Nejdříve ty dobré zprávy. Stovky tisíc uprchlíků ze Sýrie a Iráku se začaly vracet do svých domovů, dohoda Evropské unie s Tureckem přes desítky různých poplašných zpráv funguje, do Řecka připlouvají jen desítky migrantů denně a většinu z nich čeká deportace zpět do Turecka. Německo, Švédsko a Rakousko svůj loňský a předloňský mimořádný příděl migrantů zvládají jen s vypětím sil.
Migrační proud, kterému nyní Evropa čelí z Afriky, je jiné povahy než ten, který jsme zažili před dvěma roky. Není vyvolaný válečnými konflikty, které tehdy daly do pohybu miliony uprchlíků ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu, ale jde o migranty ekonomické, které dává do pohybu vidina snazšího života v bohaté Evropské unii. Uklidňující zprávou může být, že tento proud je stabilní, zvětšení v meziročním srovnání s roky 2015 a 2016 je v řádu procent. A tak jako v posledních několika týdnech počty migrantů směřujících na lodích od afrických břehů do Itálie narostly, tak podle většiny odborníků mohou rychle poklesnout.
Itálie, do které migranti směřují, je v porovnání s Řeckem roku 2015 – ale vlastně i s tím nynějším – fungujícím, silným a relativně slušně organizovaným státem, pro který není problém všechny migranty, kteří připlují, zaregistrovat. Přibližně 180 tisíc migrantů ročně, letos jich za prvních šest měsíců připlulo 85 tisíc, není pro Italy nezvládnutelné množství. Je to v poměru k počtu obyvatelstva jako 27 tisíc migrantů pro Rakousko, které si mimochodem loni samo stanovilo limit 37,5 tisíce migrantů.
Malta si poradila
Jinou otázkou je, že Itálie a s ní i celá Unie musí problém z dlouhodobého hlediska po všech stránkách – ekonomické, politické i bezpečnostní – vyřešit. Řešení je přitom jasné a není o něm třeba příliš dlouho přemýšlet. Lodě s nelegálními migranty na palubě musí mít zakázán vstup do všech unijních přístavů, nedodržení tohoto příkazu musí být považováno za pašování lidí, a tak také k němu musí být přistupováno. Lidé, kteří usilují o azyl v Evropské unii a nemají legální oprávnění k cestě do Unie, musí o azyl požádat mimo území EU. Na severu Afriky, ve svých domovských státech, na zastupitelských úřadech unijních zemí nebo v krizových oblastech, jako je dnešní pobřeží Libye, k tomuto účelu speciálně zřízených kontaktních místech EU.
Itálie a celá Evropská unie se prostě musí začít chovat jako před lety Malta, která při náporu migrantů v roce 2013 zavřela své přístavy před loďmi se zachráněnými uprchlíky na moři. Byl z toho tehdy velký diplomatický skandál, ale Malta, které při její velikosti hrozilo, že ji migranti z Afriky doslova zavalí, zůstala neoblomná a dnes tam problém s migranty v podstatě neřeší.
Nejde přitom o to, že by se migranti, kteří vyplouvají na moře na stále chatrnějších bárkách, na gumových člunech, na nichž by se normální člověk nepustil ani na Slapy, měli nechat utopit, že bychom je neměli zachraňovat. Ale po zachránění je zcela důsledně vozit tam, odkud vypluli, tedy do Afriky. S jasnou výstrahou, že jejich pokus byl zaregistrován, a tím, podobně jako v případě dohody s Tureckem, ztrácejí možnost legálně získat azyl.
Toto pravidlo by bez výjimky mělo platit i pro lodě humanitárních organizací, jejichž působení u libyjských břehů se už stalo kontraproduktivní a často více než záchranu lidských životů představuje logistickou podporu pašeráckým gangům. Pokud budou chtít u libyjských břehů zůstat, budou muset své zachráněné vozit do libyjských nebo tuniských přístavů. Nebo budou muset migranty předat vojenským a policejním plavidlům EU, které pak migranty opět eskortují zpět do některého z afrických států. V opačném případě bude muset být humanitárním lodím zamítnut vstup do unijních přístavů, nebo budou muset dokonce čelit právnímu postihu svých aktivit.
Pomoci Africe
Pokud se Unie k těmto krokům odhodlá, bude za to čelit vlně kritiky, možná dokonce i nějakým těm demonstracím, ale jiná cesta opravdu není. K tomu, aby to bylo proveditelné, je třeba nejpozději do konce tohoto roku uzavřít dohodu s Libyí, Tuniskem, Egyptem a dalšími státy severu Afriky.
Samozřejmě, že to nebude jednoduché, Libye je stále nefunkční stát s několika vládami či vládci. Ale je potřeba dát lidem, kteří mají v této části Magrebu moc, tolik peněz a pohrozit tak velkými důsledky včetně možnosti vojenské intervence sil EU, že na dohodu přistoupí a budou ji dodržovat. Prostředky i síly k tomu Evropská unie naštěstí má, jen se nedá čekat další dva tři roky, až situace vyhnije. A to i proto, že nebezpečí opakování katastrofického roku 2015 tu přes dnešní, relativně klidný stav prostě je.
Unie podobně jako v případě balkánské cesty musí těm, kteří o migraci do Evropy uvažují, ukázat, že tudy cesta nevede. Situace je o to jednodušší, že z Afriky jde o ekonomickou migraci, která si na rozdíl od té syrské a irácké nezaslouží žádné zvláštní ohledy, a že nyní, na rozdíl do léta 2015, nemusíme řešit situaci, kdy už po Evropě putují statisíce běženců.
Čas, který máme, je třeba využít a nic už dál neodkládat. Současně s uzavřením unijní mořské hranice je samozřejmě třeba hledat způsob, jak můžeme ekonomicky i jinak pomoci zemím Afriky, aby odtamtud lidé odcházet nemuseli. Protože to je to vůbec nejlepší řešení.
