„Vím, že se Turci chtějí podílet. My jim děkujeme, ale Iráčané to zvládnou sami,“ prohlásil před několika dny irácký premiér Hajdar Abádí. Řeč byla o blížící se bitvě o Mosul. Tedy o masivní akci, kde slovo „sami“ ve skutečnosti obnáší i tisíce kurdských pešmergů, jezídy, kmenové válečníky, ale také letectvo a mariňáky z USA (více o bitvě u Mosulu čtěte zde).
Zdálo by se, že Bagdád, jehož armáda před dvěma lety z Mosulu před džihádisty utekla, hledá spojence pro finální úder všude, kde to jde. O pomoc šesté největší armády světa, která patří členskému státu NATO a do Mosulu to má od hranic domovské země pouhých 100 kilometrů, však nestojí.
Bitva o Mosul |
Podobně nechtěným hráčem je Turecko v sousední Sýrii. Jeho nálety tam často neničí pozice hnutí Islámský stát, ale spíše příhraniční tábory Kurdů. Turecko zároveň nelze považovat za spojence režimu Bašára Asada.
Vládní síly vidí v Turecku vážnou hrozbu, o čemž svědčí středeční incident u Dábiku. Vládní vrtulník tam podle Ankary shodil barelové bomby na rebely podporované Tureckem (psali jsme zde).
„Nedovolíme nikomu, aby zneužíval boj proti Islámskému státu k postupu a pokusu přiblížit se k obranným spojeneckým silám,“ uvedli Asadovi spojenci v prohlášení, které útok doprovázelo. Turky v něm varovali, aby okamžitě přestali postupovat směrem ke kdysi dvoumilionovému Aleppu.
Damašek i Bagdád se zjevně obávají, že Turecku nejde jen o rozprášení Islámského státu, ukončení konfliktů a nastolení míru na Blízkém východě. Nedávná slova prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana naznačují, že hlava státu by severní část dnešního Iráku a Sýrie včetně obou klíčových měst, o něž se aktuálně bojuje, ráda jednou viděla ve své moci.
Erdogan chce překonat Atatürka
„V Mosulu leží naše historie. Jestli si to pánové přejí, dejme jim přečíst naši Národní přísahu, ať pochopí, co pro nás to místo znamená,“ prohlásil v pondělí Erdogan na mezinárodním právnickém kongresu v Istanbulu.
Projev, který zaznamenali reportéři serveru Kurdistan24, odkazoval na pozapomenutý dokument z roku 1920. Osmané - čerstvě poražení v první světové válce - tehdy v parlamentu přijali dokument, podle nějž jsou „připraveni bojovat“ za oblasti, které z jejich područí vytrhly evropské armády.
Stoletá mapa je na kusy, válka mění hranice V květnu uplynulo sto let od podepsání takzvané Sykes-Picotovy dohody. Britové a Francouzi si v ní tajně rozdělili Osmanskou říši a předurčili tak hranice dnešní Sýrie a Iráku. Ty se však dnes pomalu přepisují. O změnu usiluje Islámský stát i Kurdové (čtěte zde). |
Šlo hlavně o pobřeží Egejského moře, ale také o severní část dnešního Iráku a Sýrie - úrodnou oblast kolem řek Tigris a Eufrat s bohatými zásobami ropy, kterou si mezi sebe po válce dělili Francouzi a Britové.
V duchu Národní přísahy se neslo povstání tureckých nacionalistů pod vedením Mustafy Kemala Atatürka. Jeho vojska vytlačila Řeky z Izmiru a ovládla pobřeží Marmarského moře, kde si Evropané přáli vytvořit demilitarizované pásmo pod britskou správou.
Dnešní hranice Turecka pak na základě Atatürkových úspěchů vytyčila smlouva z Laussane, která v červenci 1923 potvrdila vládu Turků nad celou Anatolií a částí balkánské Thrákie.
Na odtržení Mosulu a Aleppa však dohoda nic nezměnila. Po více než 90 letech je turecký prezident přesvědčený, že nastal čas Atatürka překonat a hranice opět překreslit. Vzestup teroristů z Islámského státu, kvůli němuž Damašek i Bagdád nad severní částí svého území ztratily kontrolu, mu k tomu nabízí takřka dokonalou příležitost.
Televizní mapa už města přiřkla Turkům
Podle experta na Blízký východ Nicka Danfortha, jehož analýzu v neděli přinesl magazín Foreign Policy, se nedá předpokládat, že by Ankara v nejbližší době území sousedních států skutečně anektovala.
Ve svých občanech však už turecká vláda začíná pomalu probouzet myšlenky na to, že na kdysi dvoumilionové metropole Mosul a Aleppo, osmisettisícový Kirkúk a značnou část syrského i iráckého Kurdistánu má historický nárok.
Například ve vysílání turecké televize ATV se před několika dny objevila mapa, která zmíněná města zobrazuje jako odvěkou součást Turecka. Média věrná Erdoganovu režimu se mezitím ve svých komentářích předhánějí ve vysvětlování, proč by měly obě vlády oblast předat tureckým sousedům.
قناة Atv التركية تعتبر الموصل وكركوك وحلب مدن تركية. احلم يا لص يا ايردوغان الاخونجي https://t.co/d6QXDzl6Gb
„Mosul, Aleppo a sever obou zemí už nikdy nebudou pod kontrolou Iráku a Sýrie. Existují plány, jak Turecko udržet od těchto regionů dál. (Kurdské milice) PKK, PYD a Islámský stát jsou součástí tohoto plánu. Celá hra je zaměřená proti Turecku a později uvidíme, že dospěje k vyhlášení války,“ píše například islámský konzervativní list Yeni Şafak.
Deník blízký Erdoganovým myšlenkám, který byl před časem usvědčen z podvodného přepisování rozhovoru se slavným americkým filozofem Noamem Chomskym, dochází k jednoznačnému závěru: „Mosul a Aleppo by měly být předány Turecku. Turecko je jedinou zemí, která stojí proti všem teroristickým organizacím zároveň.“
„Zval snad Saddám Američany do Iráku?“
Turci měli k Mosulu vždy blízko - historicky i geograficky. Pouhých 20 kilometrů na severovýchod od města mají od loňska stálou vojenskou základnu Bašika. Se severním Irákem a Sýrií navíc už od dvacátých let sdílejí i jeden palčivý problém.
Jeho jméno zní Kurdistán. Kdysi jednolité území v rámci Osmanské říše, které smlouva z Lausanne nechala - bez jediné zmínky v textu dohody - roztříštěné mezi třemi suverénními státy.
Turecká armáda na jednu stranu v Bašice cvičí kurdské bojovníky, na druhé straně zpoza hranic ostřeluje kurdské separatisty z táborů PKK - hnutí, které Turecko i západní země po řadě útoků považují za teroristy.
Boj s islamistyMOSUL: Dlouho očekávaný útok začal DÁBIK: Islámský stát přišel o posvátné město EGYPT: Rommelovy miny slouží džihádistům BRITOVÉ: Britské pozemní jednotky spatřeny v Sýrii SPÍCÍ BUŇKY: Do Německa mohli proniknout islamisté TŘI FRONTY: Islamisté v Sýrii čelí trojí ofenzivě BOXER: Německé muslimy vede k džihádu ČESKÁ STOPA: Rozbušky ze Vsetína, munice z Vlašimi BOSNA: Džihád za branami EU |
Zejména kvůli nim byli turečtí vojáci v sousedních zemích prakticky vždy - Ankara to zdůvodňovala obavami o národní bezpečnost, Bagdád příliš neodporoval.
Ochota hostit Turky na svém území a spolupracovat s nimi v bitvách teď kvůli Erdoganovým ambicím výrazně vadne. Turecký prezident však své muže stěhovat nemíní.
Nechápe, proč by to měl dělat, když v Iráku i Sýrii bez uzardění bojují velmoci jako Rusko a USA, které k regionu nemají historický vztah a nesdílí s ním státní hranice.
„Řekl snad Saddám před čtrnácti lety Spojeným státům, aby přišly do Iráku?“ ptal se nedávno Erdogan, aniž by čekal odpověď.
V jeho očích tak není důvod, proč by se Turecko nemělo - byť bez pozvání - podílet na utváření nové rovnováhy v regionu, jehož je samo součástí. A možná si při té příležitosti vzít zpět kus území, které Osmanům dříve patřilo.
„Ankara velmi dobře ví, že jediným aspektem, na kterém při rozhodování o zahraniční intervenci záleží, je to, zda na ni má sílu. Zda jsou plány, které má Turecko s Mosulem, v tomto ohledu legitimní, se teprve ukáže,“ konstatuje ve Foreign Policy analytik Nick Danforth.
