Mnoho žáků a studentů vyhledává pomoc s tím, že jim někdo z pedagogů sdělil, že jsou hloupí a neschopní, nejčastěji nepříliš vybíravými a spíše drsnými výrazy.
Podobně se však chovají i leckteří šéfové. Kritizovaným pak obvykle poklesne sebevědomí a naštvou se.
Je to tak správně? Rozhodně ne, drsná kritika nefunguje. Člověk je natolik zraněn, že ji odmítá. Chyba, za kterou je kárán, se pak stává nedůležitou.
Postižený se více zabývá svými nepříznivými emocemi spojenými s kritikou a s osobou kritizujícího. Chyba se proto rozhodně dá lépe vytknout "sendvičově": s pozitivním úvodem i závěrem.
| Jack Stack, generální ředitel České spořitelny, doporučuje: |
| Nejlepší je podle mne říci: "Udělal či udělala jsem chybu. A udělal či udělala jsem také to či ono, aby se chyba už nemohla opakovat." Všichni se tu a tam dopouštíme chyb. Nejde o to nedělat chyby, ale o to uskutečňovat své plány a cíle. Z chyb si přitom můžeme vzít ponaučení a pracovat na jejich nápravě. V České spořitelně na to máme dokonce slogan: "To podstatné měníme dnes, zdokonalujeme zítra." |
Jen tento způsob může podpořit sebekritiku a vyvolat žádoucí změnu jednání. Ten, kdo udělal chybu, může však mít řešení situace ve vlastních rukou. Nejlépe tak, že při pochybení nečeká na kritiku, chybu vstřícně přizná a hned navrhne řešení.
Člověk může také nedostatek nejprve odstranit a pak teprve oznámit. To však není nejlepší způsob - lidé v jeho okolí pak mají mnohdy za to, že si dotyčný pochybení není vědom, a dávají mu najevo, že o jeho chybě vědí. Obvykle ji také následně zveličují.
Chybovat je lidské, není tedy třeba z toho dělat žádné drama ani se nechat ničit "profesionálními" kritiky, kteří na chyby druhých přímo čekají, aby si na nich smlsli a dotyčnému to pěkně nandali.
