"Je to ocenění, které mi dalo nevšední sílu. Dosud sice lidé mé knihy znali, ale teprve teď se k mé literatuře dostanou i čtenáři, kteří by jinak po mých knihách nesáhli," nechal se při převzetí významné ceny slyšet rodák z anglického Aldershotu a absolvent kursů tvůrčího psaní na University of East Anglia; jeho učiteli byli Malcolm Bradbury a Angus W ilson, největším vzorem pak Franz Kafka. Amsterodam, text o vzájemně propletených osudech proslulého skladatele a šéfredaktora bulvárního deníku, má však v McEwanově literární kariéře ještě jiný význam.
Autor ve spojitosti s Amsterodamem mluví o začátku nového stylu, který označuje za sociální satiru silně ovlivněnou Evelynem W aughem. Nejde však o první střih v McEwanově psaní. Už předtím se odpoutal od zlého snu krvavých orgií, zvrácené erotiky a lidské perverzity svých raných děl; perverzity "vylepšené" navíc dětským a pubescentním věkem svých literárních postav. Po dvou povídkových knihách - První láska, poslední pomazání (1975), za kterou obdržel cenu Somerseta Maughama, a Psychopolis a jiné povídky (1978), v níž McEwan nabídl celou galerii mužských hrdinů, jež trýzní opodstatněný či jen podvědomý strach z žen - přišla již zmíněná Betonová zahrada. V tomto tvůrčím vrcholu McEwanova období nočních můr se děti stávají nejen oběťmi incestu, ale i jeho iniciátory.
V románě Cizinci ve městě erotická vášeň končí v tratolišti krve a prozaik tady svůj děsivý svět vystupňoval ad absurdum. Právě paradoxem literární kultivovanosti a hrůzyplných námětů se Ian McEwan odlišil a prorazil. Nutno však podotknout, že v jeho případě nejde o samoúčelnou fascinaci agresivitou, nenávistí a zvráceností - McEwan se vždy drží celkem realistického stylu, hraničícího až s popisem všedních věcí a dějů. "Nemyslím si, že by pro mě násilí bylo přímo obsesí, ale musím přiznat, že mě do určité míry vzrušuje. Ve skutečnosti však nedělám nic jiného, než že píši příběhy o věcech, nad kterými lidé nemají kontrolu," hájil se svého času autor obviněný z propagace zvrácenosti a brutality. "Uvažuji o svých románech v architektonických termínech. To znamená, že do příběhu je třeba vstoupit jako do domu vchodovými dveřmi, které musí být konstruovány tak, aby čtenář byl okamžitě schopen důvěřovat stabilitě celé budovy. Dekorace je jedna věc, přehlednost druhá... Proto jsou mé knihy tolik čteny."
Kniha Dítě v čase (1987), za niž získal prestižní Whitbreadovu cenu, znamenala McEwanův ústup k tématům o něco "optimističtějším", neboli, jak to popsal sám autor, ke knihám, jež zachycují nezbytnost krizí a následných přeměn. McEwan také začal konstruovat složitější zápletky. Román Nevinný (1990) je příběhem specialisty na elektronická zařízení a vraha bývalého manžela své milenky v jedné osobě, odehrávající se v období studené války v rozděleném Berlíně. Následující kniha Černí psi (1992) zachycuje postarší manželský pár a jejich cestu od společné lásky ke komunismu až ke zcela protichůdným pohledům na svět; to vše na pozadí traumatických zážitků z druhé světové války.
Není divu, že se - podobně jako v případě Stephena Kinga - staly pro své děsivé vyznění iMcEwanovy knihy vyhledávanými náměty pro filmaře. Výsledek se však dosud nikdy nesetkal s jednoznačnou diváckou či kritickou odezvou. Neuspěli Cizinci ve městě v režii Paula Schradera, Nevinný s hvězdným obsazením Anthonyho Hopkinse a Isabelly Rosselliniové, povídka První láska, poslední pomazání, zpracovaná režisérem Jesse Peretzem, dokonce ani kultovní Betonová zahrada s Charlotte Gainsbourgovou v hlavní roli. Ostatně lépe se nevede McEwanovi ani jako scenáristovi - s výjimkou lehce nadprůměrného Oráčova oběda propadl jak "Dobrý" synek s Macaulayem Culkinem, tak snímek Soursweet.
Nesporné je jedno: Ian McEwan patří k nejpozoruhodnějším anglickým, možná i vůbec anglicky píšícím autorům současnosti. Kolegové Martin Amis a Salman Rushdie jej na požádání pochválí a vyjmenují mezi svými přáteli. A náleží rovněž k autorům takzvaně kultovním svědčí o tom třeba počet fanouškovských stránek na internetu. Obsese tvůrců oněch webových adres často hraničí se šílenstvím. "Někteří z mých fanoušků jsou velice milí, jiní méně.
Pravdou však je, že s většinou z nich bych se nikdy setkat nechtěl," říká objekt jejich zájmu. Stálé publikum má Ian McEwan i zde: počínaje Betonovou zahradou a konče Nezničitelnou láskou, již V olvox Globator přináší v těchto dnech, vyšly zde s výjimkou Dítěte v čase všechny autorovy romány a přeložen byl i povídkový soubor In Between the Sheets a to pod výše uvedeným názvem Psycholis a jiné povídky.
Ian McEwan (1948) se v rámci 10. festivalu spisovatelů představí v sobotu 15. dubna v pražském Studiu Ypsilon (Spálená 16, Praha 1) od 15 a 19.30 hodin.
Autor ve spojitosti s Amsterodamem mluví o začátku nového stylu, který označuje za sociální satiru silně ovlivněnou Evelynem W aughem. Nejde však o první střih v McEwanově psaní. Už předtím se odpoutal od zlého snu krvavých orgií, zvrácené erotiky a lidské perverzity svých raných děl; perverzity "vylepšené" navíc dětským a pubescentním věkem svých literárních postav. Po dvou povídkových knihách - První láska, poslední pomazání (1975), za kterou obdržel cenu Somerseta Maughama, a Psychopolis a jiné povídky (1978), v níž McEwan nabídl celou galerii mužských hrdinů, jež trýzní opodstatněný či jen podvědomý strach z žen - přišla již zmíněná Betonová zahrada. V tomto tvůrčím vrcholu McEwanova období nočních můr se děti stávají nejen oběťmi incestu, ale i jeho iniciátory.
V románě Cizinci ve městě erotická vášeň končí v tratolišti krve a prozaik tady svůj děsivý svět vystupňoval ad absurdum. Právě paradoxem literární kultivovanosti a hrůzyplných námětů se Ian McEwan odlišil a prorazil. Nutno však podotknout, že v jeho případě nejde o samoúčelnou fascinaci agresivitou, nenávistí a zvráceností - McEwan se vždy drží celkem realistického stylu, hraničícího až s popisem všedních věcí a dějů. "Nemyslím si, že by pro mě násilí bylo přímo obsesí, ale musím přiznat, že mě do určité míry vzrušuje. Ve skutečnosti však nedělám nic jiného, než že píši příběhy o věcech, nad kterými lidé nemají kontrolu," hájil se svého času autor obviněný z propagace zvrácenosti a brutality. "Uvažuji o svých románech v architektonických termínech. To znamená, že do příběhu je třeba vstoupit jako do domu vchodovými dveřmi, které musí být konstruovány tak, aby čtenář byl okamžitě schopen důvěřovat stabilitě celé budovy. Dekorace je jedna věc, přehlednost druhá... Proto jsou mé knihy tolik čteny."
Kniha Dítě v čase (1987), za niž získal prestižní Whitbreadovu cenu, znamenala McEwanův ústup k tématům o něco "optimističtějším", neboli, jak to popsal sám autor, ke knihám, jež zachycují nezbytnost krizí a následných přeměn. McEwan také začal konstruovat složitější zápletky. Román Nevinný (1990) je příběhem specialisty na elektronická zařízení a vraha bývalého manžela své milenky v jedné osobě, odehrávající se v období studené války v rozděleném Berlíně. Následující kniha Černí psi (1992) zachycuje postarší manželský pár a jejich cestu od společné lásky ke komunismu až ke zcela protichůdným pohledům na svět; to vše na pozadí traumatických zážitků z druhé světové války.
Není divu, že se - podobně jako v případě Stephena Kinga - staly pro své děsivé vyznění iMcEwanovy knihy vyhledávanými náměty pro filmaře. Výsledek se však dosud nikdy nesetkal s jednoznačnou diváckou či kritickou odezvou. Neuspěli Cizinci ve městě v režii Paula Schradera, Nevinný s hvězdným obsazením Anthonyho Hopkinse a Isabelly Rosselliniové, povídka První láska, poslední pomazání, zpracovaná režisérem Jesse Peretzem, dokonce ani kultovní Betonová zahrada s Charlotte Gainsbourgovou v hlavní roli. Ostatně lépe se nevede McEwanovi ani jako scenáristovi - s výjimkou lehce nadprůměrného Oráčova oběda propadl jak "Dobrý" synek s Macaulayem Culkinem, tak snímek Soursweet.
Nesporné je jedno: Ian McEwan patří k nejpozoruhodnějším anglickým, možná i vůbec anglicky píšícím autorům současnosti. Kolegové Martin Amis a Salman Rushdie jej na požádání pochválí a vyjmenují mezi svými přáteli. A náleží rovněž k autorům takzvaně kultovním svědčí o tom třeba počet fanouškovských stránek na internetu. Obsese tvůrců oněch webových adres často hraničí se šílenstvím. "Někteří z mých fanoušků jsou velice milí, jiní méně.
Pravdou však je, že s většinou z nich bych se nikdy setkat nechtěl," říká objekt jejich zájmu. Stálé publikum má Ian McEwan i zde: počínaje Betonovou zahradou a konče Nezničitelnou láskou, již V olvox Globator přináší v těchto dnech, vyšly zde s výjimkou Dítěte v čase všechny autorovy romány a přeložen byl i povídkový soubor In Between the Sheets a to pod výše uvedeným názvem Psycholis a jiné povídky.
Ian McEwan (1948) se v rámci 10. festivalu spisovatelů představí v sobotu 15. dubna v pražském Studiu Ypsilon (Spálená 16, Praha 1) od 15 a 19.30 hodin.
