„Na odpočinek bude čas, až umřu. Celý život jsem zvyklý něco dělat a nedovedu si představit, že bych teď přišel domů a nebylo nic. Řešit, co bude v televizi? Dokud člověk může dělat, tak je to dobré, protože nemá čas přemýšlet o zbytečných blbostech,“ říká s elánem současný zmrzlinář.
Jak jste životní jubileum oslavil?
Slavil jsem dvakrát. Narozeniny jsem měl 23. dubna a to zároveň Dynamo hrálo poslední zápas baráže s Kladnem (4:1), takže jsem si to patřičně užil na stadionu a později ještě doma s rodinou. Měl jsem dvojí radost, že jsem se dožil sedmdesátky a že se Dynamo zachránilo.
Nedávno skončilo mistrovství světa, sledoval jste výkony českých hokejistů?
V rámci možností. Většinu času trávím na zmrzlinovém stánku a každý den dojíždím do Prahy s manželkou k lékaři. Snažil jsem se, ale všechny zápasy jsem neviděl.
Nějaký obrázek jste si určitě udělal. Co podle vás chybělo k medaili?
Ke každému sportu je potřeba trochu štěstí. Naši hráči tomu šli naproti a měli vynikající zápasy, ale byly tam i slabší chvilky, to hokej přináší. Proti minulým rokům jsem viděl výrazné zlepšení v útočné činnosti, ale také musím zmínit dvě mužstva, Itálii a Rakousko, jež neměla takovou výkonnost jako ostatní a moc nás neprověřila. To některé věci zkresluje.
Takže?
Doporučoval bych... doporučovat snad můžu, že jo? (směje se) Systém turnaje se mi moc nelíbí. Je snaha hokej zviditelnit na celém světě, což je v pořádku, ale vadí mi jedna věc. My jsme se třeba na mistrovství vůbec nepotkali s Finy, Rusové zase s Kanadou. Těch nejlepších osm nikdy nehraje mezi sebou. Jsou mistři světa, ale nehráli s těmi a s těmi. Z mého pohledu je tam hodně otazníků, je těžké určit jak to udělat, aby to bylo spravedlivé.
Národní tým vede Miloš Říha, kterého dobře znáte. Jak se vám na lavičce líbí?
Jde si za svým cílem, což je dobře. Hráči ho podle mého názoru respektovali a v žádném případě s týmem neudělal ostudu. Na druhou stranu k medaili bylo blízko, ale to už je sedm let, a pořád ji nemáme... Něco nám někde uteklo. Mrzí mě, jak se pořád diskutuje, že tenhle hráč by měl hrát a tenhle ne. Trenér se prostě nějak rozhodne a jestli jednou sedí ten nebo ten, tak to nikdo nemůže kritizovat. Nějaký důvod to asi mělo.
Narážíte nejspíš na „kauzu“ Jakub Vrána.
Samozřejmě. Nevíme, jaký to mělo důvod, ale musím říct, že podle mě neukázal, co měl. Kdyby to byl takový borec, tak se v sestavě udržel. Němci hráli jinak, na to by nestačil, tak ho trenéři nepostavili.
Expert Marek Sýkora o něm řekl, že má hvězdné manýry. Pokud je to pravda, to asi za dob vašeho reprezentování nepřicházelo v úvahu, že?
Rozhodně ne. Takoví hráči nebyli ani by se tam nedostali. Trenéři vybírali kluky povahově, dneska je úplně jiná doba. Týmová demokracie je dobrá věc, ale jak se hráči mají chovat, musí mít nějaké hranice. A taky záleží na tom, jak si trenéři jejich chování pustí k tělu. Ale netvrdím tím, že Vrána je špatný, to vůbec. Neznám ho, takže ho nemůžu soudit.
„K áčku už mě nechtěli. Dostal jsem jinou práci, ale raději jsem skončil.“ |
Vy jste spolu s Vladimírem Martincem a Jiřím Novákem tvořili legendární útok. Vidíte podobnou letku i v dnešním hokeji?
Všechno se hrozně změnilo. Stačí se podívat na Nagano - to není tak dávno - jaký jsme hráli hokej tam a kam se posunul. Na všechno bylo víc času, hra byla lepší a krásnější. Měli jsme víc prostoru se rozhodovat, proto nám to tak šlo.
Trojice Martinec, Novák, Šťastný spolu mohla hrát téměř poslepu. Co bylo hlavním klíčem k tomu, že vám to takhle šlapalo?
Úplně nejdůležitější bylo, že jsme jeden druhého respektovali. Nikdy v životě jsme se nepohádali. Sedli jsme si hokejově, ale třeba mimo led jsem kamarádil spíš s Vláďou, všude jsme byli spolu. Jirka Nováků, ten byl „jiný“, ale to spolu nesouviselo. Vlezlo se na led a byli jsme parta. Dřív byla taky obrovská konkurence, ještě jsme byli se Slovákama, hrálo se na tři lajny. Museli jste makat, abyste se udrželi, ale to jsme trochu odbočili.
Když se ohlédnete za svou hokejovou kariérou, co se vám vybaví jako první?
Když mladí kluci hráli ligu, tak chtěli hlavně do reprezentace. Takže se mi vybaví první zápas za nároďák, první titul mistra světa, první olympijská medaile, první Kanadský pohár... To co je první, vždycky člověku utkví.
Českoslovenští hokejisté Bohuslav Šťastný (vlevo) a Miroslav Dvořák v utkání Kanadského poháru 1976 proti Spojeným státům.
Stoprocentně musíte rád vzpomínat na rok 1976 (stříbro na olympiádě v Innsbrucku, zlato na mistrovství světa v Katovicích a finále Kanadského poháru).
To byla asi úplně nejpovedenější sezona. Škoda, že nám utekla zlatá na olympiádě v Innsbrucku, asi šest minut před koncem jsme vedli nad Ruskem 3:2, ale přišlo oslabení, ve kterém jsme inkasovali. A byl tam ještě jeden malér. Celé mužstvo bylo očkované proti chřipce a jediní dva hráči, kteří se tomu vyhli, byli zdraví.
Vy a Vladimír Martinec.
Dneska už si to přesně nepamatuju, ale tenkrát jsme nějak ukecali sestřičky, aby nás neočkovaly. Kdyby se na to přišlo, tak by z toho asi měly problém, ale nějak jsme to zvládli. (směje se)
V jednom rozhovoru jste vyprávěl také o mistrovství světa 1972 v Praze. Cestou na zápasy vás prý u cesty vyhlížela jedna starší fanynka.
Bydleli jsme v Průhonicích a na každý zápas a trénink jsme dojížděli autobusem. Hned na začátku Prahy byl takový velký násyp a tam stávala. Jeli jsme na první zápas a Franta Pospíšil říkal: „Ty vole, podívej se, babička nám zamávala! Už nám fanděj babičky, ty vole...“ To jsme se tomu zasmáli, ale ona tam další zápas stála znovu. Byl to rituál, je to dobré, babička fandí, zase vyhrajeme. Zjistila si časy zápasů a byla pokaždé na svém místě a mávala.
Potkali jste se s ní někdy osobně?
Ne, nikdy.
„Vyhráli jsme juniory, pak šup do áčka a za dva roky jsem byl v reprezentaci. Kvapík.“ |
Co vaše hokejové začátky?
Svoji první výstroj jsem měl v patnácti letech. Bydlel jsem na malé vesnici kousek od Chotěboře, kde jsme v pěti šesti hráli hokej na rybníku. Vždycky jsme se domluvili s klukama z vedlejší vesnice a hráli proti jejich partě. A najednou mě nalákali do Pozemních staveb do Pardubic. Už jsem neměl v hlavě nic jiného, šel jsem do učiliště, kde byl výběr šedesáti hráčů. Celé léto nás tam honili, třicet kluků odpadlo, ale já vydržel a šlo se na led. Hrál jsem tam dva roky a v další sezoně si mě pan Sekera vytáhl do juniorů Tesly. Hned jsme vyhráli titul, šup do áčka a za další dva roky jsme byli v nároďáku. Vcelku kvapík.
V osmdesátých letech jste „za odměnu“ odešel do Německa, kde jste následně ukončil kariéru. Napadlo mě, proč jste se třeba na poslední sezonu nevrátil domů do Pardubic?
Musel jsem mít odehrálo 150 zápasů za reprezentaci a věk minimálně dvaatřicet let. To nás tehdy splnilo asi pět. Nejdřív nás tam pustili jen na tři roky, ještě jeden jsme pak dostali výjimku. Bylo nám tedy 36 a o návratu už člověk ani neuvažoval. Velikou šanci tady v týmech dostávali mladí kluci, já měl svoje odehráno a akorát bych někomu stál v cestě. Přišel trend nových mladých manažerů, kterým šlo o peníze a o marketing. Lidi prej budou chodit na jména a mít zájem o jednu dvě staré hvězdy. Podle mého to ale bylo špatně, protože hráli přesilovky, oslabení, všechno a chyběl tak prostor mladším.
Nakousli jsme Pardubice, s nimi jste zažil všech šest titulů. Který pro vás znamená nejvíc?
Těžko říct... První titul jsme vyhráli v roce 1973 v Jihlavě, tam nám ho předali někde na recepci a ani to nebyla taková euforie, jako je v dnešní době, kdy hráči slaví společně s fanoušky a patří to k tomu. Dřív nic takového nebylo a když jste vyhrál někde pryč, oslavy nepřicházely v úvahu vůbec, nějaké vítání mistrů, nic... Ale všechny mistrovské poháry byly krásné, nejlepší ten, co se vyhrál doma. Všech šesti si nesmírně vážím, k vítězství dojít je velmi těžké a moc si cením toho, že jsem toho mohl být součásti a malým dílem přispět. Přál bych všem pardubickým příznivcům, aby se nějakého titulu zase co nejdřív dočkali.
Dneska v Pardubicích titul rozhodně téma není, Dynamo má za sebou sezonu hrůzy. Měl jste strach, že spadne?
Můžu říct, že jsem měl velké obavy. Chodil jsem se dívat na každý zápas a musím přiznat, že mě trochu zarazila kvalita soupeřů v baráži. Budějovice ani Kladno neměly takovou výkonnost, v Chomutově se to řítilo ke konci už nějakou dobu. Naštěstí jsme byli dobře připraveni a prolínačku jsme zvládli, ale je potřeba si říct, že chyběla kvalita. A letos všechny čeká opět těžká práce, aby to dokázali pozvednout. Nikdo si nemůže myslet, že už máme vyhráno a najednou budeme pátí šestí. Kdyby to tak bylo, tak budu samozřejmě rád, ale musíme se připravit na to, že se to rozhodně nestane.
Rok 2013 a slavnostní večer věnovaný 90 letům pardubického hokeje - Dominik Hašek a Bohuslav Šťastný.
Vy jste z klubu odcházel v jakési vlně velkých změn. Jak jste tyhle rošády vnímal?
Člověk si nevybere, s kým bude spolupracovat. Má nad sebou určité nadřízené a když se mu nelíbí, musí pryč. Buďto se navzájem respektujete, nebo to nemá smysl. V takovém případě se dřív nebo později někde vyvalí problémy. Některé věci se mi nelíbily, ale vzal jsem je a dělal jsem svoji práci.
Trochu mi z toho vychází, že jste odešel z vlastní vůle.
Na to, že skončím, jsem se připravoval už nějakou dobu. Všechno se omlazuje, já byl už dávno v důchodovém věku, tak co... Začal jsem se podle toho zařizovat. Tehdejší kouč Miloš Říha mladší mě nechtěl k A-mužstvu, tak mě dali k mládeži, kde jsem měl na starost organizační záležitosti. To mě nenaplňovalo, tak jsem skončil. V žádném případě jsem ale neodcházel uražený, muselo to přijít.
A přesunul jste se do zmrzlinářského stánku.
Musím říct, že jsem rád, že jsem si něco našel, že neležím v důchodu doma. Baví mě to. Člověk je celý život v nějakém kolotoči s mladými sportovci a najednou by po konci nic neměl? Podívejte, jak to dopadá... Alkohol, drogy, dluhy, sebevraždy. Řekl jsem si, že v zimě budu chodit na hokej a v létě se budu věnovat zmrzlině.
Mluvíte o sebevraždách. Jak s vámi zahýbala nedávná smrt Adama Svobody?
No... (odmlčí se) To byl pro mě obrovský šok, obrovský. Ještě v březnu jsme spolu seděli a vyprávěl mi, jak je to s brankáři složitější a takové běžné věci. Byl jsem překvapený, sebralo mě to hodně. Člověk do toho nevidí. I když někoho dobře znáte, nemůžete vědět, co má v hlavě.
V dnešní době je smrt sportovců bohužel rozšířená. Vnímal jste nějaké psychické problémy u spoluhráčů během své kariéry?
Vůbec ne. Tohle absolutně nebylo téma. Maximálně na konci, když už jsem dělal vedoucího mužstva, tak se začala razit psychologie a takové věci, ale to já neuznávám. Nejlepší bylo zajít do hospody na pivo a tam si věci vyříkat. Sportovec musí být zvyklý na nějaký tlak, když ho neunese, tak tam nemá co dělat.
Nehrajete už dlouho, ale v posledních letech jste se občas objevil na nějakých exhibicích. Nechybí vám hokej?
Nechybí, protože mi moc neslouží kolena a na ledě už to nejde. Asi čtyři nebo pět let zpátky jsem šel do Chrudimi hrát hokej v rámci jedné reklamy a už to bylo... Navenek k nepoznání, ale sám na sobě cítíte, že už ani náhodou. Nechme to mladším.
Teď je vaší náplní zmíněný zmrzlinářský stánek. Jak to šlape? Když je hezky, máte tu narváno...
Snažíme se, aby naše zmrzlina byla dobrá a čerstvá. Chováme se k zákazníkům slušně a jsme rádi, když se vrací, což se děje. Jsou dny, kdy je tu hodně lidí, ale třeba duben květen to bylo špatné. Zima, zapršelo a lidi na zmrzlinu nejdou. Ale děláme vše pro to, aby byli spokojení.
Jak vás vůbec napadlo vrhnout se zrovna na dráhu zmrzlináře?
Dcera s přítelem už to dělají asi patnáct let a během letních grilovaček se všechna řeč točila jen kolem zmrzliny. Tak jsem naslouchal, říkal si: Za chvíli budu končit, tak si někde rozjedu nějaký stáneček. Mám malý důchod, tak proč si v létě nepřilepšit. I když léto je pro zmrzlináře špatné: když jsou pařáky, musíte být na stánku místo někde u vody, ale to k tomu patří.
Zmrzlinu prodáváte poblíž zimního stadionu. Je to náhoda, nebo jste chtěl být blízko hokeji?
Nechtěl. Přemýšlel jsem,kde to postavit a vymyslel jsem to tady. Je to frekventované místo, když je zmrzka dobrá, lidé za ní přijedou.
Zdraví vám slouží?
Musím to zaklepat, kromě kolen si zatím nestěžuju na nic.
