stává pouhý pakt o neútočení (jak tvrdí Petr Robejšek) nebo diskusní klub, případně tréninková základna pro Spojené státy (tento názor se objevuje ve Washingtonu).
Taková hodnocení ovšem zakrývají skutečnost, že i politická dimenze NATO je velmi důležitá. Spojenecké závazky v Alianci jsou silnější než v jiných organizacích, což je dáno historickými, politickými i civilizačními vazbami mezi jejími členy. NATO teoreticky nemusí být vojensky efektivní, ale to neznamená, že zanikne vzájemná podpora států v ní sdružených.
NATO není jen o spojování sil proti společnému nepříteli, upozornil v časopise Foreign Affairs bývalý americký náměstek ministra zahraničí Strobe Talbott. Aliance je rovněž o vytváření, konsolidaci a rozšiřování zóny bezpečnosti, v jejímž rámci prosperují společné hodnoty a spolupracující instituce.
Pro Spojené státy bylo důležité, že NATO po 11.září poprvé v historii aktivovalo článek 5 Severoatlantické smlouvy. Američané tak získali jasnou podporu od svých spojenců, byť jejich zapojení do akce v Afghánistánu bylo zpočátku omezené. Talbott nicméně připomíná, že evropští a kanadští spojenci se bojů s Al-Kajdou zúčastnili. Navíc posílili své síly na Balkáně, aby Američanům uvolnili ruce právě v Afghánistánu.
Posilující rozšíření. Argumenty o rozmělňování Aliance jsou spojeny s chystaným rozšiřováním NATO na pražském summitu o sedm dalších zemí (Slovensko, Slovinsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko a Bulharsko). "Přijímání nových členů nevyhnutelně zkomplikuje rozhodovací procesy, při nichž Aliance vyžaduje jednomyslnost. Relativně chudé národy se stárnoucími sovětskými zbraněmi v jejich malých arzenálech jen málo přispějí vojenské moci NATO," napsal James Kitfield v National Journal.
Kritici rozšíření dodávají, že se výrazně rozšíří území Aliance, které by bylo případně nutné bránit.
Řada obav však vyplývá ze starého chápání bezpečnostních hrozeb. V době, kdy hrozí teroristické útoky a kdy je nutné počítat spíše s vojenskými misemi za hranicemi severoatlantické oblasti, se spíše ptejme, zda noví členové budou schopni přispět v této oblasti. To záleží na nich, ale faktem je, že kandidátské země již usilují o to, aby si ve vojenské oblasti našly svou parketu.
Rozšíření NATO by mělo především posílit bezpečnost ve východní Evropě. To je v dnešním nejistém světě klíčové. Rumunsko a Bulharsko, proti jejichž členství mluví nižší ekonomická výkonnost, mohou nabídnout strategickou pozici na Balkáně.
Je zde ovšem ještě jedna pochybnost. Ve střední Evropě se vzhledem k historii mnozí dívají nevraživě na posilující spolupráci NATO s Ruskem. Právě historie ovšem říká, že když Amerika s Ruskem spolupracovala, bylo to pro střední Evropu výhodné (osvobození v roce 1945, ale i pád komunismu). Problémy byly v dobách, kdy obě velmoci stály proti sobě.
14. listopadu 2002 0:39
