To mělo za následek vysazení hlavní řídicího počítače, který ztratil vládu nad stanicí a ta se přestala orientovat svými slunečními bateriemi na Slunce a nedostatek energie se jen prohluboval. Řídicí středisko v Koroljovu u Moskvy mělo najednou plné ruce práce: Souběžně s krizí na Miru totiž probíhaly závěrečné manévry nákladní lodi Progress-M1 4 blížící se k mezinárodní kosmické stanici ISS.
Nakonec po téměř den trvajícím úsilí se podařilo technikům přepojit nejdůležitější systémy stanice Mir na záložní akumulátorové baterie, obnovit telemetrické spojení, orientovat panely slunečních baterií na Slunce a zahájit dobíjení akumulátorů. Situace byla na čas zvládnuta.
Co plánují Rusové dále? Je definitivně rozhodnuto přes odpor řady poslanců v ruském parlamentu stanici navést ve dnech 27. až 28. února do atmosféry. Přibližně 140 tun vážící kolos bude nasměrován tak, aby závěrečná část průletu atmosférou probíhala nad jižní částí Tichého oceánu, který není obydlen a kde i letecký a lodní provoz je minimální. Běžná družice při vstupu do atmosféry zcela shoří; při velikosti Miru vše několik desítek tun různých trosek průlet atmosférou přežije a dopadne na zemský povrch. Trosky se přitom rozptýlí v oblasti o rozměrech přibližně 500 x 10 000 km. V oblasti jižního Pacifiku však není pravděpodobné, že by napáchaly nějaké škody.
V polovině ledna bude vyslaná ke stanici Mir nákladní loď typu Progress, jejímž úkolem bude upravovat dráhu komplexu tak, aby řízený sestup do atmosféry byl možný. Předpokládá to však, že se stanicí bude udrženo spojení, aby ji mohlo středisko ze Země řídit. Pro případ dalších problémů již před časem uvolnila ruská vláda finanční prostředky i na vyslání pilotované lodi Sojuz-TM s dvoučlennou posádkou Saližan Šaripov – Pavel Vinogradov, která v případě nutnosti měla závady na stanici odstranit, připravit ji k řízenému sestupu a opustit ji jen několik desítek hodin před jejím zánikem. Ve středu k překvapení odborníků byla posádka změněna: likvidátory stanice by se měli stát kosmonauti Gennadij Padalka a Nikolaj Budarin.
Co by se stalo, kdyby se stanice vymkla kontrole a ani kosmonauti by nebyli schopni s tím nic udělat? V současné době létá stanice v průměrné výši 310 km nad zemským povrchem. I v této výši působí odpor zemské atmosféry, která je nyní díky silné sluneční aktivitě i v této výšce značně hustá. Díky tomu nyní klesá výška dráhy přibližně o 800 metrů za den a tento pád se stále zrychluje. Na přelomu ledna a února už by pád bez korekcí dráhy činil 1350 metrů za den. Současné výpočty ukazují, že stanice by samovolně zanikla kolem 28. února (s nejistotou asi ± 10 dní). Tento pád by však byl nekontrolovatelný. Protože se stanice pohybuje po dráze se sklonem 51,6° k rovníku, znamená to, že by mohla spadnout kdekoli mezi 51. rovnoběžkou na severní polokouli a 51. rovnoběžkou na jižní polokouli, tedy v oblasti, v níž žijí asi tři čtvrtiny lidstva. Tak by se mohl Mir stát nebezpečnou zbraní, která by mohla napáchat rozsáhlé škody na majetku i životech.
Proto je nyní Rusko postaveno před nelehký úkol zlikvidovat stanici dřív, než sama spadne. Situaci si zkomplikovalo tím, že příliš dlouho váhalo. Máme již dva podobné případy z minulosti: Američanům se takto vymkl z kontroly osmdesátitunový Skylab, který naštěstí v roce 1979 z větší části zmizel ve vodách Indického oceánu a jen část trosek dopadla na území Austrálie, naštěstí do neobydlených oblastí; Rusům zanikla v roce 1991 dvacetitunová stanice Saljut 7, jejíž zbytky skončily na řídce obydleném území Patagonie v Andách poblíž hranice mezi Argentinou a Chile. Jedinou obětí tehdy byla jedna zabitá kráva.
 Ruské řídící středisko ztratilo 25.prosince odpoledne spojení s kosmickou stanicí Mir, která je nyní bez lidské posádky. |
