Junko Iizukaové bylo 16 let, když ji v roce 1963 odvezli na kliniku v severovýchodním Japonsku a donutili k operaci, která ji, jak později zjistila, zbavila možnosti mít děti. „Dostala jsem anestetikum, pak už se na nic nepamatuji. Když jsem se probrala, měla jsem žízeň, ale napít se mi nedovolili,“ svěřila se po letech deníku The Guardian.
Po pětapadesáti letech se Iizukaové třese hlas, když popisuje následky sterilizace - přetrvávající bolesti břicha a obrovské duševní břemeno. „Odjela jsem do Tokia, abych zjistila, jestli by šlo provést opačnou operaci. Řekli mi tam, že to není možné. Vzali mi můj život,“ popsala.
Nucenou sterilizaci podstoupilo mezi lety 1948 až 1996 okolo 25 tisíc Japonců, z toho zhruba 16 500 bez vlastního souhlasu. Nakazoval to zákon o eugenické ochraně, který měl zajistit, aby se nerodily „podřadné“ děti s duševními poruchami.
Další oběť nucené sterilizace, Yumi Satoová, proceduru podstoupila jako patnáctiletá v roce 1972. Její švagrová Michiko uvedla, že to překazilo Yumiiny vyhlídky na manželství. „Když jí bylo 22 nebo 23, měla nabídky k sňatku. Když ale řekla, že nemůže mít děti, tak ji dotyčný stáhnul. V té době se vdávalo a ženilo, abyste měli děti, takže bylo těžké se vdát, když jste toho nebyli schopní,“ uvedla Michiko.
Zabránit „podřadným“ potomkům
Satoová nedávno dala věc k soudu, kde žádá po japonské vládě odškodnění. Argumentuje, že zákon o eugenické ochraně nebyl v souladu s poválečnou ústavu, protože porušoval lidské právo na „honbu za štěstím“. V Japonsku je to první takový případ a ostatní oběti doufají, že přiměje vládu k veřejné omluvě.
Oficiální záznamy uvádějí, že Satoová byla sterilizována kvůli diagnóze „dědičné slabomyslnosti.“ Její rodina to však odmítá. Tvrdí, že žena v dětství utrpěla poškození mozku při operaci rozštěpu patra, kdy jí lékaři podali příliš mnoho tlumícího prostředku.
Souhlas jsem podepsala na sále a v bolestechRozhovor se sterilizovanou Češkou  |
Na prvním soudním jednání 28. března se zástupci vlády vyjádřili pro zamítnutí žaloby. Očekává se, že se kabinet bude hájit tím, že provedené sterilizace umožňoval zákon, který platil skoro padesát let. Vznikl v době, kdy se Japonsko vzpamatovávalo z porážky ve druhé světové válce a někteří politici mluvili o naléhavé potřebě „zvednout kvalitu národa“.
„Předmětem tohoto zákona,“ jak stojí v jeho úvodu, „je zamezit narození méněcenných potomků vzhledem k ochraně eugeniky a také života a zdraví matky.“ Zákon se zaměřil na jedince s dědičnými mentálními nemocemi nebo postižením. Pozdější dodatek zahrnoval i lidi s nedědičnými problémy.
„Ten zákon v podstatě říkal, že někteří lidé děti mít můžou a jiní ne. Jeho účelem bylo vyřadit lidi s postižením ze společnosti,“ říká Michiko s tím, že podle ní je zákon pro Japonsko ostudou. Odebrání práva na děti své švagrové považuje za zločin.
Pokles způsobilo přirovnání k nacistům
Ženy na operace vybírali hlavně psychiatři, pečovatelé v ústavech pro lidi s poruchou intelektu nebo sociální pracovníci. „Všichni pracovali s dobrým úmyslem, mysleli si, že sterilizace je v zájmu těch lidí. Ovšem dnes se na to musíme dívat jako na porušení práva na rozmnožování lidí s postižením,“ říká Yasutaka Ichinokawa, profesor sociologie na univerzitě v Tokiu.
Ženy a dívky tvořily 70 procent lidí donucených v letech 1948 až 1996 ke sterilizaci. Nejmladším pacientům bylo devět let. Počet operací vyvrcholil v polovině padesátých let (1 362 případů za rok), pak začala čísla souběžně se změnou postojů veřejnosti klesat.
V roce 1972 se zvedla vlna protestů poté, co vláda navrhla dodatek k zákonu, který by umožňoval umělé potraty ženám s postiženými plody. „Mnoho zastánců práv lidí s postižením lobbovalo proti přijetí toho dodatku,“ uvedla profesorka bioetiky Yoko Matsubaraová z univerzity Ritsumeikan. „Tvrdili, že sterilizační zákon se podobá tomu, co prováděli nacisté. To citelně poskvrnilo veřejný pohled na eugeniku,“ doplnila.
Když v roce 1984 skandál s bitím pacientů na soukromé mentální klinice způsobil podrobné zkoumání japonských pečovatelských praktik, klesl počet případů sterilizace na konci osmdesátých let na méně než pět za rok. Ačkoliv byl zákon definitivně zrušen v roce 1996, diskriminační názory mohou v některých částech japonské společnosti podle The Guardianu přetrvávat.
Před dvěma lety ubodal muž v zařízení pro zdravotně postižené jihozápadně od Tokia 19 lidí. Útočník, který byl bývalým zaměstnancem ústavu, po svém činu uvedl, že by podle něj na světě bylo lépe bez postižených lidí.
Odškodné pro oběti
Japonsko už čelilo několika požadavkům OSN, aby se s touto kapitolou svých dějin vypořádalo. Zatím poslední varování přišlo od komise pro odstranění ženské diskriminace, která v březnu 2016 vyzvala vládu k pomoci obětem formou odškodnění či rehabilitačních služeb.
Přestože se vláda už dříve ohrazovala, že operace probíhaly v souladu s platným zákonem, v poslední době se objevují náznaky, že by se její postoj mohl změnit. Plánuje prý rozsáhlou inspekci, která by mohla otevřít dveře k budoucím kompenzacím. Podle Matsubaraové by vláda měla problém brát velmi vážně a nést zodpovědnost za porušení práv lidí s postižením.
Precedentem k veřejné omluvě by mohl být případ z roku 2001, kdy se tehdejší premiér Džuničiró Koizumi omluvil za desetiletí útrap, které zažívali pacienti s malomocenstvím. Úřady je vyhostily na odlehlé ostrovy a rovněž je nechaly sterilizovat.
Pozn.: Jména obětí byla v článku kvůli ochraně soukromí změněna.
