Zárodky současné krize se v západoafrické zemi začaly objevovat na konci roku 2016, prakticky tam však jsou mnohem déle. Kamerun ve své moderní podobě vznikl v roce 1961 spojením dvou kolonií - francouzské a britské.
Od té doby je kromě Kanady jediným státem na světě, který má angličtinu i francouzštinu jako oficiální jazyk. Anglicky však mluví pouze pětina z dvaadvaceti milionů Kamerunců a jen málokterý „Angličan“ se dostane do vedení země.
I prezident Paul Biya, který Kamerunu vládne posledních pětatřicet let, je „Francouz“. Obyvatelé dvou britských regionů na západě země si proto čím dál hlasitěji stěžují, že je francouzsky mluvící většina utlačuje.
Kamerunští Britové jsou podle svého mínění nuceni, aby se asimilovali, což podle nich dokazuje i fakt, že do škol přichází čím dál více učitelů, kteří anglicky neumí. Vzniklo proto i hnutí, které pořádá pokojné demonstrace proti diskriminaci. Právníci zase podle serveru The Economist tvrdí, že jim dokumenty chodí jen ve francouzštině a že u soudu musí mluvit jen francouzsky.
„Není to jen o jazyce. Je to o kultuře, stylu života i způsobu, jakým byli vychováni,“ popisuje pocity „Britů“ anglofonní právník a ředitel Centra pro lidská práva a demokracii v Africe Agbor Nkongho. Ozývají se i hlasy, že regiony dostávají ze společného rozpočtu mnohem méně, než si zaslouží.
Palba z vrtulníků do lidí
Kamerunská armáda vztek lidí vůči vládě ještě rozdmýchala loni na podzim, když hned v pěti městech začala z vrtulníků pálit do davu demonstrantů. Při protestech tehdy podle agentury Reuters zemřelo nejméně pět lidí.
Poté, co se záběry brutálních zásahů ze strany policie dostaly na veřejnost, vláda oba západní regiony odřízla od internetu. Od té doby podpora ozbrojených separatistů, kteří chtějí na západě Kamerunu vytvořit nový stát s názvem Ambazonia a které vláda považuje za teroristy, začala pomalu růst.
Stejně jako počet obětí bojů - zemřelo už nejméně 120 civilistů a 43 členů bezpečnostních složek. Za poslední dva roky ze svých domovů podle OSN uteklo na 160 tisíc anglicky mluvících občanů, kteří se ukrývají v džungli nebo u spřízněných komunit v ostatních částech Kamerunu. Dalších více než dvacet tisíc lidí uprchlo do sousední Nigérie, píše agentura AFP.
Kamerun se nachází v rovníkové Africe. Sousedí s Nigérií, Čadem, Středoafrickou republikou, Republikou Kongo, Gabonem a Rovníkovou Guineou.
Armáda také podle amerického listu The Washington Post na západě vypálila celé vesnice. „Nemohl jsem uprchnout, protože mám pochroumanou nohu. Mí vnuci museli zůstat u mě - oba jejich rodiče jsou už mrtví. Celé týdny přežíváme na banánech,“ říká jeden z místních mužů.
„Rvala se tu ADF (povstalci) s armádou. Brzo ráno jsem slyšela hlasitou střelbu. Armáda napadla rebely ve vesnici. Rebelové pak vyhodili jeden most do povětří, čímž armádu zablokovali a podařilo se jim pak zabít vojáky,“ popsala pro britský The Guardian také místní žena.
Ani ona si nepřála uvést své jméno. „Armáda pak poslala posily a začali se mstít na vesničanech. Vypálili domy, znásilnili ženy a náhodně popravili několik lidí. Ti, co měli šanci utéct, se teď schovávají v buši,“ dodala žena s tím, že není schopná odhadnout počet mrtvých. „Hodně. Je to genocida.“
Střety ovlivňují i boj proti Boko Haram
Vzrůstající napětí v Kamerunu ovlivňuje i boj proti teroristům z Boko Haram - nejlepší kamerunští vojáci totiž nyní nebojují proti nim, ale proti povstalcům. Ti se podle jednoho ze svých velitelů snaží udělat z britských regionů území, kterému vedení země nebude schopné vládnout. Ničí vládní budovy, náklaďáky se dřevem vyhazují do povětří.
„Šedesát procent HDP Kamerunu pochází z Ambazonie. Olej a dřevo si berou zahraniční společnosti a výdělek jde do (hlavního města) Yaoundé. Na druhou stranu údajně nejsou peníze na anglicky mluvící učitele,“ tvrdí vůdce rebelů Lucas Cho Ayaba a o vládě mluví jako o okupantech. „Nemůžeme nečinně přihlížet,“ dodává s tím, že mírumilovné protesty nefungují.
Odplata za zastřelené demonstranty přišla letos 20. května na kamerunský Národní den. Zatímco v Yaoundé lidé oslavovali a prezident děkoval vojákům za to, jak oddaně udržují mír a bezpečnost v zemi, vzbouřenci v jednom z anglofonních regionů unesli starostu, zabili dva policisty a zastrašovali ty, kteří by se k oslavám chtěli připojit.
„Při pohledu na současné dění ho klidně můžete nazvat občanskou válkou. Vláda střílí do bezbranných vesničanů a mnoho z nich se rozhodlo bránit. A tak proti ní bojují,“ říká profesor Weberovy univerzity v Utahu John Mukum Mbaku. „Podstatou problému je fakt, že pokud nemluvíte francouzsky, nemůžete v té zemi přežít,“ dodává.
To je však těžké i pro ty britské Kamerunce, kteří se k povstalcům přidat nechtějí. „Ti, kdo guerille nedají jídlo, benzin nebo zbraně, je považován za zrádce,“ líčí situaci v zemi muž, kterého napadli mačetou.
Jak se Afrika zbavovala kolonizátorůAfrika byla na přelomu 19. a 20. století prakticky celá rozdělena mezi evropské koloniální mocnosti, nezávislá byla pouze Etiopie (dříve Habeš) a od roku 1847 Libérie. V roce 1910 vznikla Jihoafrická unie (dnes Jihoafrická republika), v roce 1922 získal nezávislost na Británii Egypt, další země následovaly až v 50. letech. V roce 1951 získala nezávislost na Itálii Libye, v roce 1956 na Francii Maroko a Tunisko a na Egyptu a Británii Súdán. O rok později se stala nezávislou na Británii Ghana a v roce 1958 na Francii Guinea. Pak přišel "rok Afriky". Ze 17 nových států získalo 14 nezávislost na Francii (Čad, Benin, Burkina Faso, Gabon, Kamerun, Konžská republika, Mali, Madagaskar, Mauritánie, Niger, Pobřeží slonoviny, Senegal, Togo a Středoafrická republika), samostatnost získala belgická kolonie Kongo, britská Nigérie a britsko-italská kolonie Somálsko. Dalších 15 států vyhlásilo nezávislost od 1961 do 1970, z toho 11 států na Británii - Sierra Leone, Uganda, Keňa, Tanzanie, Zambie (dříve Severní Rhodesie), Malawi (dříve Ňasko), Gambie, Botswana, Lesotho, Svazijsko a Mauricius - na Belgii Rwanda (do té doby Ruanda) a Burundi (Urundi), na Francii Alžírsko a na Španělsku Rovníková Guinea. V 70. letech získaly samostatnost bývalé portugalské kolonie Guinea-Bissau, Angola, Mosambik, Kapverdy a Svatý Tomáš, na Francii získaly nezávislost Komory a Džibutsko a na Británii Seychely. V roce 1980 vyhlásila nezávislost britská kolonie Jižní Rhodesie jako Zimbabwe, o deset let později byla vyhlášena nezávislost Namibie na JAR a v roce 1993 se Eritrea stala nezávislou na Etiopii. Dosud posledním samostatných africkým státem je Jižní Súdán, který se odtrhl od Súdánu a nezávislou zemí je od roku 2011. |
