„Plánovali jsme spoustu věcí do budoucna, renovovali jsme si byt...“ vypráví šestatřicetiletá Viktoria Šiškinová. Teď už zpátky na Ukrajinu nechce. „Vždycky bychom se tam báli,“ dodává její manžel Vladimir.
Zabijte mě, křičela těhotná, když přišla po náletu o dítě. Nezachránili ani ji |
Když ruská vojska vstoupila na Ukrajinu, Viktoria ležela v porodnici v Mariupolu. V předchozím těhotenství o dítě přišla v 21. týdnu, pro ni i jejího manžela bylo těžké znovu otěhotnět. Nakonec se to podařilo. Viktoria vzpomíná, že těsně před porodem ležela na klidném oddělení plném žen, kterým se blížil termín. Vtom nemocnici zasáhla smrtící bomba.
„Bylo to tak silné, že vám to zvonilo v uších a přehlušilo všechno ostatní,“ vzpomíná na nálet. „Všechno se z ničeho nic rozpadlo na kusy,“ vzpomíná.
 |
Pod troskami se brzy ocitla také. Věděla, že musí křičet, aby měla naději, že ji tam najdou a zachrání. Záchranáři ji odtud vyprostili a převezli do jiné nemocnice, kde jí lékaři zachránili život. Ne však jejímu nenarozenému synovi.
„Chtěli ho vyoperovat císařským řezem. Všude byla panika, ale říkali, že mě musí zachránit. Viděli, že dítě nevykazuje žádné známky života. Snažili se ho vytáhnout a oživit,“ vzpomínala na těžké momenty Viktoria.
„Ať už ten výbuch způsobil kdokoli, dostala jsem přímý zásah do břicha, lékaři již nebyli schopni ho zachránit,“ říká pro CNN a při tom se jí do očí derou slzy.
Bombardování porodniceTerčem náletu se mariupolská dětská nemocnice a porodnice stala 9. března. Při útoku zahynuli čtyři lidé a desítky dalších byly zraněny. Oběťmi byly převážně ženy. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov útok ospravedlňoval tvrzením, že bombardovanou nemocnici využívají ukrajinské jednotky a že všichni pacienti a zdravotní sestry ji opustili. Nařčení, že by Rusko porodnici vůbec ostřelovalo, pak Moskva označila za provokaci. |
Po propuštění z péče zdravotníků se Viktoria snažila spojit se svou rodinou, aniž by věděla, zda jsou ještě v Mariupolu, nebo dokonce naživu. Někteří z jejích příbuzných odjeli. Její manžel Vladimir mezi nimi ale nebyl.
Při náletu málem přišel o život
Den po bombardování nemocnice totiž Vladimira zranila střela a ošetřovali ho v přes sto kilometrů vzdáleném Doněcku. Byl právě na cestě za zraněnou Viktorií. „Utíkali jsme, když jsme slyšeli stále hlasitější letadlo,“ vypráví, zatímco vedle něj leží opřené berle. „Byl tam kopec s plotem a nějakým velkým domem. Všichni jsme se ho snažili přeskočit,“ vypráví. Před náletem se snažil ukrýt spolu se svým přítelem, ten ale nepřežil.
Šiškinovo volání o pomoc slyšel cizí člověk, který ho na trakaři dovezl k silnici do auta. To ho pak odvezlo do nemocnice. Jeho stav se ale zhoršil a po převozu do Doněcku mu lékaři museli amputovat nohu.
CNN se s ukrajinským párem setkala v Petrohradu, druhém největším ruském městě, spolu s ruským pravoslavným knězem Grigorijem Michnovem-Vajtenkem. Ten manželům v těžké situaci pomohl s druhou životní šancí. Dvojici poskytl přístřeší, jídlo a zařizuje jejich budoucí péči. Podle svého odhadu pomohl on a jeho síť dobrovolníků od začátku konfliktu tisícům ukrajinských uprchlíků.
Pomoc doprovází slovem od Boha
Viktoria se s Vladimirem opět setkala právě až v doněcké nemocnici. A tady alespoň virtuálně poznali i Michnova-Vajtenka. Oslovil pár na sociálních sítích, když viděl, že Šiškinová zveřejňuje zprávy, jimiž hledá pomoc. Zařídil jim cestu do Petrohradu a zaplatil jim přístřeší, lékařskou péči a jejich potřeby.
Pomoc běžencůmUkrajinci přicházející do Ruska dostávají ubytování v uprchlickém centru, 10 000 rublů (asi čtyři tisíce korun) a povolení k pobytu na jeden rok. Od začátku invaze překročily ruské hranice více než dva miliony lidí z Ukrajiny. Ne všichni ale dobrovolně. Ukrajinské úřady a média upozorňují na nucené vysídlování Ukrajinců z okupovaných území do často velice odlehlých končin Ruska. |
Se svými dobrovolníky pomáhá ruský kněz uprchlíkům například zaplacením cesty a ubytováním. Pokud je třeba, tak jim zařizuje i lékařskou péči nebo informace o tom, kam mohou jít a na co mají v Rusku nárok. Vše se snaží doprovázet vlídným slovem nebo modlitbou.
„Co můžeme udělat, je na chvíli se vzít za ruce, podívat se do očí, usmát se a říct: ‚Všechno bude v pořádku, teď jste zachráněni,‘“ řekl kněz CNN ve svém kostele. Mše slouží v jediné holé místnosti v bývalé továrně v Petrohradě. „Pak doufám, že s Boží pomocí se bolesti časem stanou minulostí.“
Vzhledem k tomu, že většina Ukrajinců, zejména z východu, mluví plynně rusky, je podle Michnova-Vajtenka přechod poměrně snadný. Říká, že se mnoho uprchlíků dál do Evropy zpočátku bojí, protože neumějí jiné jazyky.
Pravoslavný kněz spoléhá na dary, které mu pomáhají platit pomoc uprchlíkům včetně přesunu mnoha z nich do EU. Peníze podle něj přicházejí od ruských nemocnic, firem, podnikatelů i běžných občanů.
Ukrajinu opustily dva miliony lidí, dalších 7 milionů je bez domova ve vlasti |
Michnov-Vajtenko o omezené pomoci, která je v Rusku k dispozici, ví. Pokud o ni Ukrajinci stojí, pomáhá jim, aby se mohli přesunout dál. „Lidé, kteří přicházejí do Ruska, nemají žádné informace. Co mohou dělat, kam mohou jít, co je povoleno,“ vyjmenoval v rozhovoru první potíže, se kterými se uprchlíci setkávají.
Oficiální překážky při své práci zatím nezaznamenal. „Já je nevidím a oni nevidí mě,“ řekl o ruských úřadech.
V Rusku vládne vojenská církev
Michnov-Vajtenko opustil ruskou pravoslavnou církev v roce 2014 po smrtících bojích na východě Ukrajiny a podpoře, kterou tam církev i Moskva poskytly proruským separatistům.
Hlava ruské pravoslavné církve, patriarcha Kirill, je věrným Putinovým spojencem a stoupencem toho, co ruská vláda označuje jako „zvláštní vojenskou operaci“ na Ukrajině. „V Rusku je to nyní v podstatě vojenská církev. Nemáme pravoslavné křesťany, máme vojenské křesťany,“ zkritizoval kněz ruský patriarchát.
I když platí nové přísné zákony, Michnov-Vajtenko statečně říká, že se nebojí otevřeně mluvit o svém odporu k ruským akcím na Ukrajině. Trestu od státu se nebojí, bojí se pouze Boha.
Mladému páru zajistil letenky do Německa a ze začátku i ubytování. Vladimíra pak ve specializované nemocnici v Bavorsku čeká nová protéza končetiny.„Strach? Možná strach z neznámého, ale naše očekávání jsou pozitivní. Víme, že všechno bude lepší,“ uzavírá svůj příběh Viktorie.
