Obě revoluční vlny měly své vítěze i poražené. Koho rozlícený dav v ulicích vynesl na vrchol a koho naopak sesadil z výsluní? Podívejte se na nejznámější tváře oranžové revoluce, která před deseti lety začala námluvy Ukrajiny se Západem, a ty, jejichž osudy jsou svázané s bouřlivými událostmi loňského Majdanu, jenž byl odpovědí na snahu toto sbližování utnout. Kde byly před deseti lety a co dělají dnes?
1 Viktor Juščenko alias Zvíře
Někdejšího ukrajinského premiéra a posléze prezidenta si mnozí spíše než pro jeho kroky v obou úřadech pamatují kvůli jeho tváři, na níž se nevratně podepsal pokus o otravu dioxiny. Nevzhledné jizvy na obličeji, zřetelné i po letech a četných léčebných procedurách západních expertů, jsou vzpomínkou na pokus o vraždu krátce před prezidentskými volbami na podzim 2004.
Opoziční vůdce Viktor Juščenko hovoří k davu svých příznivců v centru Kyjeva (24. listopadu 2004).
Tou dobou bývalý ukrajinský premiér z let 1999 až 2001 stál v čele koalice prozápadně orientovaných stran, zformované v opozici vůči tehdejšímu prezidentovi Leonidu Kučmovi a na něj napojeným postavám. Kdo stojí za pokusem o Juščenkovu likvidaci, je dodnes předmětem spekulací. Za pokus o jeho otravu nebyl oficiálně nikdo odsouzen, traduje se nicméně, že o jeho život usiloval tehdejší zástupce šéfa ukrajinské tajné služby Volodymyr Satsjuk. Ten momentálně žije v Moskvě, kde získal ruské občanství.
Juščenko ovšem s notnou dávkou štěstí pokus o otravu přežil a po boku Julije Tymošenkové rozdmýchal koncem listopadu 2004 opoziční „oranžové“ protesty v ulicích napříč celou zemí v reakci na výsledky prezidentských voleb (z této doby také pochází nelichotivé podobenství o Krásce a zvířeti). Z těch totiž údajně vyšel vítězně jeho jediný protikandidát a chráněnec dosluhující hlavy státu Viktor Janukovyč. Opozice se vůči tomu ohradila s argumentem o četných manipulacích s hlasy.
Po měsíci protestní hnutí dosáhlo svého, když ukrajinský nejvyšší soud nařídil opakování voleb. Jako vítěz z nich tentokrát již nevyšel Kučmou protěžovaný Janukovyč, ale s náskokem asi osmi procent opoziční lídr Juščenko, který se v lednu následujícího roku formálně ujal úřadu. Coby hlava státu zcela otočil směřování celé země, když odstartoval proces námluv Ukrajiny se Západem a otevřel zásadním způsobem otázku možného členství v EU i NATO.
Revoluční ideje nicméně záhy poté, co byly rozebrány poslední barikády, vzaly za své a kritika na adresu Juščenka a Tymošenkové, která mezitím obsadila post premiérky, začala přibývat. Na počátku roku 2010 se Juščenko podruhé postavil Janukovyčovi v klání o prezidentský mandát. Tentokrát ovšem neúspěšně. Voliči mu tehdy odevzdali jen něco málo přes pět procent hlasů, a vyřadili ho tak - na rozdíl od Tymošenkové - již v prvním kole.
Během procesu s Julijí Tymošenkovou svědčil i její někdejší spojenec Viktor Juščenko (17. srpna 2011).
Obdobné fiasko pak zažil i o dva roky později v parlamentních volbách, kdy jeho strana získala sotva jediné procento. Navzdory občasným prohlášením o dalších ambicích na prezidentský úřad se Juščenko stáhl z politického výsluní a na veřejnosti se již prakticky neobjevuje.
Spálil také veškeré mosty co se týče někdejšího spojenectví s Julijí Tymošenkovou, s níž se do výrazných názorových rozepří dostával už v minulém desetiletí jako prezident. Před letošními prezidentskými volbami se pak nechal dokonce slyšet, že Tymošenková „vždycky byla a bude kandidátkou Moskvy“.
2 Julija Tymošenková alias Plynová princezna
Politička, jejíž něžná tvář a blonďatý cop (o němž mimochodem málokdo tuší, že na jeho barvě má zásluhy peroxid, nikoliv příroda) vešly na západ od ukrajinských hranic do povědomí coby jeden ze symbolů oranžové revoluce. Zatímco v roce 2004 jí prakticky celý národ a spolu s ním i západní představitelé takříkajíc zobali z ruky, o deset let později její emocemi pryštící projevy mnozí nahlíželi přinejmenším se skepsí a pochybami. Ti radikálněji naladění jí na portrétech neváhali rovnou přimalovat knírek.
Divoká 90. léta umožnila někdejší vystudované ekonomce dostat se až do čela Jednotných energetických systémů Ukrajiny, největšího dodavatele ruského plynu na ukrajinský trh, a zasednout v parlamentu. Kariéra Tymošenkové začala posléze přímo raketově stoupat na přelomu milénia, když coby členka partaje někdejšího premiéra Pavla Lazarenka, později dopadeného na útěku v USA a odsouzeného za praní špinavých peněz, po těchto událostech převzala vedení strany a přejmenovala ji na dnešní Vlast.
Julija Tymošenková a Viktor Juščenko v roce 2004 během oranžové revoluce.
Po boku Juščenka se stala v listopadu 2004 hlavní tváří protestů proti zmanipulovaným výsledkům prezidentských voleb, jejichž vítězem se měl stát Janukovyč. Nestal se. Tymošenková a Juščenko s davy bouřících se Ukrajinců za zády a podporou Západu dosáhli svého a vynutili si nové volby. Vítězně z nich vzešel Juščenko a Tymošenková pak obsadila post premiérky.
V čele ukrajinské vlády zasedla dokonce dvakrát, podruhé po volbách v roce 2007. Volební období nicméně její kabinet nedokončil, padl v březnu 2010 krátce po skandálu s údajnými dalšími manipulacemi při prezidentských volbách, které Tymošenková prohrála v duelu s Janukovyčem. Prohru odmítala uznat navzdory konstatování mezinárodních pozorovatelů o férovosti voleb.
Šťastná hvězda blonďaté političky pak zašla za obzor o rok a půl později, když ji soud poslal na sedm let za mříže za uzavření nevýhodných smluv pro dodávky ruského plynu na Ukrajinu v době, kdy šéfovala vládě. Navzdory zdravotním problémům i četným protestům západních politiků a významných osobností zůstala za mřížemi (alespoň formálně, kvůli vyhřezlé ploténce byla později umístěna do vězeňské nemocnice v Charkově) až do letošního února.
Julija Tymošenková řeční na kyjevském Majdanu (22. února 2014)
V tentýž den, kdy ze země prchl prezident Janukovyč, byla Tymošenková propuštěna z vězení a omilostněna. Ještě téhož večera se na kolečkovém křesle objevila před davy shromážděnými na Majdanu - nutno podotknout, že na osobu s vyhřezlou ploténkou obuta dosti nestandardně, do bot s vražedně vysokými podpatky. Po propuštění se vydala krátce na léčení do Německa, aby záhy oznámila prezidentskou kandidaturu.
V květnových volbách sice zůstala daleko za miliardářem Petrem Porošenkem, jemuž triumf předpovídaly prakticky všechny průzkumy, z politiky ovšem rozhodně neodešla. Jí vedená strana Vlast se bude podílet na právě se rodící nové ukrajinské vládě. Jako jednu z podmínek podpisu koaliční smlouvy si přitom vynutila zrušení imunity všem politikům, prezidenta nevyjímaje, a soudcům.
3 Viktor Janukovyč alias Pan Vajíčko
Jakkoli neotřesitelně a rozhodně mohl na televizních obrazovkách Viktor Janukovyč působit v posledních dnech v prezidentském úřadu před svým útěkem do Ruska, mnozí Ukrajinci jej chovají v paměti poněkud jinak. Svého času mu totiž řada z nich neřekla jinak než Pan Vajíčko.
Ukrajinský prezident Viktor Janukovyč (11. března 2010).
Posměšná přezdívka odkazuje k incidentu na předvolebním shromáždění před historickou prezidentskou volbou na podzim roku 2004. Janukovyč byl tehdy za velkého povyku převezen do nemocnice s tím, že ho zasáhla z davu letící cihla. Ve skutečnosti se ukázalo, že z řad jeho odpůrců tehdy vzlétlo prachobyčejné vejce. Ukrajinci se pak ještě dlouho bavili humbukem, který Janukovyč kolem svého „fatálního zranění“ nadělal.
Podobných nešvarů má nicméně Janukovyč na účtě mnohem víc. Třeba ten, když se krátce před volbou ukrajinské hlavy státu ukázalo, že vlastně moc neumí ukrajinsky. Nebo když se mu ve svém vlastním životopise o devadesáti slovech podařilo nasekat dvanáct hrubek. O pár let později pak pro změnu označil Antona Pavloviče Čechova ukrajinským básníkem nebo přirovnal počínání Tymošenkové v roli premiérky manévrováním „krávy na ledu“.
S Janukovyčovou politickou kariérou se ovšem neváží jen poněkud úsměvné přešlapy, opozice mu opakovaně přičítala závažná obvinění kvůli spojení s kriminálním podsvětím. Často mu předhazovala i jeho příliš horlivý vztah k Moskvě a přimykání Ukrajiny zpět k Rusku.
Viktor Janukovyč na tiskové konferenci v ruském Rostově na Donu (28. 2. 2014).
Ostatně o tom, jaké sympatie choval Janukovyč k Východu, není pochyb i s ohledem na to, že právě tam - v Rostově na Donu - vyhledal bezpečné útočiště po únorovém krveprolití na Majdanu. Den poté, co při kontroverzních událostech na kyjevském náměstí Nezávislosti a přilehlých ulicích zemřela stovka lidí, sbalil si Janukovyč velmi kvapně své věci a zmizel i se svými nejbližšími z honosné rezidence nedaleko hlavního města. Opuštěná vila překypující luxusním vybavením zůstala jako němý svědek jeho rozmarů, počínaje zlatými kohoutky, přes Fabergého vejce, až po soukromou zoo (podívat se můžete zde).
Z ruského exilu se Janukovyč ještě několikrát pokusil vzkázat Ukrajincům, že je i nadále legitimní hlavou státu. Marně.
4 Arsenij Jaceňuk alias Králík
Pro svoji fyzickou podobu s jednou z postaviček ze stařičkého ruského remaku pohádky o Medvídkovi Pú si vysloužil nepříliš lichotivou přezdívku Králík. Za výraznými černými obroučky se nicméně schovává ostřílený politik. Byť mu letos bylo teprve čtyřicet a řadí se tak rozhodně k té mladší části ukrajinských státníků, ve vysoké politice se pohybuje už od počátku nového milénia. Za éry Viktora Juščenka sloužil jako jeho poradce a později jako ministr zahraničí a předseda parlamentu.
Ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk vystoupil s projevem ve Washingtonu (12. března 2014).
V roce 2008 v reakci na vnitropolitickou krizi, která vyústila v jeho rezignaci z postu šéfa parlamentu, založil vlastní stranu Fronta změny, jíž vedl až do jejího sloučení loni v létě s partají Vlast expremiérky Tymošenkové. S Vlastí ostatně více či méně formálně koketoval již po odsouzení Tymošenkové v roce 2011.
Do širšího povědomí se Jaceňuk nicméně dostal až v souvislosti s revolučními událostmi na kyjevském Majdanu, kde patřil k jedněm z opozičních předáků. Bylo to logické pokračování jeho mnohaletých snah o vymezení se vůči vládě Janukovyče a s ním spojených elit.
Předseda ukrajinského parlamentu Arsenij Jaceňuk (17. září 2008).
Jako nesmlouvavý protivník se ukázal letos v lednu, když odmítl Janukovyčovu nabídku na obsazení uvolněného premiérského křesla po Mykolu Azarovovi a místo toho dál trval na jeho rezignaci a předčasných prezidentských volbách. Na ty nakonec skutečně došlo, když Janukovyč ani ne o měsíc později ve spěchu prchnul do Ruska. Jaceňuka krátce nato poslanci zvolili novým premiérem a vše nasvědčuje tomu, že si tento post udrží i po říjnových volbách.
5 Vitalij Kličko alias Doktor Železná pěst
Ještě do nedávna nebyla jeho nejsilnější zbraní slova, ale pěsti. Celkem třikrát kraloval Vitalij Kličko boxu v těžké váze, opakovaně opouštěl profesionální kariéru a znovu se vracel, aby loni v prosinci definitivně hodil ručník do ringu s tím, že se hodlá věnovat politice.
K té ovšem přičichl už dávno předtím, než se začal objevovat po boku demonstrantů na barikádách Majdanu. Byl to právě on a jeho mladší bratr Vladimir, rovněž boxerský šampion, kdo na podzim roku 2004 demonstrativně oblékali oranžovou a stáli po boku Juščenka a Tymošenkové na pódiu před zaplněným náměstím.
Vitalij Kličko obhájil titul mistra světa WBC v těžké váze (20. března 2011).
Přestože jej Juščenko velmi záhy po svém vítězství v opakovaných volbách jmenoval poradcem, Kličkovo tažení v politice nekopírovalo úspěch v ringu. Na vysněný post kyjevského starosty dvakrát nedosáhl. Dílčí úspěch se dostavil teprve v roce 2010, když toho roku jím založená strana UDAR (Ukrajinská demokratická aliance za reformy) získala několik mandátů v komunálních volbách. O dva roky později to Kličko se svou partají dotáhl až do parlamentu, kde obsadil rovnou 40 křesel.
Tou dobou si již podle všeho také brousil zuby na prezidentský úřad. A býval by se o něj utkal v roce 2015 (byť mu průzkumy veřejného mínění moc šancí nedávaly), nebýt revoluční vlny, která se prohnala Ukrajinou v reakci na odmítnutí stvrzení asociační dohody s EU prezidentem Janukovyčem a premiérem Azarovem. V době, kdy bylo stále zřejmější, že protesty jen tak neutichnou, oznámil definitivní odchod ze sportu a postavil se do čela protestního hnutí.
Vitalij Kličko vyzval na kyjevském Náměstí nezávislosti ke klidu a odsoudil násilí (24. ledna 2014).
A vytrval v čele bouřících se davů až do útěku Janukovyče. Pár dní nato potvrdil, že se o uvolněný prezidentský úřad hodlá ucházet v předčasných květnových volbách. Od toho ale nakonec upustil ve prospěch Porošenka. Místo toho se rozhodl potřetí v řadě ucházet o post starosty ukrajinské metropole. Tentokrát úspěšně. Kyjevské radnici Doktor Železná pěst, jak se mu v ringu přezdívalo díky doktorátu ze sportovních věd, šéfuje od letošního června.
6 Petro Porošenko alias Čokoládový král
Momentálně ten, u něhož si západní politici podávají dveře. Ale taky Čokoládový král nebo ukrajinský WiIly Wonka, jak jej tituloval jeden americký list. Dávno předtím, než na nejvyšším postu vystřídal Janukovyče, to byl totiž v první řadě úspěšný a vlivný podnikatel, majitel největšího ukrajinského výrobce čokolády a sladkostí Rošen, teprve sekundárně politik.
Petro Porošenko přednáší na diskusním fóru o vztazích Ukrajiny a Ruska (25. dubna 2014).
Byla to nicméně právě jím vlastněná televizní stanice Kanál 5, která letos v únoru milionům Ukrajincům přinášela v přímém přenosu dění z výbušného Majdanu. A nemalou částkou přispěl Porošenko z vlastní kapsy i demonstrantům, choulícím se v mrazivých dnech i nocích na barikádách rozestavěných v centru ukrajinské metropole.
S tím, jak krátce po událostech na Majdanu stoupalo napětí mezi Kyjevem a Moskvou kvůli dění na Krymu, Porošenkova politická hvězda zářila čím dál výrazněji. Dokonce tak, že v květnových prezidentských volbách s náskokem víc než čtyř desítek procent naprosto rozdrtil Tymošenkovou i další kandidáty.
V Mariupolu Porošenko oznámil, že NATO dodá Ukrajině moderní zbraně (8. září 2014).
V den, kdy se slavnostně ujal úřadu, slíbil Ukrajincům podepsat ekonomickou část asociační dohody s Evropskou unií - tu, jež vyhnala o půl roku dříve tisíce lidí do ulic. Svému závazku dostál ani ne o měsíc později. S plněním dalších slibů už je to ale horší. Naděje na ukončení konfliktu na východě Ukrajiny je zatím v nedohlednu a ze státní kasy tak nadále proudí do Donbasu miliardy na takzvanou „protiteroristickou operaci“.
