Alfrédek pod vodou

Jmenuju se Lojza Sláma, už je mi to trapný pořád opakovat, ale protože vedle do třídy chodí nějakej František Sláma, kterej se mnou nemá nic společnýho, nedá se nic dělat. Hodně kamarádím s Pepíkem K olenatým, ale někdy se užije dost i s naší rodinou. Jako tenkrát, když táta začal zdánlivě zmateně,ale ve skutečnosti vysoce organizovaně pobíhat kolem našeho auta značky Octavia model 1964. Připevňoval v rychlým sledu nejdřív zahrádku na střechu, pak kánoi na zahrádku a tak dál, že by se dostal až do nebe.Tak se podařilo, že jsme mohli příští den všichni čtyři, teda máma, já, brácha a on jako řidič a navigátor v jedný osobě,nasednout do toho auta pod tu střechu s tou zahrádkou, na který se vezla naše bachratá kánoe - a odjet k pramenům řeky Vltavy. Asi už začínáte tušit, že naše rodina vystupuje jeden týden v roce za vodáky, a protože nemáme rádi masňáky, paďoury ani japíky, překládá náš táta celej náklad z auta na loď, abychom byli celej tejden soběstační i bez vozidla. Ani splutí řeky Vltavy nemělo bejt výjimkou, snad jen s tím rozdílem, že tatík si umanul servírovat nám jako první chod pěší túru po Boubínským pralese. »Pádel si užijeme ještě dost,« prohodil hned ten den, co jsme dorazili na Šumavu. »Teď si zocelíme lýtkové svaly,« rozhodl umíněně, a protože bylo značně sychravo a mokvavo, navlíkli nás s mámou do všeho, co jsme s sebou měli. Jako neohrabaný čokoládový kuličky ve staniolu jsme se ve všech těch slupkách prokutáleli pralesem a navečer se přivalili do opuštěnýho tábořiště vysoko nad Lenorou. Zatímco máma stavěla stan a táta jí radil, bavili jsme se my hoši, jak jsme uměli. A protože byl červen a kvečeru pěkně přituhovalo, rozhodl jsem se uspořádat s Alfrédem závody v hodu, kombinovaný se závodem klacků po nedalekým potoce. Neodstartovali jsme ještě ani třetí kolo, já se plazil okolo jak čokl a hledal zásobu novejch klacíků, když vtom se ozvalo mocný žblunknutí, následovaný jemným bubláním. To šel právě ke dnu můj bratr Alfréd ve všem, co měl na sobě a co mu mělo sloužit celej tejden. Kompletní potápějící se šatník obnášel: spoďárky, punčocháče, dvoje teplý ponožky,jedny kotníčkový botky, triko, košili, druhou košili, mikinu, svetr, šálu a kulicha. Rukavice jsme zapomněli doma. Jen co se otec vzpamatoval, přestal radit matce a dal se do rozdělávání ohně. Přestože nepoužíval indiánská třecí dřívka, šlo mu to ztuha. Mnou zachráněný Alfrédek zatím pozvolna měnil barvy. Když tatínek rozdmýchal první plamínek, nasadil brácha lehounce fialovej nádech. To už bylo dost i na naši maminku, která se jinak ráda chlubívala, že jednou v mládí přespala na hřbitově. Maminka proto přistoupila k oživovacím pokusům. Měla úspěch. Zrovna hot Alfréd nebyl ani potom, ale svršky nadměrný velikosti posbíraný po celý rodině přeci jen vykonaly svoje. Děťátko začalo růžovět, a když oheň vesele zaplápolal, pokusilo se dokonce o komunikaci, předtím beznadějně zaraženou. Zato já přišel o řeč. To když tatínek, rozradostněnej svým skautským úspěchem, zanotoval sytým barytonem: »Červená se, line záře, červená se, line záře, óhéň, óhéň, hřeje ruce,barví tváře...«