Čtyřiadvacetiletý Ičiró Ošima spáchal sebevraždu v roce 1991 poté, co nepřetržitě pracoval 17 měsíců, aniž měl jeden den volna. V noci spal průměrně 30 minut až dvě hodiny.
Podle rozhodnutí nejvyššího soudu se společnost Dencu Inc. musela Ošimově rodině rovněž omluvit. Také to je považováno za jeden z důležitých bodů právní bitvy.
Mladíkovi rodiče zažalovali společnost v roce 1993. Společnost Dencu nicméně popírala, že by Ošimovi nařizovala přesčasy, a tvrdila, že mládence k sebevraždě dohnaly osobní problémy, nikoli pracovní podmínky.
Ošima u Dencu nastoupil v roce 1990 a často pracoval do pozdní noci, někdy až do rána. Ráno ovšem již musel být v kanceláři, zvedal telefony a vyřizoval další zakázky.
V roce 1996 tokijský soud určil, že Dencu má Ošimově rodině zaplatit 120 milionů jenů, společnost se však odvolala.
O rok později tokijský nejvyšší soud vyhlásil, že jeho rodiče nesou část odpovědnosti a kompenzaci snížil na 89 milionů. Obě strany se odvolaly.
"Doufáme z celého srdce, že japonské společnosti udělají konec nepřiměřené práci a začnou věnovat adekvátní pozornost životům a zdraví pracujících," prohlásil právník Ošimových rodičů.
Stále více Japonců si již začíná cenit volného času a rodiny, avšak tlak na to, aby se zaměstnanci přizpůsobili a tvrdě pracovali, zůstává příliš veliký.
Mnozí pracují přesčas dobrovolně a bojí se, že kdyby si vzali dovolenou, nebyli by
povýšeni.
Ačkoli soudních žalob kvůli smrti z přepracování je v Japonsku více, Ošimův případ má zásadní význam pro stanovení zodpovědnosti společnosti za sebevraždu z přepracování.
