Čtvrtého března 2022 brzy ráno. Rusové zahájili ostřelování Záporožské jaderné elektrárny. Výbuchy hlásí i v blízkosti jednoho z reaktorů, který je sice kvůli rekonstrukci mimo provoz, ale stále se v něm nachází jaderné palivo. Následný požár se podařilo zažehnat. Výbuchy neustávají. Média začínají plnit zprávy o možné jaderné katastrofě.
Jejich tváří se stal třiatřicetiletý zaměstnanec elektrárny Andrij Tuz. „Ostřelování pokračuje, ze vzduchu i z tanků. Kdykoli zde může dojít k nukleární nehodě,“ hlásil z místa Tuz v rozhovoru pro CNN. Rusové později okolí i samotnou elektrárnu zaminovali. Zaměstnance donutili ke spolupráci, bezpečnostní situace v areálu se dodnes příliš nezměnila. Tuz kvůli svým vystoupením v televizi skončil ve vězení. Zažil mučení i strach o své blízké. V té době netušil, že se o pár měsíců později dočká lepšího života.
„Nemohl jsem myslet, nemohl jsem dýchat. Tehdy jsem si myslel, že určitě umřu. Jenom jsem nevěděl, jak rychle.“
Andrij Tuzzaměstnanec Záporožské jaderné elektrárny
Před válkou si Tuz užíval svobody ve městě Enerhodar, které bylo domovem tisíců lidí, převážně zaměstnanců a rodin nedaleké jaderné elektrárny. Ze štědrého platu si mohl dovolit vlastní dům i nadupaný sporťák Maserati Ghibli. Rychlost vždycky miloval. Když před dvěma lety začala ruská invaze, Tuz se snažil zůstat v klidu. „Rusové přece nebudou útočit v místě, kde je jaderná elektrárna,“ přemýšlel. Netrvalo dlouho a poznal, jak hluboce se mýlí.
Enerhodar je do dnešních dní okupován. Život pod ruskou nadvládou byl od počátku peklem. „Nemůžete říct, co si myslíte. Nemůžete dělat, co byste chtěli. Je to jako být králíkem na farmě. Můžete si pojídat mrkvičku a pobíhat po okolí, kdykoli se však farmář rozhodne vás zabít, nic mu nestojí v cestě,“ popsal listu The Wall Street Journal.
Záporožská elektrárna byla na pokraji jaderné nehody, uvádí Enerhoatom |
Rusové se po převzetí jaderné elektrárny pokoušeli přemluvit její zaměstnance ke spolupráci. Měli točit propagandistická videa a záměrně zlehčovat situaci. Tuz to dlouho odmítal. Tušil, že odplata okupantů se blíží, a pokusil se se svou matkou uprchnout. Nechtěl pryč z Ukrajiny. Doufal, že se jim podaří dostat na bezpečnější západ země. Podobnou trasu úspěšně absolvovaly desetitisíce lidí.
Strach ze smrti a útěk do ciziny
Tuz takové štěstí neměl. Na jednom z kontrolních stanovišť ho zastavila ruská hlídka. Vzali ho do vazby, matku nechali být. Zacpali mu ústa, hlavu zakryli pytlem. Převezli ho do ruského Soči, kde strávil ve vězení nejméně dva dny. Měl popálené ruce, bachaři ho neustále mlátili po hlavě a smáli se, že jenom zabíjí komára. „Nemohl jsem myslet, nemohl jsem dýchat. Tehdy jsem si myslel, že určitě umřu. Jenom jsem nevěděl, jak rychle,“ vzpomíná.
Andy Vermaut shares:He Warned of Nuclear Disaster in Ukraine. Then He Was Thrown in a Russian Jail and Tortured.: Now in exile in Boston and working for MIT, Andriy Tuz wonders if he can ever go home again. https://t.co/h9lLCtnMtM Thank you! https://t.co/FsLXdkI3Rb
Drželi ho v cele dva na dva metry, spolu s dalším vězněm. Ten se po pár hodinách zbláznil a bez ustání bušil do dveří. Podlahu pokrývala moč a výkaly. Rusové mu nabídli, že když natočí video, bude moci zase vidět svou matku. Tuz svolil, na záznamu ho donutili říkat, že je v Soči na dovolené a v Záporožské jaderné elektrárně je vše v pořádku. Proč k tomu svolil? „To může pochopit jenom člověk, který se dostal do podobné situace,“ popisuje.
Věznitelé překvapivě nelhali, po natočení videa mu vrátili pas a propustili ho s varováním, aby už o situaci v jaderné elektrárně neinformoval. „Mohla by se ti stát nějaká nehoda. Ať už budeš kdekoli, dostaneme se k tobě i tvé matce. V Evropě i Americe, nikde nebudeš v bezpečí,“ vyhrožovali.
Ve své vlasti zůstat nemohl. Matku a nejnutnější věci naložil do auta a vydal se na cestu. Aby se vyhnuli bezpečnostním kontrolám, často se kodrcali po takřka nesjízdných silnicích. Spali v autě nebo na zemi v lese. S nikým dalším se nebavili. Báli se, že by je prozradili Rusům. První vydechnutí přišlo po přejezdu hranic. Jejich další kroky vedly do Švýcarska. Do Tuzova příběhu měla zanedlouho vstoupit jedna z nejslavnějších univerzit na světě, Massachusettský technologický institut (MIT).
Malý byt v Bostonu
Jacopo Buongiorno, profesor jaderného inženýrství a ředitel oddělení vědy a techniky na MIT, tehdy hledal vhodného kandidáta na otevřenou pozici na univerzitním experimentálním reaktoru. Rozhodl se, že alespoň jednomu pracovníkovi Záporožské jaderné elektrárny pomůže. „Věděli jsme, že tam někde venku určitě běhá talentovaný člověk, a chtěli jsme alespoň nějak pomoct,“ vzpomíná.
Buongiornův kontakt z Ukrajiny mu přednesl Tuzův příběh. Uznávaný profesor z MIT si s Tuzem nejprve vyměnil několik e-mailů, osobně se pak potkali během přednášky Buongiorna na univerzitě v Curychu loni v únoru. Ukrajinec na svého nového mentora zapůsobil. Do Spojených států se dostal skrze speciální program na pomoc Ukrajincům postiženým válkou.
Rusové měli převahu, tři pokusy na osvobození Záporožské elektrárny selhaly |
Jeho novým pracovištěm je od loňského července experimentální jaderný reaktor MIT v Bostonu. Jako každý zaměstnanec v nukleárním průmyslu musel projít podrobnou bezpečnostní prověrkou. Náplní jeho práce je příprava a provádění experimentů. Výsledky Tuzova snažení by měly v budoucnu pomáhat například při léčbě rakoviny.
Tuz žije v malém bytě v Bostonu, nevlastní auto a do práce chodí poctivě pěšky. Jak sám říká, přijal jen jeden aspekt z amerického životního stylu. „Jdu do práce, pak se vrátím domů. A pak zase do práce a domů. Svoji práci prostě miluji,“ popsal. V telefonu má na 3 700 kontaktů, život za mořem je však pro něj poněkud osamělým. V jeho dočasném domově není početná ukrajinská komunita a mimo práci si příliš přátel nenašel.
S americkou kulturou stále zápolí. Nekonečná nabídka zmražených jídel a roztodivného ovoce ho mate. Stejně jako obliba Američanů pojídat k obědu sendviče. „Tohle přeci není jídlo,“ durdí se a vzpomíná přitom na bohaté hostiny, které si dopřával ještě na Ukrajině.
Stesk po domově
Na domov vzpomíná každý den. Stále žije v nejistotě, co s ním bude, až mu vyprší dvouletá víza. Jeho matka zůstala v Evropě. Na dálku je stále v kontaktu se svými přáteli v Enerhodaru. Otevřeně se však bavit nemohou. Bojí se, že je někdo poslouchá. „Hluboko uvnitř stojí za Ukrajinou, ale pravdu říct nemohou,“ vysvětluje.
V Americe má výbornou práci i bezpečí. Natrvalo sem však přesídlit nechce. Doufá, že Ukrajina vytrvá a on se jednou vrátí domů. I když mu tam bude vždy hrozit nebezpečí. Po válce v zemi zcela jistě zůstanou lidé věrní Rusku. A ti mu jeho vstřícný vztah k Západu neodpustí.
Řešte v NATO elektrárnu v Záporoží, jste v dosahu zamoření, řekla Zacharovová |
Klid nemusí mít ani od ukrajinské tajné služby (SBU). Rozlišení lidí, kteří s Rusy kolaborovali kvůli vlastnímu obohacení, a těmi, již se rozhodli spolupracovat jen pro svou záchranu, je podle ní v současnosti složité. Na otázku, zda je Tuz veden v seznamech kolaborujících, zástupci SBU listu The Wall Street Journal neodpověděli.
Tuz tak dál bude žít v nejistotě. Američanům i spojencům Ukrajiny v Evropě je vděčný za pomoc. Následování pověstného amerického snu však není nic pro něj. Z domoviny neutekl kvůli nespokojenosti, ale válce. Skutečně šťastný byl a vždy bude jen na Ukrajině.
