„Všichni, včetně vnoučat, mají hudební talent a na něco hrají, ale nikdo je do ničeho nenutí,“ říká Ivan Hlas.
Muzikant, kterého na výsluní přivedla hudba k filmu Šakalí léta, zažil obrovskou slávu, ale i bídu. A taky dramatické okamžiky, kdy onemocněl rakovinou hlasivek. Tenkrát šlo o hodně. Hrozilo, že přijde o hlas. Naštěstí lékař zvolil správnou léčbu, nemocnou hlasivku zčásti odstranil, a protože nebyly zasaženy další tkáně, vyhnul se Hlas ozařování a dodnes zpívá.
Zásadní okamžiky života Ivana Hlase se u příležitosti jeho nastávajících kulatin snažila zachytit režisérka Alena Činčerová. A hned na začátku vzniklo nedorozumění. „Já původně myslel, že budu točit dokument k sedmdesátinám České televize. Až pak jsem pochopil, že má vzniknout film o mně,“ říká Ivan Hlas.
Natáčelo se na místech, kde v minulosti koncertoval, ale také v knihkupectví, ve kterém nějaký čas pracoval. Za svůj život totiž vystřídal více než dvacet povolání. „Já ten citát, že vším, čím jsem byl, byl jsem rád, nepoužívám. Protože to není pravda. Spousta těch zaměstnání byla z nouze. Jak říkal Péťa Kalandra, když nešla úplně muzika a děti padaly hlady z postýlek, tak se šlo do práce. A vzalo se, co bylo po ruce,“ prozradil.
Nejvíc ho to bavilo v knihkupectví. Dodnes knihy miluje a když je co číst, přelouská za týden i tři tituly. „Jenomže už dlouhou dobu jsem žádnou pěknou novou knihu neobjevil. Tak se vracím ke svým oblíbeným. To jsou úžasně napsané věci, skvěle přeložené. Třeba Na východ od ráje od Steinbecka. Originály číst nemůžu, protože anglicky pořádně neumím, tak musím věřit překladatelům,“ řekl hudebník.
Jazyková nedostatečnost mu nebrání ani v tom, aby obdivoval Boba Dylana. „Přeložím si to, takže zhruba vím, o čem zpívá. Ale Dylan sám teď prohlásil, že není třeba ten text nějak pitvat, že zpěv je vlastně další nástroj a takhle já to s ním mám od mládí. Nemusím tomu rozumět a přesto to můžu obdivovat,“ míní.
Než se stal populárním, zažil krušné časy. „V půlce osmdesátých let jsem byl v takové situaci, že jsem měl posledních dvacet korun a šel nakoupit pro rodinu na víkend. Přemýšlel jsem, co budu dělat. V hospodě chlapi nepřetržitě hráli karty a já jim k tomu večer občas hrával na kytaru. Tak jsme se tam zastavil a valchaři právě hráli plátýnko. Hodil jsem dvacku na čahounskýho krále, mrknul na kluka, se kterým jsem byl domluvený, a on mě nechal vyhrát dvě stě korun. Sbalil jsem je a šel. Nikdy předtím jsem to přitom nehrál,“ přiznal Ivan Hlas.
Když se ovšem následně proslavil, taky to nebyl žádný med. „To bylo období kolem Šakalích let. Kdybych byl tenkrát hodně mladý, tak bych tu slávu asi neunesl. Ale já měl výhodu, že už jsem byl poměrně starý. A mě to nebavilo. Protože najednou jsem musel být pořád v nějakém běhu a s lidmi, které jsem ani pořádně neznal. A k tomu mi kamarádi říkali: Otevřu konzervu, vyskočíš z toho ty. Otevřu ledničku, vyskočíš z toho taky ty. Prostě už to nebylo ono. To, o čem a jak chci hrát. Tak jsem se vrátil zase k menšinovému žánru a ten mi sedí,“ prohlásil.
K jeho největším hitům patří mimo jiných Malagelo, Na kolena, Aranka umí hula hop ... Sám ale žádnou svoji písničku nemá radši než jiné. Většinu jich vyseděl na chalupě, kde schvalovatelem nových věcí byl jeho pes Jaroušek. „Manželka byla taky hlavní kritik, ale jenom do určité doby. Pak ji to přestalo bavit, asi toho na ni bylo už moc. Takže teď nekritizuje, jenom pečlivě naslouchá,“ říká Hlas. A dodává, že hodně písniček vzniklo jako omluvných, to když se po třídenním tahu vrátil domů a kál se. To byly taky chvíle, kdy by ho manželka nejraději zavraždila.
Po sametové revoluci se Ivan Hlas sám přihlásil na protialkoholní léčení. „Já tam šel v naivní představě, že se musíme změnit všichni. Celá společnost. Lidi se mi smáli, a oprávněně,“ vzpomíná.
„Dnes to mám s alkoholem tak, že si ho dám rád. Uvolňuje mě. Ale vím, kdy přestat. Mám jasnou míru. Jakmile se to překračuje, zvlášť v naší branži, je to špatně. Existuje takové rčení: Darované panáky, muzikantova smrt. Takže ty já nepiju, tvrdý alkohol mi stejně nechutná. Člověk musí sám vědět, jak na tom je. Pak je to dobrý,“ popisuje Ivan Hlas.
A jak vidí výjimečného muzikanta režisérka Alena Činčerová, jež nazvala svůj dokument Pramínek času, jak zněl i název jednoho alba Ivana Hlase? „Možná jsme se v minulosti někde někdy potkali, ale nebyli jsme přátelé. Když pak za mnou poprvé přišel, přinesl mi růži a tím mě dojal. Nejenom, že je to geniální muzikant, textař a taky hodný, laskavý člověk, ale je i něžný,“ dodala režisérka.
