V roce 1960 panovala v Africe euforie, téměř dvě desítky zemí se zbavily nenáviděných kolonizátorů. A v 60. letech se Afrika těšila celosvětovému zájmu - černý kontinent se měl stát stabilizátorem světa rozděleného studenou válkou. Prosperitu světadílu slibovalo jeho ohromné přírodní bohatství.
Z Afriky pochází například 80 procent světové produkce platiny, přes 40 procent diamantů, pětina roční produkce zlata a kobaltu. Ročně se tam vytěží přes milion tun mědi a ložiska ropy jsou odhadována na 75 miliard barelů.
Dnes je ale úroveň většiny z 53 zemí nižší než za kolonialismu. Radost ze svobody skončila s prvními vojenskými převraty. Africký kontinent zažil od 60. let asi 250 vojenských pučů - za 50 let zahynulo během převratů, válek a dalších ozbrojených konfliktů, téměř deset milionů lidí. Jen genocidu ve Rwandě v roce 1994 nepřežil téměř milion lidí. - více o tehdejším vraždění čtěte zde
Posledních 50 let provázelo život v Africe mnoho krvavých občanských válek (třeba v Nigérii, Súdánu, Sieře Leoně či Kongu), spoustu zemí ovládli diktátoři (například Ugandu, Středoafrickou republiku, Rovníkovou Guineu či Zimbabwe), další zase marxistické vlády (Etiopii) a některé státy se prakticky rozpadly (Somálsko). V ekonomicky nejsilnější africké zemi - JAR - vládl dlouhá léta rasistický režim apartheidu.
Kontinent zasáhly vlny hladomoru, nemoci AIDS, ale i islamistického terorismu. Gigantických rozměrů tam dosáhla korupce, o demokracii se prakticky přestalo mluvit a mlčelo se i o lidských právech. Politický pluralismus sice oficiálně existuje ve více než polovině zemí Afriky, mnohde je ale demokracie iluzorní.
Afrika ale má i své úspěšné příběhy. Příkladem může jít mnohým třeba ostrov Mauricius nebo jihoafrická Botswana, která patří k nejstabilnějším zemím na kontinentu. Panuje v ní demokracie, nízká míra korupce (země se pravidelně umisťuje v žebříčcích mezi středoevropskými státy) a stát si dobře vede i ekonomicky.
Jak se Afrika zbavovala kolonizátorůAfrika byla na přelomu 19. a 20. století prakticky celá rozdělena mezi evropské koloniální mocnosti, nezávislá byla pouze Etiopie (dříve Habeš) a od roku 1847 Libérie. V roce 1910 vznikla Jihoafrická unie (dnes Jihoafrická republika), v roce 1922 získal nezávislost na Británii Egypt, další země následovaly až v 50. letech. V roce 1951 získala nezávislost na Itálii Libye, v roce 1956 na Francii Maroko a Tunisko a na Egyptu a Británii Súdán. O rok později se stala nezávislou na Británii Ghana a v roce 1958 na Francii Guinea. Pak přišel "rok Afriky". Ze 17 nových států získalo 14 nezávislost na Francii (Čad, Benin, Burkina Faso, Gabon, Kamerun, Konžská republika, Mali, Madagaskar, Mauritánie, Niger, Pobřeží slonoviny, Senegal, Togo a Středoafrická republika), samostatnost získala belgická kolonie Kongo, britská Nigérie a britsko-italská kolonie Somálsko. Dalších 15 států vyhlásilo nezávislost od 1961 do 1970, z toho 11 států na Británii - Sierra Leone, Uganda, Keňa, Tanzanie, Zambie (dříve Severní Rhodesie), Malawi (dříve Ňasko), Gambie, Botswana, Lesotho, Svazijsko a Mauricius - na Belgii Rwanda (do té doby Ruanda) a Burundi (Urundi), na Francii Alžírsko a na Španělsku Rovníková Guinea. V 70. letech získaly samostatnost bývalé portugalské kolonie Guinea-Bissau, Angola, Mosambik, Kapverdy a Svatý Tomáš, na Francii získaly nezávislost Komory a Džibutsko a na Británii Seychely. V roce 1980 vyhlásila nezávislost britská kolonie Jižní Rhodesie jako Zimbabwe, o deset let později byla vyhlášena nezávislost Namibie na JAR a dosud posledním samostatných africkým státem se v roce 1993 stala na Etiopii Eritrea. - více o Eritrei čtěte zde |
