O několik kilometrů dál, v centru rozžhaveného Teheránu, sedí v kavárně student Réza, upíjí čaj a sní o tom, jak odejde na Západ a vrátí se, až se vše v dobré obrátí.
Při zmínce o islámských vůdcích starobylé země začne mohutně nadávat. Potichu, samozřejmě. Strážci islámské revoluce jsou stále ve střehu.
Lidé v Íránu jsou přesvědčeni, že jejich zemi, jednu z kolébek civilizace, čekají dramatické proměny a nový začátek. "Čas se nachyluje, zemětřesení jednou musí přijít," říká Réza, student architektury, a kličkuje v hustém provozu podvečerního Teheránu.
"Může to trvat ještě docela dlouho, ale jednou se režim těch fanatiků zhroutí, to je jasné," říká a pouští co nejvíce nahlas kazetu s jakousi americkou popmusic. I to je způsob protestu.
Striktně vzato, pouštět v autě tento druh hudby je zakázáno, neboť to je podle vládců země neislámské. "Jednou mě zastavili, vzali mi kazety, dali je pod kola a řekli: Přejeď je," říká Réza, a když po chvíli zahlédne džíp s muži v černých uniformách, znovu začne nadávat.
Pouštět západní hudbu a vůbec dělat mnoho věcí se nesmí, každý to však dělá. Neboť moc islámských kruhů se pomalu, pomaloučku drolí a stále více lidí v Íránu i v zahraničí je přesvědčeno, že zemi čeká proměna, kterou bude cítit i daleko za hranicemi.
Tím spíše, že v posledních týdnech se Írán dostává znovu do centra světové pozornosti díky vlně studentských protestů a varování USA, že se Washington nesmíří se snahou Teheránu získat jaderné zbraně.
Změna je pro Íránce téměř mytické slovo, dokážou o ní v bezpočtu obměn hovořit neustále a donekonečna. V kavárně Naderi v přízemí starého teheránského hotelu znamená toto slovo především naději na lepší budoucnost.
Kolem stolků posedávají mladíci a dívky kolem dvaceti, mezi nimi se šourají důstojní číšníci v purpurových sakách a jen dvě věci na první pohled to poklidné místo odlišují od podobné kavárny v Praze či Paříži. Nemůžete si dát sklenici vína, neboť pití alkoholu je zakázáno.
A vlasy dívek, jež jsou pečlivě načesané, nalíčené a oblečené, jsou skryty pod šátkem, tak jak velí přísná pravidla islámské republiky. Ale jinak bude tlachání hodně podobné tomu, o čem se baví jejich vrstevníci jinde ve světě. "Máme internet, díváme se na satelity, víme, co se děje u nás i světě," říká asi pětadvacetiletý student. "Jsme blíže světu, než si svět myslí," dodává.
Odjet na Západ je pro ně velkým, a většinou nedostižným snem. Zdi domů v Teheránu jsou sice pomalovány malbami útočícími na "velkého nepřítele", tedy USA, ale mezi mladými lidmi mají Spojené státy bezpočet příznivců, možná více než v západní Evropě.
Amerika je symbolem svobody, symbolem naděje, symbolem změny. Představa, že by se Spojené státy pokusily zemi vojensky ovládnout, jim připadá bizarní a nesmyslná, na druhou stranu je možné často zaslechnout názor, že jedině tlak zemětřesení.
Je možné, že něco takového se brzy začne dít. Írán se v poslední době znovu dostává do centra pozornosti: přibývá nepřímých důkazů, že Teherán vyvíjí jaderné zbraně. USA opakují, že to nedopustí, že jedné ze zemí "osy zla" nedovolí získat zbraně hromadného ničení.
Přibývá proto náznaků, že pro Washington může být Írán po Afghánistánu a Iráku další "na řadě" a že USA chtějí investovat hodně energie do prosazení změn v této klíčové zemi, jež vždy ovlivňovala dění široko daleko. "Mohly by vše posunout správným směrem," shrnuje názor mnohých další íránský student.
Rozdělená země s vírou v tradice i modernitu
Pro majitele malé restaurace, v níž nesnesitelně rachotí větrák, znamená změna hlavně návrat k relativnímu klidu režimu šáha, který byl svržen islámskou revolucí před necelým čtvrtstoletím. I když ty doby rozhodně nebyly idylické, po letech nesvobody se na ně vzpomíná se značnou nostalgií. "Bylo to krásné, krásné," říká a dolévá z omlácené konvice čaj.
Je to tvrdý režim, ovládaný církevními radikály, kteří pošlapávají základní svobody. Političtí odpůrci jsou pronásledováni, svoboda tisku je pouze teoretická, ve všem mají poslední slovo nekompromisní církevní kruhy.
"Zajímá je pouze moc. Jsou nemilosrdní a strašné je, že jejich režim je stabilnější, než si mnozí myslí," říká asi padesátiletý muž, který si přál zůstat v anonymitě. "Už několikrát jsem měl možnost podívat se do vězení. Disident ale nejsem," dodává.
Zemi svírá strach. Pro cizince je Írán obtížně uchopitelná země, brzy zjistí, že mnohé představy, které o ní panují, jsou nepřesné. Například: není to země náboženských fanatiků. V tom dobrém je islám pro Íránce pojítkem s minulostí, ale v tom špatném dnes zaklínadlem nenáviděných vládců, kteří víru zneužívají k udržení vlastní moci.
Je to země velmi tolerantní, cizince například uhodí do očí srovnání s Afghánistánem, v němž hraje lpění na víře mnohem větší roli, či Irákem, který byl ovládán krvavým diktátorem, jenž se povýšil na všemocného spasitele muslimů.
V Íránu je vše nějak jinak. I hrobka ajatolláha Chomejního, zakladatele islámského státu, je sice nesmírně okázalá, uvnitř však působí velmi důstojně. "Byl to velký muž.
Chtěl jen vymýtit nešvary a to se mu podařilo," říká o vůdci, na jehož pohřeb v roce 1989 přišly miliony lidí, jeden z poutníků, který vyrazil do svatyně na jižním okraji Teheránu pomodlit se. Mává rukou nad kritiky režimu. "Ukazujeme cestu okolnímu světu," říká a míří ke kamennému náhrobku pokrytému zeleným suknem.
Země je hluboce rozdělená, statistika však hovoří ve prospěch mladé generace, jež si většinou přeje vymanit Írán ze sevření konzervativních církevních kruhů: dvou třetinám obyvatel země je pod třicet let. Mladí lidé nyní tvrdí, že ze střetu generací vyjdou vítězně. "Máme za sebou dva a půl tisíce let nesvobody. Nemůžeme vše změnit za několik let," říká teheránský student.
Rozmrzelost mezi lidmi je značná, vlivné opoziční hnutí však chybí, což vede znalce poměrů k závěru, že prosadit změnu bude těžší, než se zdá. V uplynulých týdnech vypukly na teheránské univerzitě poměrně velké studentské protesty. Na jednu stranu byly jasným signálem, že projevů nespokojenosti může v budoucnu přibývat, na stranu druhou měly přes značnou pozornost západních médií jen minimální dopad na situaci v zemi.
V Teheránu byly jen kapkou v moři. "Dnes zakázali další noviny. Nikdo neví proč, prostě pozastavili jejich vydávání. A to byly blízké vládním kruhům," stěžuje si unaveně novinář Farhang Alichání. Většinou je velký optimista, v tu chvíli byl ovšem neobvykle zamlklý, neměl už ani sílu nadávat. "Je to hrozné, žijeme v divné zemi. Nikdo neví, co bude zítra. Budoucnost je nejistá. Snad bude lepší, ale zatím mám spíše strach," říká.
 Íránské ženy v oblékání ctí přísná pravidla, ale pod tradičním oděvem často nosí šaty dle západní módy. |
