Vládní vojska se rozmisťují, na moři poblíž se hromadí ruské válečné lodě, americké taky, a zesiluje válka slov. Američané už dopředu obvinili režim Bašára Asada, že v Idlíbu chystá chemický útok, zatímco Rusové obvinili tamní džihádisty, že ho dopředu naaranžovali sami. OSN před využitím plynů varovala Asada i džihádisty, přičemž mimochodem dala výslovně najevo, že ti je mají taky.
Ale to opravdu důležité se odehrává za mnohem méně dramatických okolností, protože jednání u stolu obvykle nebývají kovbojka. Jde o to, jestli se džihádisté vzdají a rozpustí.
V Idlíbu jsou napěchovány skoro tři miliony lidí, dvakrát tolik, co před válkou. Spousta uprchlíků – a spousta džihádistů. Ti druzí sem byli poslední dva roky odkládáni jako do popelnice: když už byla nějaká oblast téměř dobyta, byl těm nejtvrdším, kteří chtěli dál bojovat, nabídnut přesun i se zbraněmi do Idlíbu.
V dané chvíli to bylo rozumnější než pokračovat s nimi v městské válce uprostřed civilistů. Šetřilo to obyčejné lidi, vládní vojáky i samotný režim, protože každá z posledních bitev byla na Západě setrvačně popisována černobíle romantizujícím stylem z prvních let bojů. Jenže „prodemokratičtí bojovníci“ jsou mrtví nebo jim už dávno narostly džihádistické plnovousy.
V Idlíbu bojuje džihádistická smetánka
Teď džihádistické a radikální skupiny ovládají tři čtvrtiny Idlíbu. Mezi největší patří bývalá pobočka al-Káidy v Sýrii a její nástupkyně v zemi. Celkem je tam podle odhadů údajně až sedmdesát tisíc bojovníků (i když padesát tisíc by bylo asi realističtější). Jak ukázaly minulé boje, kdy pár stovek džihádistů drželo trosky týdny, je to v každém případě obrovská síla.
Kdo zaplatí účet za syrskou válku? Asad tlačí na Západ přes uprchlíky |
Navíc tihle muži jsou džihádistická smetánka. Jsou v boji zakalení, ideologicky pevní jako sovětský komisař a nechtějí to zabalit, což už dokázali tím, že raději přešli do Idlíbu, než aby složili zbraně. Jako by Berlín v roce 1945 bránil výkvět SS. Teď vědí, že už nemají kam ustoupit. Není žádný Idlíb číslo dva.
Jsou dvě věci, které s nimi mohou hnout. Zaprvé syrské zbraně a ruské bomby, zadruhé Turci. Tomu prvnímu by dříve či později podlehli, ale nezdá se, že by se do toho Asadovi a Rusům chtělo. Propagandisticky by hodně krváceli. Turci mají taky problém. Pokud by došlo k ofenzivě, vtrhla by k nim armáda uprchlíků, protože to mají jen přes hranici. Navíc má Turecko zvláštní zodpovědnost: velmi diplomaticky řečeno, má na idlíbské džihádisty silný vliv.
Hra o konec syrské války
Nyní se je podle dostupných zpráv snaží přemluvit, aby složili zbraně a – obrazně řečeno – oholili brady. Je to součást plánu, na němž se Turci dohodli s Ruskem. V podstatě se mají ti nejtvrdší radikálové uchýlit pod vedení těch méně tvrdých, s nimiž by se potom dojednalo politické řešení s Asadem. Kromě toho méně tvrdí radikálové v posledních týdnech cílenými akcemi zabíjejí šéfy těch tvrdších, aby jim setnuli hlavu a přiměli je k větší spolupráci.
A s radikály vyjednávají i Rusové, i když nemají ani zdaleka takový vliv jako Turci. Mohou jim ovšem o to víc pohrozit nálety, tedy tím, co je čeká. Je to vysoká hra o to, jakým způsobem nahrubo skončí syrská válka.
Kolem Idlíbu panuje už měsíc lehká hysterie. Asadův útok se předpovídá každý druhý den, experti s jistotou vykládají, že to bude frontální ofenziva ve stylu parního válce, jindy jsou si zase jistí, že to bude symbolická ukázka síly na malém prostoru. Čili nikdo nic neví.
Turecko ale pro jistotu vyslalo na hranice Idlíbu i dovnitř jednotky jako pozorovatele, aby přece jen odradilo případný Asadův útok. Tím získá i víc času na jednání. Bude při něm potřebovat vysloveně akrobatickou obratnost: šéf někdejší pobočky al-Káidy už řekl, že vzdát se by byla zrada.
