V každé zemi je to nastaveno trochu jinak, ale v zásadě všichni vrcholní politici mají v popisu práce, kromě jiných věcí, také cestovat po světě, setkávat se se svými protějšky a usmívat se do objektivů kamer a fotoaparátů.
Z tohoto důvodu jsou mezi nimi populární hromadná setkání, jako bývá zasedání Generálního shromáždění OSN, různé summity, nebo například čínská oslava konce 2. světové války v Asii. To jim dává možnost si v co nejkratším čase potřást rukama s co největším počtem kolegů a demonstrovat tak před domácím i mezinárodním publikem svou důležitost. Politici nejvyšší úrovně i jejich úředníci vzájemně sledují kdo, kde, s kým a jak dlouho pohovořil, jaké dárečky si vyměnili a jak moc se usmívali na společných selfies.
Jak v této souvislosti nahlížet na cestu Miloše Zemana do Číny a především – na jeho setkání s Vladimírem Putinem?
V symbolické rovině jde o nešťastný krok. Už samotná cesta pana prezidenta do Číny jej vystavila v rámci EU a NATO do postavení mimo hru. Jindy se evropští politici styků s Pekingem rozhodně neodříkají, ale při této konkrétní příležitosti všichni zaujali jednotný postoj. Tedy až na českého prezidenta.
Proč se hlava našeho státu rozhodla tento nepříjemný moment ještě více rozmáznout a setkala se i s ruským prezidentem, není vůbec jasné. Podobná setkání jsou jen velmi zřídka využívána ke skutečnému jednání, skoro vždy jde o protokolární schůzky, jejichž reálný dopad na životy občanů bývá mizivý. Podívejme se proto, co měl náš prezident na srdci a o čem hlavy svých zemí vlastně jednaly.
Vladimír Votápek Analytik Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Miloš Zeman svůj protějšek vyzval, aby se Moskva více zapojila do řešení situace v Sýrii. To je jenom stěží novátorská myšlenka. Rusko je v Sýrii aktivním hráčem vlastně od nepaměti, rozhodně po celou dobu současné občanské války. Kreml podporoval již Assadova otce, který železnou rukou vládl Sýrii od roku 1971. Moskva v této zemi také provozuje námořní vojenskou základnu a své zájmy spojila s přežitím současného režimu.
Základním problémem ruské aktivity v Sýrii je tedy to, že postoje Kremlu jsou významně odlišné od pozice vyspělých zemí (a tedy i od pozice České republiky). Vyzývat Rusko k větší aktivitě znamená přidávat mu na významu a ipso facto tím oslabovat pozici vlastní. Jinou věcí by bylo, pokud by se Kreml rozhodl skutečně spolupracovat v zájmu dosažení společných cílů, například co nejrychlejšího zničení Islámského státu. Je ovšem těžko představitelné, že by k takové změně postoje Moskva došla právě po rozhovoru s Milošem Zemanem.
Není-li moc jasné, proč se schůzkou souhlasila česká strana, je celkem zřejmé, proč s ní nakonec souhlasila strana ruská.
Kremelští propagandisté jásají
Rusko jako stát a prezident Putin osobně je v důsledku agrese proti Ukrajině v poměrně silné mezinárodní izolaci. Kremelská propaganda proto vždy uvítá možnost ukázat svého prezidenta, jak se setkává s nějakým světovým politikem, ať už je jeho vliv na mezinárodní dění jakýkoli. A pan prezident Zeman v Pekingu nepochybně za světového politika byl. Vždyť byl jedinou hlavou státu (nebo premiérem) z celé EU, který vážil cestu až na náměstí Nebeského klidu. Když jde navíc o politika, který opakovaně vyzývá ke zrušení ekonomických sankcí proti Moskvě, jde o dárek, nad kterým museli kremelští propagandisté zajásat.
Shrnuto a podtrženo, pan prezident si udělal výlet do Pekingu, kde si užil svých pět minut slávy. Na tom by nemuselo být nic zvláštního ani špatného, od toho konec konců prezidenta máme. Nemusel proto přitom skoro nic udělat, stačilo pouze letět tam, kam jiní odmítli přicestovat. Horší je, že mu přitom nevadilo setkat se například s Alexandrem Lukašenkem, Omarem Bašírem nebo Josephem Kabilou. A to nejhorší na Zemanově výletu je skutečnost, že si v očích všech našich důležitých partnerů z EU nebo NATO zahrál hlasité sólo přesně v okamžiku, kdy zbytek orchestru držel pauzu.
Během let, kdy na Hradě seděl Václav Klaus, jsme si už jaksi zvykli na to, že český prezident je za exota a že se s ním relevantní politici nescházejí, pokud nemusí. Je podivuhodné, jak rychle do stejné řeky vstupuje i Miloš Zeman - politik, který měl nepochybně slušnou pozici v rámci evropské sociální demokracie a který svůj mandát zahájil tak sympatickým přihlášením se k evropské myšlence.
Je smutné ho dnes vídat ve společnosti takových sloupů mezinárodního společenství, jako v minulých dnech. Je smutné sledovat, jak navrtává do konstrukce české zahraniční politiky další a další díry. Vůbec ho přitom neomlouvá, že jej k tomu někteří partneři ponoukají s tím, že tak nejlépe hájí suverenitu České republiky. Nevím, nakolik vůbec může být stát velikosti České republiky v současném světě suverénní. Že je ale naše země velmi závislá na přátelství a spolupráci svých spojenců, to je snad zřejmé. Doufejme, že to někdo prozradí i panu prezidentovi.
