Není to náhoda – prozápadní prezident Saakašvili patří k nejbližším spojencům USA v této části světa a pro Washington bylo dobudování ropovodu z Ázerbájdžánu do Turecka jedním z významných strategických cílů, který je nyní znovu na pořadu dne: ropovod je totiž jedinou cestou, jíž může ropa z Kaspické moře proudit na Západ mimo území Ruska.
Je tedy zřejmé, že toto spojenectví projde těžkým testem, Saakašviliho prohra by uštědřila ránu i USA, které, mimo jiné, intenzivně pomáhaly budovat a vyzbrojit gruzínskou armádu. George W. Bush se snažil v minulých měsících získat pro Gruzii a Ukrajinu závazný slib, že je v budoucnu přijme NATO. Jenže země jako Německo či Francie jsou proti: není prý radno dráždit Moskvu.
I pokud klíčové bitvy během několika dní ustanou, bude následovat zemětřesení, a to ať už to vše dopadne jakkoliv. Gruzínské rozhodnutí zaútočit na Jižní Osetii totiž zaskočilo či spíš šokovalo všechny – od politiků po experty zabývající se Kavkazem. Zkrátka, nikdo by nebyl ještě před čtvrtkem ochoten věřit, že Tbilisi se odhodlá riskovat válku s Ruskem, čemuž se páteční operace de facto rovná.
Ze dne na den tak přestala po více než patnácti letech platit poučka, že vláda v Tbilisi nemá dost vojáků ani dost odvahy pokusit se dobýt zpět ztracené provincie. Nyní už je jasné, že má. A bezpočet různých tezí o situaci na Kavkaze se tak změnil. Jinými slovy: je nesmírně obtížné předpovídat, co bude dál.
Jisté je však jedno: zuřivost Moskvy dosáhne nebývalých rozměrů. Jak dokazuje historie, Moskva se s podobnými políčky smiřuje hodně těžce a stvořitel nového Ruska Vladimir Putin se rozhodně nesmíří s "drzou gruzínskou akcí".
Zkrátka: vše je najednou úplně jinak.
