Dane, vidíme se poprvé od vaší nemoci. Čím jste si vlastně prošel?
Byl to těžký zánět slinivky, a když jsem do nemocnice přišel, nebylo to za pět dvanáct, ale pět minut po dvanácté. Když mě pak propouštěli, tak mi doktor a kamarád Pavel Ditl říkal, že jsem to měl tak padesát na padesát. V nemocnici jsem strávil tři týdny na JIPce, což bylo peklo. Nikomu bych to nepřál. Dalo se to přežít jen díky tomu, že personál byl neuvěřitelně milý a vstřícný. K těm sestřičkám musím jen říct to, že je to tak strašná práce, že před všema klobouk dolů.
Daniel Hůlka. Fotograf: LENKA HATAŠOVÁ / Make-up a vlasy: MONIKA NAVRÁTILOVÁ / Styling: MARTIN GRUNTORÁD / Bizaar, Van Graaf, Dům módy, Salamander
Teď už je vše v pořádku?
Nechci to zakřiknout, ale situace je naštěstí dobrá. Problémy žádné nejsou, mám jen předepsanou dietu, kterou musím dodržovat a do které spadá i nepití alkoholu. Všechno špatné je pro něco dobré a myslím, že i ta pauza v pití alkoholu každému někdy prospěje. Žiju teď hodně zdravě.
Dá se tedy říct, že se váš pohled na život výrazně změnil?
Změnil se dost, protože když se člověk dostane do situace, kdy si myslí, že opravdu končí, tak najednou začne hodnotit, co za ten život udělal. Samozřejmě to žebříčkem hodnot výrazně zahýbalo.
Potkáváme se v ateliéru Lenky Hatašové, kde vznikly fotografie pro vaši novou desku. Jaká je?
Je to takový projekt, který jsem si vymyslel v nemocnici, když jsem si myslel, že umírám. Hlavou tehdy létaly různé věci a rozhodl jsem se, že natočím písničky Karla Kryla, které mám rád a které hraju od doby, kdy jsem se naučil hrát na kytaru. Provází mě celým životem a teď mám pocit, že je doba tak hrozná, že ty písničky mají stejný význam jako v době, kdy je pan Kryl skládal.
Mimochodem, jak se vám s Lenkou Hatašovou fotí?
Focení jako takové nenávidím, a právě proto fotím hlavně s Lenkou, která je skvělá a u ní člověk ví, že focení má smysl. A hlavně to nezdržuje, tudíž Lenka je jediný fotograf, kterého snesu.
