Pole rozkládající se na předměstí Soluně Sindos bývala donedávna opuštěná. Chátrající továrny se nyní řecká vláda rozhodla využít k novému účelu. Některé průmyslové haly proměnila na nové uprchlické tábory, kam sváží migranty z Idomeni i táborů z okolí.
Mnozí z nich jsou však překvapeni tím, co na ně v Sindosu čeká. „Řekli nám, že tu každý budeme mít místnost a zatím jsou to zase jen stany na zemi, i když pod střechou,“ říká Iráčan Muhamad, který byl ještě minulý týden v nedalekém táboře.
Někteří už z nových táborů u Soluně odcházejí. „Je to tu horší než v Idomeni,“ říká lámanou angličtinou jeden z migrantů, který se rozhodl raději odejít a s batohem na zádech míří k hlavní silnici.
Řecké úřady přitom chystaly tento velký přesun migrantů měsíce. Prostředí ve čtyřech propojených halách bývalé koželužny Karamanli tomu však neodpovídá.
Zem je pokrytá prachem, některá okna jsou rozbitá a pražící polední slunce prosvítá dovnitř skrze díry ve střeše. V obřích prostorách, kde se dříve louhovaly ve vanách kůže, stojí jeden na druhém stany s pořadovými čísly. Tato provizorní obydlí jsou však také to jediné, co v halách je. Chybí sanitární zařízení nebo stany s humanitární pomocí.
„Policie je dobrá, ale jídlo je problém. Nemáme peníze, abychom šli do supermarketu, a vojáci nám dají jídla jen málo,“ říká Syřan Marab, vedle kterého stojí jeho manželka Amal v šestém měsíci těhotenství. „Když jsme se dostali do Idomeni, měli jsme peníze na cestu do Německa. Za tři měsíce je však všechno pryč a teď nemůžeme jet nikam,“ dodává Marab.
Kromě jídla chybí v táboře pitná voda a problémem je i vybavení stanů. „V noci je zima a máme jen jednu deku, kterou se můžeme přikrýt. Já mám přitom devět dětí,“ upozorňuje na zoufalé nedostatky logistiky v táboře Iráčan Nidal, zatímco jeho manželka houpe v sedačce nejmladší přírůstek do rodiny, teprve několikatýdenní dítě.
Stejně jako Marab i on utratil všechny peníze během měsíců v Idomeni a nyní mu nezbývá než čekat, kam ho řecká vláda pošle. „UNHCR (úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, pozn. red.) nám řekl, že musíme počkat do konce měsíce a pak nás přesunou. Nic víc nám neřekli,“ dodává Muhamad.
Řecké úřady se rozhodly srovnat Idomeni se zemí:
Bezpečnost až na druhém místě
Děti, kterých je v táboře plno, si čekání zkracují prozkoumáváním pro ně nového prostoru. Při nepozorném pobíhání na ně však čeká lecjaké nebezpečí. Ačkoliv podle Červeného kříže jsou migranti v Sindosu ve větším bezpečí, protože před vchodem hlídkuje armáda, uvnitř to až tolik neplatí. Při troše nepozornosti tu číhá hned několik nástrah. V podlaze jsou výmoly a stany jsou připevněné hřebíky, které vyčuhují několik centimetrů nad zem.
Nakolik je taková věc nebezpečná, si na vlastní kůži vyzkoušel i Muhamad. „Zakopl jsem o jeden z hřebíků a zlomil si prsty,“ ukazuje podsaditý muž čerstvě ošetřenou ruku zavěšenou na šátku kolem krku. Zdravotníci mají svůj stan před budovou. Spolu s Červeným křížem jsou jediní, kteří nyní v Karamanli pomáhají.
„Je to tu lepší než v Idomeni. Máme od armády deky a spací pytle, které distribuujeme. Vojáci rozdávají jídlo a my doplňujeme ovoce, mléko a další věci,“ popisuje práci na místě humanitární pracovnice Jasmin Hilbring z Červeného kříže. Ani ona však neví, jak dlouho tu migranti budou muset zůstat nebo kam je pošlou dál.
V halách bývalé koželužny je nyní 520 lidí, přičemž kapacita je 800. Je tedy možné, že vláda sem přemístí další migranty. Nyní jsou však všechny stany, které na místě stojí, obsazené. Svůj nový domov zde našlo i přes dvě stě uprchlíků z vyklizeného Idomeni u hranic s Makedonií (více čtěte zde).
Průmyslový Sindos zažívá lidský ruch po staletích. Dlouhé roky opuštěná průmyslová zóna je nyní novou adresou hned pro dva uprchlické tábory. Ve starověku to však býval důležitý přístav, který zmiňoval už antický spisovatel Hérodotos. Sindos byl strategickým přístavem Mygdonie, kterou později přidal ke svému území Alexandr Veliký.
Běženci vybudovali v Idomeni stánky s občerstvením i holičství:
14. května 2016 |
