Na cestě leží jen dělové koule. Ze snímku čiší znepokojující klid, ryk bitevní vřavy tušíme jen podvědomě. Má to své prozaické důvody. Roger Fenton slavnou fotografii v kopcích nad obklíčeným Sevastopolem pořídil v dubnu 1855 s použitím mokrého kolodiového procesu a jeho expoziční časy dosahovaly až patnácti sekund.
Vojáci by na bojišti museli pózovat, aby se na fotografické desce neproměnili v pouhé šmouhy. „Viktoriánská fotografie se svými dlouhými expozičními časy nedokázala víc, než zaznamenat bojiště poté, co se dějiny pohnuly kupředu,“ okomentoval list The Guardian fotografii, kterou dodnes doprovází řada nejasností. Tou největší je, jak se dělové koule na cestu dostaly.
Pochyby o autentičnosti fotografie a nařčení z manipulace – tedy že Fenton na cestu koule sám umístil – panují hlavně kvůli existenci téměř identického snímku. Jediným rozdílem je absence dělových koulí na pravé straně cesty. Donesl je tam Fenton, aby scenérii oživil, nebo je posléze pro druhý snímek odklidil? Či do scenérie vůbec nezasahoval?
Vyšetřování se jako první chopil historik Mark Haworth-Booth, který stejně jako slavná americká teoretička fotografie Susan Sontagová usoudil, že Fenton snímek naaranžoval. Vojáci prý na jeho rozkaz koule na cestu nanosili, aby vytvořily dramatickou scenerii líté bitvy.
Existuje ale i alternativní výklad, podle kterého dělové koule na cestě už ležely, když Fenton na místo dorazil, a druhou fotografii pořídil až poté, co britští vojáci koule sesbírali a odvezli.
Podle kunsthistoriků však odpovědi na otázky ohledně manipulace s realitou nejsou tak důležité jako samotné sdělení snímku. „Fentonova fotografie je portrétem nepřítomnosti, smrti bez mrtvého,“ napsala Sontagová.
Podle ní navíc britské ministerstvo války Fentonovi zakázalo fotografovat mrtvé, zmrzačené a nemocné. Fotograf se však s utrpením války samozřejmě setkal. Jeho kolega William Howard Russell prostřednictvím telegrafu britskou veřejnost pravidelně informoval o bitvách prudkých tak, že vojáci nemohli z bojiště odklízet těla padlých druhů. V sérii zhruba 360 Fentonových snímků ale není ani jeden, který by mrtvé zobrazoval.
Na Rusy s žalmem na rtech
Krymská válka vypukla v roce 1853. Ruské impérium tehdy usilovalo o vytlačení tureckého vlivu z Balkánu, ve své expanzi však narazilo na zájmy Británie a Francie. Ocitlo se v diplomatické izolaci a po velkých ztrátách na bojištích muselo v březnu 1856 na konferenci v Paříži uznat celistvost Osmanské říše.
Řež na černomořském poloostrově se také stala prvním konfliktem, který byl systematicky fotograficky dokumentován. Britská veřejnost se kvůli zprávám o vysokých ztrátách a příšerných podmínkách v lazaretech na válečné tažení nedívala příliš příznivě, a vláda tak povolala Fentona, aby ho ukázal trochu pozitivněji.
Rodák z hrabství Lancashire se původně věnoval malbě, na počátku 50. let však přesedlal na fotku. Pohyboval se ve vyšších vrstvách a na Krymu často večeřel s důstojníky. Jejich portréty pak měnil za pomoc s přepravou svého mobilního ateliéru, který vznikl přestavbou stánku s vínem. Fotografický vůz vybavil okenicemi, lůžkem, cisternou na vodu, regály na nádobí a lahvičkami s chemikáliemi.
Válečné zpravodajství a fotografie tehdy byly na samém počátku a od reportérů se očekávalo, že si sami budou zajišťovat jídlo, přístřeší i dopravu. Ve voze taženém koňmi měl Fenton ale hlavně temnou komoru. Jeho vůz byl často terčem útoků nepřátel, kteří si jej občas pletli s muničním skladem.
Nejslavnější snímek, kterým se zapsal do historie, nese název Údolí stínu smrti. Nevymyslel to Fenton, ale autoři jeho výstavy, která se konala na podzim 1855. Název odkazuje k básni The Charge of the Light Brigade, v níž Alfred Tennyson vylíčil útok britské lehké jízdy na pozice ruského dělostřelectva u Balaklavy.
„Do údolí smrti vjelo šest set mužů,“ veršoval dvorní básník královny Viktorie ve snaze zvěčnit masakr britských kavaleristů v říjnu 1854. Po průjezdu „Údolím smrti“ se Britům podařilo Rusy z postavení vytlačit, ale po obrovských ztrátách se společně s Francouzi museli stáhnout. Téměř 250 mužů ze 673 bylo zabito nebo zraněno.
Tennyson a později i Fenton tak uprostřed krymského krveprolití připomněli biblický žalm vzývající Krista jako pastýře, který křesťany provází v posledních chvílích života: „I kdybych měl jít údolím stínu smrti, ničeho zlého se nebojím, neboť ty se mnou jsi: tvůj prut a tvá hůl mě konejší.“
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií – ať už vznikly na bojištích, při přírodních katastrofách, ve vesmíru nebo „jen“ zachycují lidské osudy. Již jsme psali: Výr vejrá na rentgen. Zmrzačený dravec fotografovi zajistil triumf Vy okupanti! Jak Čáslavská sklonila hlavu při sovětské hymně. A byla potrestána Fotograf chudiny mátl falešným objektivem, před rudou panikou prchl z USA Opilý padal do světel. Série Mladý lev učinila z Jima Morrisona sex symbol Jsme hrdí, že jsme černí. Jak sprinteři USA chtěli rovná práva a vyloučili je z her |
