„Uvědomoval jsem si, že mám problém. Ale čím víc jsem se snažil s ním bojovat, tím to bylo horší,“ říká Michael Johnson, který se za dohledu svého učitele právě snaží správně vyslovit slova z papíru. Není jediný dospělý Američan, který se až nyní učí číst.
Světové žebříčky už se jimi nezabývají, v každoročních statistikách organizací se neobjevují. Přesto ve Spojených státech podle BBC žije šestnáct milionů lidí, kteří neovládají schopnosti tak základní, jako je čtení a psaní. A jako analfabeti pak v běžném životě čelí celé řadě problémů. Tím hlavním je, že neseženou práci.
Funkční negramotnostFunkčně negramotná osoba může umět číst a psát jednoduché věty a s omezenou slovní zásobou, ale není schopná číst nebo psát v dostatečné míře na to, aby se vyrovnala s každodenními požadavky života ve společnosti. Patří sem například neschopnost využívat informací z běžných zdrojů - jízdních řádů, statistik či právních dokumentů. Funkčně negramotní lidé tedy mají potíže s porozuměním textu. Zdroj: Wikipedia |
Kvůli tomu pak upadají do chudoby, objevují se potíže se zdravím. A když je chtějí řešit, mnohdy si spíš uškodí. Protože neumějí číst, užívají špatné léky nebo ty správné berou nevhodným způsobem.
Už učebnice pro americké zdravotníky Teaching Patients with Low Literacy Skills (Výuka nepříliš gramotných pacientů) z roku 1996 hned v úvodu popisuje klasickou situaci, kdy lékař pacientovi předepíše recept s léky a zeptá se ho, zda chápe, jak je má doma užívat.
Pacient odpoví kladně. Lékař mu pak dá svazek papírů s dalšími informacemi, které si má pročíst. Mnoho pacientů však nepřizná, že letáky přečíst nedokáže nebo je neumí správně interpretovat.
A poznat to na nich není, upozorňují autoři. Učebnice proto tehdy doporučovala, aby si lékaři otestovali, jak dobře jejich pacienti umí číst.
Podle osvětového programu Project Literacy je dnes negramotných Američanů dokonce až 32 milionů. Projekt však upozorňuje na hlavní riziko, které s sebou negramotnost dospělých nese. Jejich děti totiž mají mnohem větší šanci, že dopadnou stejně nebo jen o něco lépe. Negramotní rodiče tak ovlivní nejen své děti, ale i generace po nich.
Jedno z videí osvětové kampaně Project Literacy nazvané První slova:
Jen v americkém hlavním městě Washingtonu, D. C., neumí číst a psát až dvacet procent obyvatel, napsal loni list The Washington Post, který také uvedl 32 milionů negramotných Američanů s odkazem na americké ministerstvo školství a Národní institut gramotnosti.
Američané znají lépe seriál Simpsonovi než vlastní práva, ukázaly průzkumy |
Polovina dospělých amerických občanů neumí přečíst knihu napsanou jazykem na úrovni osmé třídy, dodává list.
V žebříčku zemí s funkčně negramotnými obyvateli pak Spojené státy zastávají čtvrté místo hned za Chile, Tureckem a Izraelem. Následují je Španělsko, Belgie a Slovinsko.
Důvodů je hned několik. Mnozí Američané si například stěžují, že jejich vzdělávací systém nemyslí na ty, kteří s učením potřebují pomoci. Obrovské rozdíly v kvalitě výuky také panují mezi chudými a bohatými oblastmi USA.
Vidět to je podle studie UNESCO z roku 2014 i na přístupu amerických dětí ke knihám. Zatímco v oblastech obývaných především střední třídou připadá na každé dítě až třináct knih, v chudinských čtvrtích musí jedna kniha vystačit třem stovkám dětí.
Tamní veřejné knihovny jsou navíc v provozu spíš nepravidelně a jen na pár hodin. Děti bohatších rodičů přitom mají knihovny i ve školách, kde jim s výběrem správného čtení pomáhají jeden až dva knihovníci.
Nejhorší situace je v Kentucky
Stephen L. Pruitt z kentucké Komise pro vzdělání podotýká, že by Spojené státy měly do vzdělávání svých občanů v chudých oblastech investovat mnohem víc než dnes. Jenže politici vidí jen v horizontu jednoho volebního období. „Tak rychle se však změny ve školství neodehrají. Děti nejsou roboti, nemůžete otočit klíčem a spustit změnu,“ upozorňuje Pruitt.
Jaký tvar má zeměkoule? Bojem za vlastní názor ke zhloupnutí Ameriky |
Nejvíce negramotných je podle BBC právě v Kentucky na východě země. Tamní občanka Peggy Flemingová vypráví, že se nenaučila pořádně číst hlavně kvůli rodičům a škole, do které chodila. „Nechtěli mi pomoct s učením, tak mě dali do speciální třídy. Myslela jsem si, že mi to pomůže, ale nepomohlo,“ říká žena.
Číst se naučila až díky svým dětem. „Už to ovlivňovalo jejich výchovu. Když jsem je vzala k doktorovi, dostala jsem nějaké papíry. Jenže já nevěděla, co na nich je,“ přiznává, zatímco sedí vedle svého syna.
„Chtěla jsem být lepší matka. Nikdy bych mu nepřiznala, že mám problém. A když se zeptal ‚mami, co je to za slovo?‘, řekla jsem, ať se zeptá táty,“ popisuje. Teď už to říkat nemusí. „Teď už to máma ví.“
