Generální tajemník NATO Javier Solana vydal rozkaz 23. března 1999 a nálety začaly o den později. Výsledkem bylo stažení srbských jednotek z Kosova a souhlas Bělehradu s rozmístěním mezinárodních sil v této oblasti.
Soužití Srbů a Albánců na území Kosova v průběhu staletí opakovaně provázely konflikty. Znovu se rozhořely koncem 80. let v souvislosti s výrazným omezením kosovské autonomie centrální jugoslávskou vládou. Tento krok Bělehradu vedl k radikalizaci nálad v provincii a povzbudil úsilí Kosovanů o získání vlastního státu.
V polovině devadesátých let vstoupila na scénu ozbrojená Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK), která útočila na srbské cíle v oblasti. Situace přerostla na podzim 1997 v otevřený střet mezi UÇK a jugoslávskými policejními silami. Během bojů řada obyvatel utekla ze svých domovů, nebo z nich byla vyhnána.
Miloševič nechtěl v zemi mezinárodní jednotky
Obava, že situace může eskalovat v krvavý etnický konflikt podobný válce v Bosně, přiměla mezinárodní společenství ke zvýšení tlaku na Miloševičovu Jugoslávii. V září 1998 schválila Rada bezpečnosti OSN rezoluci požadující okamžité zastavení bojů a zahájení mírových rozhovorů. Severoatlantická aliance zároveň Bělehradu pohrozila použitím síly v případě eskalace konfliktu.
Na podzim 1998 skutečně došlo k přechodnému zklidnění situace, ale už na sklonku roku boje propukly s novou intenzitou. Za těchto okolností začala v únoru 1999 mezinárodní konference o řešení krize.
Jednání, jež začala na francouzském zámečku Rambouillet a posléze se přesunula do Paříže, však oboustranně přijatelnou dohodu nepřinesla. Zatímco kosovští Albánci mírový plán podepsali, reprezentanti Jugoslávie to odmítli. Bělehradu vadil zejména návrh na rozmístění mezinárodních sil v Kosovu.
První bojová mise proti suverénnímu státu
Poté, co byl americkým vyjednavačem Richardem Holbrookem 23. března 1999 oznámen definitivní krach jednání s Miloševičovou vládou, vydal generální tajemník NATO Javier Solana rozkaz k zahájení vojenské intervence. Vedením operace Spojená síla byl pověřen vrchní velitel sil NATO v Evropě Wesley Clark. Cílem úderů se staly srbské vojenské cíle a další strategické objekty na území Jugoslávské svazové republiky.
Operace zaznamenala hned několik prvenství: byla první bojovou misí Aliance proti suverénnímu státu, poprvé od konce druhé světové války se do bojové akce zapojilo i Německo a křest ohněm si na nebi nad Jugoslávií odbyl "neviditelný" bombardér B-2.
Zatímco letecká kampaň pokračovala, vyslovily jugoslávské orgány souhlas s mezinárodním plánem pro Kosovo, který počítal s odsunem srbských sil z Kosova a s přítomností mezinárodních mírových jednotek v oblasti. Příslušná dohoda byla podepsána 9. června 1999 v makedonském Kumanovu. Následující den NATO nálety pozastavilo a 20. června akci oficiálně ukončilo.
NATO terčem kritiky za civilní oběti
Ačkoliv Aliance dosáhla svých cílů, i ona v konfliktu zaznamenala ztráty. Vedle hmotných škod, například v podobě sestřelení amerického "neviditelného" letounu F-117, šlo zejména o šrámy na vztazích se zeměmi, které kritizovaly, že akce byla vedena bez mandátu Rady bezpečnosti OSN.
Negativní reakce vyvolal také přehmat v podobě bombardování čínské ambasády či oběti z řad civilistů, kterých bylo podle organizace Human Rights Watch kolem pěti set. Zahájení intervence navíc Miloševičův režim využil k vystupňování represí v Kosovu.
Bloger: Pohled z druhé strany: Bombardování bylo kruté a nefér |
Po skončení bojů v létě 1999 zůstalo Kosovo formálně součástí Srbska. Fakticky však bylo mezinárodním protektorátem pod kontrolou vojenské mise KFOR a Prozatímní civilní správy OSN v Kosovu (UNMIK). Loni v únoru kosovský parlament vyhlásil jednostrannou nezávislost na Srbsku, kterou uznalo už 56 zemí.
