Brahm sedí na bobku u jednoho z pásů, které stále běhají dokola. Přikládá na něj části nůžek, až odlétávají žhavé jiskry. Leští kov. Více než deset hodin denně, sedm dní v týdnu vdechuje špinavý vzduch.
Čas: čtvrtek dopoledne. Místo: Salimpúr ve městě Sialkót na východě Pákistánu.
Zatímco Brahm a jeho kamarádi pracují v některé z dlouhé řady továrniček, o dvě stě metrů dál, na malých lavicích ve stínu košatého stromu, sedí desítka zhruba stejně starých chlapců. Opakují tu po svém učiteli: "Ej, bí, sí, dí..."
Učí se anglicky, dohadují se o v zemi tolik populárním kriketu nebo třeba řeší pravidla fotbalu.
. OČIMA REPORTÉRKYLucie Suchá zjišťovala, jak Pákistánci prožívají dětství v dílnách svých příbuzných |
"Brahmovi učení moc nešlo. Do školy ani chodit nechtěl," říká Mandí Bahánd, chlapcův strýc. Nevadí mu, že v jeho dílně fotografuji. Když se ale zeptám na Brahmův věk, zavětří, že by mohl mít problémy. "Je mu už patnáct. To on mladší jen vypadá," říká. To ano, minimálně o tři roky.
Brahm rozhodně není sám, kdo v Pákistánu pracuje místo toho, aby byl ve škole. Ve vedlejší dílně tráví dětství u podobného pásu jeho kamarád Ahmed. Sedí zády ke vchodu a teprve když se otočí, je na jeho tváři vidět čerstvá rána. To jak se pás čas od času uvolní a vystřelí.
Když vás pás zasáhne do těla přes oblečení, odnesete to jen bolestivou modřinou. Pokud se trefí do tváře jako u Ahmeda, máte jeho znamení po celý život.
Podle Dětského fondu OSN (UNICEF) pracuje v Pákistánu na 3,6 milionu dětí, kterým ještě nebylo čtrnáct let. Většina z nich v práci, která je pro ně nebezpečná nebo může poškodit jejich zdraví. Základní školu tak navštěvuje jen 76 procent chlapců a 56 procent dívek v příslušném věku.
Máte boty vyrobené dětmi?
Pokud máte doma míč, brankářské rukavice nebo třeba boty z Pákistánu, možná i na nich pracovaly děti. Že tomu tak je, nemusí tušit ani firma, která do Česka toto zboží dováží. "Velké firmy si objednají u někoho zboží. Ten dotyčný pak část zakázky dá mně, část dalším lidem. Pokud se chceme uživit, musí pomáhat i kluci," vysvětluje majitel dílny Mandí Bahánd.
Ještě přímější rovnici mezi dětskou prací a chudobou nabízí pohled na jakékoliv zdejší pole. Rýži tu sklízejí a vymlacují samozřejmě i děti. Pomoc na polích, v domácnostech či v průmyslových dílnách se od nich prostě čeká.
V lepším případě se děti po žních zase vrátí opakovat "ej, bí, sí". Jen malá část z nich ale ve škole pokračuje i po svých patnácti letech.
Brahm už v dílně pracuje třetí měsíc v jednom zátahu. Již brzy dostane volno a pojede do patnáct kilometrů vzdálené vesnice navštívit rodiče a přivézt jim vydělané peníze. Po dvou třech dnech odpočinku se vrátí do dílny.
