Účast polských vojáků na invazi, která v sousední zemi zadusila proces uvolňování komunistického režimu, znamenala pro část polské veřejnosti rozčarování. Jedním z pobouřených byl i devětapadesátiletý vystudovaný filozof Ryszard Siwiec, který v té době pracoval v Přemyšli jako účetní.
Někdejší bojovník protifašistické Zemské armády, jenž po válce odmítl nastoupit jako učitel dějepisu, protože se nechtěl podílet na komunistické indoktrinaci dětí, se rozhodl proti okupaci Československa veřejně protestovat. Svým dlouho zvažovaným činem chtěl dát najevo svůj osobní postoj k aktuálním událostem a rovněž apelovat na svědomí svých krajanů.
V závěti, kterou pořídil krátce před smrtí, Siwiec napsal: „Lidé, pokud ve vás ještě zůstala jiskřička lidskosti, lidských citů, vzpamatujte se! Slyšte můj křik, křik prostého obyčejného člověka, syna národa, který vlastní i cizí svobodu miloval nadevše, nad vlastní život.“
Siwiec dokázal svůj plán utajit před všemi členy své rodiny. „Nikdo z nás neměl tušení, co se chystá udělat,“ uvedl jeho syn Wit Siwiec pro MF DNES. Manželce řekl, že jede služebně do Tarnobrzegu, vyrazil však do Varšavy.
Pevně rozhodnut obětovat svůj život nasedl Siwiec s lahví hořlaviny do vlaku směřujícího do hlavního města. Před sebeupálením také nahrál na magnetofonový pásek poselství, v němž obvinil Sovětský svaz z toho, že chce vyvolat další světovou válku. Své krajany vyzval, aby se totalitnímu režimu postavili na odpor.
Polské úřady ho skryly před světem
Na dožínkových slavnostech, kterých se 8. září 1968 na varšavském Stadionu desetiletí zúčastnily kromě davů obyčejných lidí i špičky komunistického Polska, se Siwiec s výkřikem „Protestuji!“ zapálil. Ještě předtím rozhodil kolem sebe letáky s textem odsuzujícím nespravedlivou agresi vůči bratrskému Československu.
Siwiecův křik však zanikl v jásající dechovce, takže část přítomných incident vůbec nezaznamenala. Policisté a požárníci křičícího muže záhy uhasili. Ačkoliv byl těžce popálen na osmdesáti procentech těla, byl Siwiec ještě schopen sám dojít k autu, které ho odvezlo do nemocnice. V ní, izolován bezpečnostními orgány od veřejnosti, po čtyřech dnech zraněním podlehl.
Polák se upálil za Československo, jeho děti se s tím dodnes smiřují |
Polské orgány se postaraly o to, aby se o příběhu rodáka z jihopolské Denbici a otce pěti dětí nikdo nedozvěděl. Jejich úkol byl o to snazší, že Siwiec nebyl napojen na žádnou opoziční skupinu, která by o něm mohla poslat zprávu zahraničním médiím.
Divákům, kteří lidskou pochodeň viděli na vlastní oči, policie namluvila, že šlo o opilce, na němž se vzňala rozlitá vodka, když si chtěl zapálit cigaretu. Polský tisk o události vůbec neinformoval a ještě několik měsíců o něm nic nevěděla ani veřejnost v zahraničí. Jak v knize Polsko a Československo v roce 1968 uvedl polský historik Jerzy Eisler, první zprávu o Siwiecovi přinesl jeden francouzský list až na konci ledna 1969, a to v souvislosti s upálením Jana Palacha.
Vyznamenání od Havla
O tragickém konci Ryszarda Siwiece se začalo otevřeně hovořit až po pádu komunismu. V roce 1991 o něm režisér Maciej Drygas natočil dokument, v němž použil i do té doby utajené záběry Siwiecova činu, které pořídil kameraman filmového týdeníku.
V roce 2001 Siwiecovi prezident Václav Havel posmrtně udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka prvního stupně. O dva roky později Siwiecova rodina odmítla přijmout státní vyznamenání od polského prezidenta Aleksandra Kwasniewského z postkomunistické strany Svaz demokratické levice.
Od roku 2009 nese jeho jméno bývalá Havelkova ulice na pražském Žižkově a před Ústavem pro studium totalitních režimů, který v ulici sídlí, byl také odhalen obelisk věnovaný Siwiecově památce.
Siwiec nebyl jediným občanem komunistického bloku, který na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa zvolil dobrovolnou smrt v plamenech. V listopadu 1968 se v upálil na protest proti okupaci a rusifikaci Ukrajiny sovětským režimem a proti invazi do Československa ukrajinský politický vězeň Vasyl Makuch. V lednu 1969 se na schodech Maďarského národního muzea v Budapešti upálil sedmnáctiletý učeň Sándor Bauer. O tři měsíce později se v centru Rigy ke stejnému činu odhodlal Lotyš Ilja Rips, který ale pokus o sebevraždu přežil.
