Ve Švýcarsku okusila trýznivou samotu, ve Francii ošklivé rozbroje v týmu i trenéra, který na ni v jednom kuse řval, aniž by tušila co. V Německu zase Ivona Svobodníková zažila skvělou atmosféru i do té doby nepoznaný kolektiv.
„Nikdy jsem nečekala, že spolu dvanáct holek může takhle vyjít. Nevím, jak se to stalo, ale všechny jsme se měly rády. Nekecám,“ líčí s úsměvem volejbalová blokařka.
Přes šest roků v cizině jí přineslo zážitky i zkušenosti, na které by v domácím pohodlí narazila jen sotva. Jedna zásadní oblast pro ni však stále zůstávala skrytá. „O normálním životě nemají sportovci moc páru,“ prozrazuje vytáhlá černovláska.
Ona sama do jeho tajů začala pronikat teprve loni v létě. Tehdy jí došlo, že ji styl života diktovaný míčem přestává naplňovat. „Člověk je pryč, většinou sám a má jenom volejbal. Je to strašně jednostranné a mně už není patnáct. Nedokážu si představit, že bych hrála do čtyřiceti, tak jsem si řekla, že už mě to nebere a zkusím něco nového,“ líčí Svobodníková.
Měla výhodu, že během profi kariéry nelenila a v letních přestávkách mezi sezonami vystudovala v Praze interiérový design. Sice bez titulu, ale s dostatkem znalostí, aby se v sedmadvaceti mohla vrhnout na novou dráhu. V německých Cáchách, které byly jedním z jejích sportovních působišť, se nechala zaměstnat ve firmě na prodej nábytku a zařizování interiérů. „Věkově to vyšlo tak akorát. Když jsem do toho vlaku naskočila, stejně staří lidé už měli nastartovanou kariéru,“ říká Svobodníková. „Zato my se ve stejném věku teprve začínáme učit žít,“ doplňuje ji spoluhráčka Kristýna Boulová.
Právě ta bývalou reprezentantku přilákala zpět do Brna. Práce v Německu totiž sice Svobodníkovou chytla, ale zároveň postrádala sportovní partu a vybití. A tak se rozhodla zaměstnání s volejbalem skloubit, k čemuž díky brněnské pobočce své společnosti našla ideální půdu v klubu zdejších šelem, který právě s tímto cílem loni vstoupil na scénu. „Strašně se mi líbí, že tu má každá hráčka stejné podmínky. Když má někdo v týmu proti jiným úlevy, není to optimální, ale tady jsme všichni nastavení stejně,“ těší novou šelmu, která už má za sebou dva extraligové zápasy.
Ten druhý v sobotu proti brněnskému KP, z něhož v roce 2012 vyrazila do světa. „Jsem vděčná, že mi pan Wiesner (prezident KP) vyšel vstříc a že to se šelmami klaplo,“ sděluje Svobodníková, kterou to vždycky táhlo zpět do rodného města. „Po Brně se mi stýskalo. Všichni mi říkali, že zůstanu v Německu, ale já jsem odjakživa věděla, že se chci vrátit. Toto je můj domov.“
První rok v cizině byl peklo
Na svou zahraniční cestu však nedá dopustit, byť na ní často zažívala krušné chvíle. „Člověk musí být připravený, že bude sám a nebude to vždycky lehké, ale stojí to za to. Kdybych měla děcko, pošlu ho na zkušenou do ciziny taky,“ směje se Svobodníková, která ochotně chrlí barvité „storky“, jež prožila.
Její první štací za hranicemi byl švýcarský celek Zeiler Köniz. S ním sice hrála finále poháru a v lize skončila třetí, jinak ovšem trpěla.
Ivana Svobodníková z VK Brno (vlevo) v utkání proti Ostravě,
„První rok v zahraničí byl peklo. Bylo mi něco přes dvacet, sbalila jsem si kufr a neuměla jsem ani ň německy. Měla jsem tam sice Šárku Kubínovou, ale to bylo jediné světlo v tunelu, jinak to byl děs a bída. Nejdřív mě hodili do hotelu a pak do bytu, kde jsem měla jen postel a stůl. Tehdy nebyly sociální sítě, neměla jsem televizi ani internet a ještě se mi pokazil počítač. Nemohla jsem dělat nic než čumět do zdi.“
Ani Švýcaři ji zrovna neokouzlili. „Jsou uzavření, cizince si nepouští k tělu a moc vás nepodrží. Brali to ve stylu: jsi placená hráčka, dělej si svou práci a víc nás nezajímá,“ přibližuje Svobodníková.
Následující rok ve francouzském Évreux poblíž Paříže si po životní stránce užila, zato v jejím týmu to vřelo. „Trenér mluvil jen francouzsky, první dva měsíce na mě při každém tréninku řval, ale já jsem neměla páru, co mi říká. Překládala mi spolubydlící, ale jen někdy a něco. Pak se začalo brojit proti naší nahrávačce z Portorika, rozdělilo se to na Francouzky a cizinky,“ ohlíží se Svobodníková za volejbalově mizernou sezonou. „Ale život tam byl strašně fajn, i francouzské holky byly přívětivější a říkaly: I když nám nerozumíš, pojď aspoň s náma. Ke konci už jsem francouzsky něco žvatlala, zato ony se anglicky moc nenadřely.“
Poté přišly dva roky v německých Cáchách. „Dostala jsem samostatný byt, takže jsem konečně měla soukromí. Trenér byl Slovák a v týmu nás bylo šest z Česka a Slovenska, takže jsem si připadala jako doma. Hala sice vypadala jako kůlnička na dříví, ale pořád bylo plno a atmosféra byla super,“ vzpomíná Svobodníková, která další dva ročníky strávila v Postupimi. „To je kousek od Berlína a byla pecka tam žít. V týmu nás sice bylo několik národností, ale klapalo nám to a s každou holkou jsem se mohla o něčem pobavit.“
A co ji čeká nyní v Brně? „Na internetu jsem četla, že se tu rozvíjí bistra a kavárny, což je moje. Jsem strašně ráda, že se to tady ubírá takovým směrem. Navíc tu mám ty pravé kamarádky, co vydrží celý život,“ těší se Svobodníková.
Brněnské derby KP uspělo v pěti setech Nejdramatičtější možný průběh mělo sobotní brněnské derby volejbalistek. Hostující KP nakonec přetlačilo domácí šelmy 3:2, když dotáhlo těsné koncovky čtvrtého a pátého setu. „Rozhodlo podání a větší odvaha,“ prohlásil trenér šelem Martin Gerža. Jeho tým je v extralize pátý, Královo Pole šesté.
