„Když jsem procházela archivními dokumenty ze 30. a 40. let minulého století, narazila jsem na odkaz na módní salon v Osvětimi, ale informací bylo jen velmi málo,“ líčí módní historička Lucy Adlingtonová, kterak začala její cesta za nalezením osvětimských švadlen.
U zrodu dílny zřejmě stála Hedwig Hössová, manželka velitele osvětimského tábora Rudolpha Hösse. Svého muže totiž podle Adlingtonové požádala, ať ji z řad vězeňkyň přidělí švadlenu na výpomoc.
K ruce tehdy dostala nadanou slovenskou židovku Martu Fuchsovou, která pro ní posléze začala šít oblečení. To okamžitě zaujalo manželky dalších důstojníků SS, které si od ní rovněž chtěly nechat něco ušít.
List The Jerusalem Post uvádí, že Hössová se proto rozhodla z řad vězeňkyň vybrat další švadleny a v jedné z administrativních budov zřídila krejčovskou dílnu. Ta měla za úkol navrhovat a šít oblečení pro nacistickou elitu včetně manželek těch nejvyšších pohlavárů z Berlína.
„Byla to příšerná anomálie, která byla v přímém kontrastu se zvěrstvy páchanými nacisty o pár metrů dál,“ líčí Adlingtonová pro stanici Deutsche Welle. „Nacisté vždy chápali sílu oblečení, od uniforem po vysokou krejčovinu. Představte si, že jste oblečení do špinavých hadrů a manželky důstojníků SS si k vám přijdou pro novou róbu,“ dodává.
Švadlena Marta Fuchsová:
Salon se stal šancí na přežití
Adlingtonové se zpočátku podařilo získat jen křestní jmena švadlen. Například Irene, Hunya, Renee, Mimi či Berta. Najít v záznamech příjmení bylo obtížné. Mnoho žen totiž používalo přezdívky, jiné si jméno změnily po svatbě a další po válce přijaly hebrejská jména.
Ze získaných informací Adlingtonová v roce 2017 utkala román Red Ribbon (Červená stuha) o životě čtyř švadlen pracujících v osvětimském táboře pro velitelovu manželku. „Když román vyšel, začali mi psát lidé a říkali: To byla moje teta, moje matka, moje babička,“ říká historička.
S rodinami švadlen se následně spojila a zjistila, že jedna z nich je stále naživu – osmadevadesátiletá Berta Kohútová ze San Franciska.
„Bylo to úžasné. Dívala jsem se na ni a říkala jsem si, že toto je ta žena, o které jsem četla. Najednou stála přede mnou. Neustále se snažím pochopit, jak dokázala v tak mladém věku čelit takové hrůze,“ říká Adlingtonová, která se s Kohútovou poprvé setkala v roce 2019.
Pro mnoho vězeňkyň byla práce v krejčovském studiu způsobem, jak přežít. Fuchsová, která se stala hlavní švadlenou, proměnila dílnu v útočiště. „Chtěla zachránit co nejvíce žen. Měly možnost mít o něco lepší oblečení, ubytování i jídlo než ostatní vězni,“ popisuje Adlingtonová.
„Místo toho, aby se s nimi zacházelo hůř než se zvířaty, jako s otroky, kteří museli dennodenně dřít, měly na práci něco krásného,“ dodává.
Řada švadlen navíc pomáhala hnutí odporu či sháněla a distribuovala jídlo a léky. „Ukradly pro vězně, co mohly. Občas měly přístup k novinám či rádiu, takže ostatní informovaly o aktuálním dění. Pomáhaly udržovat morálku,“ myslí si Adlingtonová, která nová zjištění sepsala v knize The Dressmakers of Auschwitz (Švadleny z Osvětimi), která vychází 28. září.
Rodina Berty Kohútové na snímku z roku 1942, krátce před transportem:
Od budování krematorií za šicí stroj
Nejvíce informací získala právě od Kohútové, která zemřela letos v únoru ve věku nedožitých sto let na komplikace související s covidem. „Byla v Osvětimi asi tisíc dní a říkala, že mohla tisíckrát zemřít,“ líčí její syn Areton.
Kohútová se narodila roku 1921 jako Berta Berkovičová v rusínské vesnici Chepa na tehdejší Zakarpatské Ukrajině. Když jí bylo osm let, rodina se přestěhovala do Bratislavy, kde si její otec otevřel krejčovství. Když Bertu a její sestru Katarínu učil šít, nevěděl, že jim tato dovednost jednou zachrání život.
Roku 1939 se Slovenský stát přidal na stranu Německa a posléze se podílel na deportaci židů do Osvětimi. Kohútovou ve věku jednadvaceti let zařadili na jaře 1942 do v pořadí čtvrtého transportu ze Slovenska v němž do Osvětimi cestovalo 999 žen. Na cestu vyrazila společně se sestrou.
Během prvních pěti set dní se Kohútová podílela na výstavbě táborové infrastruktury včetně silnic, baráků či krematorií. Později ji přidělili místo v takzvané „Kanadě“, kde vězni třídili a pečlivě prohledávali osobní věci a oblečení židů. Pátrali po penězích, zlatě a dalších cennostech.
Berta Kohútová:
‘A resilient and optimistic person, Kohút lived through a death camp and a 50-mile death march through the snow, and she was determined to live...But she couldn’t survive the coronavirus. She died on Valentine’s Day of pneumonia and COVID-19
— g.i.l.l.y (@gillyarcht) February 22, 2021
Amazing story https://t.co/B64Wf3wW0A pic.twitter.com/A1wJbPNsEU
Na svou práci byly hrdé
Druhou polovinu z jejích tisíci dnů v táboře určila Hössová. „Chtěla po Martě, aby přivedla do salonu více žen,“ líčí Areton. Kohútové se posléze podařilo získat v dílně místo také pro sestru Katarínu. Salon fungoval přibližně roku a půl a práci v něm našla asi čtyřicítka vězeňkyň.
„Většina z nich pocházela ze Slovenska, několik z nich přijelo z Řecka či Francie,“ říká Areton. Pro materiál si ženy chodily do „Kanady“. Kromě textilu a cívek odsud odnášely také módní doplňky z kufrů zabavených židům.
„Moje matka říkala, že její spolupracovnice byli profesionální a hrdé na odvedenou práci,“ popsal Areton.
Švadlena z Osvětimi Hunya Volkmannová:
@PSPingle @ByYourBedside @HodderBooks I found myself referring to the women as 'characters' as I got to know them more. One in particular makes me smile - Hunya Volkmann. Her neice said Hunya would generously sew anything for you, all you had to do was accept her 'advice' in return! https://t.co/EBpUE7Lad5
Když se k Osvětimi v lednu 1945 přiblížila Rudá armáda, nacisté zařadili Kohútovou na pochod smrti do Ravensbrücku. I přes mrazivé počasí ho ale přežila a osvobození se dočkala v satelitním táboře Malchow.
Po válce se v Bratislavě provdala za přeživšího holokaustu Lea Kohna Kohúta, se kterým vychovala dva syny. Poté, co obě děti v dospělosti emigrovaly do USA, se k nim roku 1987 přidala i Berta s Leem. „Moje matka byla až do konce silnou ženou s velmi bystrou myslí,“ říká Areton.
Adlingtonové se nepodařilo nalézt žádnou stopu, která by ji dovedla k oděvům vytvořeným Kohútovou a jejími spolupracovnicemi. „Zdá se, že se žádné oblečení z tohoto salonu nedochovalo. Byla tam údajně kniha objednávek, o které jedna ze švadlen své rodině pověděla, že obsahovala jména nejvyšších nacistů v Berlíně. Ale Němci ji zřejmě zničili,“ uzavírá.
