Zmíněný závěr vyplývá z výzkumu institutu Pew Research Center (celý výzkum najdete zde). Jeho čísla sice nejde interpretovat tak, že by se NATO nebránilo, jak naznačují některé senzační titulky - ale že by to byla zpráva, ze které lze uvnitř Aliance mít radost, to určitě ne.
Už jen proto, že země, v nichž se výzkum konal - USA, Kanada, Británie, Francie, Německo, Španělsko, Polsko a Itálie - patří nejen mezi deset vojensky nejsilnějších členů NATO (spolu s Tureckem a Řeckem), ale také k demokratickým zemím, v nichž politici nutně berou ohled na postoje veřejnosti.
Článek 5základ obrany NATO: „Strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich (...) bude považován za útok proti všem (...) Dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu (...) a pomůže napadené straně nebo stranám tím, že sama a v součinnosti s ostatními stranami neprodleně podnikne kroky, které bude považovat za nutné, včetně užití ozbrojené síly...“ |
Základní a z pohledu střední a východní Evropy zřejmě nejdůležitější otázka zněla: Měla by naše země jít na pomoc členovi NATO napadenému sousedním Ruskem?
Největší odhodlání vyslat vojáky vyjádřili obyvatelé USA a Kanady. Také v Británii a Polsku relativně výrazně převažovali zastánci kolektivní obrany, říkající, že útok na jednoho člena NATO je útokem na všechny (viz rámeček). Španělé se rozdělili půl na půl. A obyvatelé Německa, Francie a Itálie z většiny řekli, že by spojence opustili.
Mimochodem - na podzim 1938 byla francouzská veřejnost ještě silněji protiválečně naladěná, třebaže spojenecký závazek zemi velel pomoci Československu. Nálada veřejnosti pak ovlivnila i osudové rozhodnutí Francie zradit Československo na konferenci v Mnichově.
I když by se zdálo, že otázka Pew Research Centra směřovala jen na Pobaltské státy, s Ruskem sousedí i další členové NATO - Polsko a zakládající člen Aliance Norsko, byť zrovna krátká norsko-ruská hranice nepatří mezi „horké“.
| ano | ne | neví | ano | ne | neví | ||
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Američané | 56 % | 37 % | 7 % | Španělé | 48 % | 47 % | 5 % |
| Kanaďané | 53 % | 36 % | 11 % | Francouzi | 47 % | 53 % | 0 % |
| Britové | 49 % | 37 % | 14 % | Italové | 40 % | 51 % | 9 % |
| Poláci | 48 % | 34 % | 17 % | Němci | 38 % | 58 % | 4 % |
Výsledky průzkumu naznačují, že v politicky i vojensky rozhodujících členech Aliance se nachází nemálo lidí, kteří by mohli být ochotni naslouchat nástrojům ruské propagandy - ať už oficiálním, jako web Sputnik či v angličtině provozovaná televize RT, či nepřiznaným (v ČR zastoupeným například weby jako Aeronet).
Ta se má čile k světu. „V ČR a na Slovensku pochází proruská dezinformační kampaň z více zdrojů: řady proruských webových stránek, neformálních skupin a komunit na sociálních sítích, několika tištěných periodik, rozhlasového vysílání a nevládních organizací. Jejich prokremelská sdělení zesiluje rozsáhlá aktivita na sociálních sítích a organizace veřejných shromáždění,“ shrnuje například ve studii Pražského institutu bezpečnostních studií Ivana Smoleňová.
Jít na pomoc? Není to jen věc vůlePoskytnutí vojenské pomoci spojenci sice nestojí na vůli lidu, nestačí ovšem ani vůle klíčových státních orgánů. V případě Evropy je klíčovým faktorem míra schopnosti účinnou pomoc naplánovat a zorganizovat. Vojenský publicista Lukáš Visingr soudí, že řada aliančních států má v tomto ohledu omezené kapacity. „Hlavně v rychlosti reakce - evropské země NATO vesměs stále mají dost těžké techniky pro teritoriální obranu, ale trvalo by jim dlouho dostat ji do místa bojů a nasadit. USA by určitě musely poskytnout dopravní a logistické kapacity,“ řekl iDNES.cz. Upozornil také, že mimořádného posunu v mobilitě dosáhla ruská armáda. „Rozsáhlá cvičení s rychlým nasazením a přesuny desítek tisíců vojáků během několika hodin nejsou něco, nad čím bychom měli ‚fňukat‘, jak je to agresivní a nebezpečné - naopak je to něco, co se musíme naučit taky,“ soudí. |
Veřejnost ve zkoumaných členských zemí NATO je nicméně výrazně náchylnější k víře, že i když jejich stát nepošle své vojáky, přispěchají napadeným spojencům na pomoc Američané.
Nejpevnější v tomto názoru jsou Kanaďané (72 %) a dále ti, kteří by své vojáky na pomoc spojencům spíše neposlali - Španělé (70 %), Němci a Italové (68 %). Důvěru v pomoc amerických vojáků proti napadení Ruskem naopak příliš nesdílejí obyvatelé Polska (49 % soudí, že by USA přišly na pomoc, 31 % má opačný názor a 20 % neví).
Právě Polsko, přestože na východě svého území nemá na rozdíl od pobaltských zemí (a na rozdíl od Ruskem už napadené Ukrajiny) ruskou etnickou menšinu, platí za nejsilnějšího člena NATO ze zemí bývalé Varšavské smlouvy. Plánuje například výrazný rozvoj tankových jednotek (více o možné renesanci tanků v evropských armádách čtěte zde).
Vstřícní k Rusku jsou „východní“ Němci a američtí demokraté
Průzkum ukázal i další zajímavé rozdíly - například stále zůstává citelná mezera mezi Němci z obou stran bývalé železné opony. Důvěru v ruského prezidenta Putina má 40 % „východních“ a 19 % „západních“ Němců, ochotu nasadit Bundeswehr k obraně spojenců z NATO proti ruskému útoku má jen 28 % dotázaných z bývalé NDR oproti 40 % západních Němců.
V Německu samotném ostatně klesá podpora NATO jako celku. Zatímco v ostatních zemích je za posledních šest let setrvalá či jen mírně nižší (přičemž o něco skeptičtější oproti ostatním velkým členům NATO jsou tradičně Španělé), v Německu podpora Alianci od roku 2009 klesla ze 73 na 55 %.
Poměrně velké rozdíly jsou také v samotných Spojených státech mezi členy obou politických stran - demokratů a republikánů. V případě první zmíněné strany, zastoupené i prezidentem Barackem Obamou, jen 47 % členů soudí, že by USA (jejichž vojenské výdaje činí 73 % výdajů celého balíku zemí NATO) měly vojensky pomoci členské zemi Aliance napadené Ruskem. U republikánů to je 69 %.
Ovšem i taková případná pomoc by byla problematická. Z vojenského hlediska by Rusko dokázalo například Estonsko, Lotyšsko či Litvu přemoci zřejmě v řádu desítek hodin. Ani chystané uskupení sil velmi rychlé reakce NATO by proti tomu nebylo nic platné. Optikou pobaltských států se pak jeví jako odůvodněné, že žádají o trvalé rozmístění spojeneckých vojáků na svém území.
| demokraté | republikáni | |
|---|---|---|
| USA by měly vojensky bránit spojence proti Rusku | 47 % | 69 % |
| Podpořme v NATO zaslání zbraní ukrajinské vládě | 39 % | 60 % |
| Zesilme sankce proti Rusku | 23 % | 40 % |
| Ukrajina by se měla stát členem NATO | 59 % | 71 % |
| Rusko je výraznou vojenskou hrozbou svým sousedům | 56 % | 67 % |
| Rusko je viníkem konfliktu na východě Ukrajiny | 39 % | 50 % |
| Západ by měl ekonomicky pomoci Ukrajině | 60 % | 69 % |
Studie je rovněž poučná v postřehu, jak rychle se mohou radikálně změnit názory veřejnosti. Například v roce 2010, v době, kdy prezidenti Obama a Medveděv v Praze podepsali smlouvu o dílčím jaderném odzbrojení, vnímalo Rusko pozitivně 45 % Poláků. Ještě o rok později vnímalo Rusko pozitivně 50 % Britů.
Stačilo pár let, ruská anexe Krymu a zapojení do války na východě Ukrajiny a iluze světu směřujícího k míru a klidu je minulostí. Rusko dnes pozitivně vnímá pouhých 15 % Poláků (Putinovi samotnému jich důvěřuje devět procent) či 18 % Britů.
Lidé ze zemí, v nichž se výzkum konal, se poměrně jasně shodují (s výjimkou rozpolcené Itálie), že by Západ měl ekonomicky pomáhat Ukrajině, přičemž možnost vybavit Kyjev zbraněmi má podporu hlavně v Polsku a jinde příliš ne.
Myšlenka ukrajinského vstupu do NATO, k čemuž by byl zapotřebí souhlas všech členských zemí, výrazně naráží v Německu (57 % respondentů proti), Itálii a Francii. V tomto případě je to přitom setrvalý stav. „Navzdory událostem poslední doby zůstává podpora myšlence ukrajinského vstupu do NATO v řadě aliančních zemí - Francii, Německu, Itálii či Polsku - relativně nezměněná oproti roku 2009,“ tvrdí studie. Stoupá naopak v USA, Británii a Španělsku.
