V uličkách čtvrti Basmane se sdružuje nejvíce imigrantů ze čtyřmilionového přístavního města Izmir. V chátrajících domech a provizorních stáncích tady prodávají oblečení, autodíly, koření i jídlo. Ibrahim pracuje v bistru v jedné z uliček nedaleko vlakového nádraží.
Uprchlická krize zblízkaRedaktorka iDNES.cz v seriálu reportáží popisuje situaci uprchlíků v Turecku a na řeckých ostrovech. |
„Byl jsem jediný, kdo mohl jít. Sourozenci jsou malí. Už si nepamatuji, kolik peněz mi tehdy otec dal na cestu, ale když jsem se dostal do Turecka, neměl jsem ani na jídlo. Měl jsem hlad, a tak jsem musel pracovat, abych měl co jíst,“ popisuje začátky v nové zemi.
V Turecku je už dva roky. Aby se uživil, dělal jakoukoliv práci, která byla k mání. „Pracoval jsem jako malíř, kuchař i tesař,“ vyjmenovává. Teď pracuje v bistru, ve kterém se spolu bavíme. V dopoledních hodinách je téměř prázdné, Ibrahimovi zde dělá společnost jen jeho kolega. V prostoru pro asi dvacet lidí tráví většinu dne.
12 hodin denně, tisíc lir měsíčně
Pracuje dvanáct hodin denně, aby měl dost peněz pro sebe a mohl poslat i něco rodině v Sýrii. „Vydělám si tu tisíc tureckých lir za měsíc (asi 8500 Kč, pozn. red.). Dvě stě padesát dám za nájem, tři sta padesát za jídlo a veškerý zbytek posílám rodině. Nic mi nezbude,“ vypočítává. Rodilý Turek by podle něj dostal za stejnou práci nejméně o třetinu víc, ale nestěžuje si. „Kdyby mi Turecko nepomohlo, byl bych už mrtvý,“ říká s povděkem.
Přesto v zemi zůstat nechce. Na otázku, proč chce z Turecka pryč, má pohotovou odpověď: univerzity a kvalitní vzdělání. Doma v Aleppu se podle svých slov věnoval literatuře a to by chtěl i teď v Evropě, kde jsou podle něj nejlepší školy. Vysněným cílem je tak Německo nebo Anglie. Jak se chce literaturou uživit, už ale nerozvádí.
I když je cesta dál do Evropy drahá a nebezpečná, Ibrahim doufá, že se mu podaří do cíle dostat během šesti měsíců. Variantu, že by nakonec nedostal povolení k pobytu, si nepřipouští.
„Evropa by nám měla pomoct. Měla by ale také lépe třídit příchozí uprchlíky. Pouštět jen Syřany a Iráčany a ostatní vyhodit. Ploty ničemu nepomůžou, policie by se měla přestat nechat podvádět těmi, kteří se za Syřany a Iráčany vydávají,“ rozčiluje se.
K žádosti o azyl v Německu nebo Velké Británii je však daleko. Hlavním problémem je cesta přes moře na řecké ostrovy, která je pro mnohé osudná. „Cesty se bojím, ale co můžu dělat. Buď to přežiju nebo ne, ale tady se nic nezmění. Už toho mám dost. Dva roky uběhly a pořád je to stejné,“ uzavírá odhodlaně.
Uprchlíci, kteří dorazili v posledních dnech z Turecka do Řecka, zůstávají na uzavřené řecko-makedonské hranici a dál se zatím nedostanou:
