Lékaři u Dawn po prodělané mozkové mrtvici v roce 2003 diagnostikovali locked-in syndrom, při kterém pacient sice vnímá své okolí, ale je kompletně paralyzovaný. S okolím může komunikovat jen mrkáním, pohybem očí a nepatrnými pohyby hlavou.
Locked-in syndromSyndrom uzamčení nebo též Locked-in syndrom je stav vážné poruchy mozku, při které u pacienta dojde ke kompletní paralýze všech vůlí ovlivnitelných svalů s výjimkou okohybných svalů. Pacient se tedy není schopný hýbat a verbálně komunikovat, zároveň je však při vědomí a je schopen myslet, slyšet, vnímat, rozumět a pamatovat si. Zdroj: Wikipedia |
Dawn se však nevzdala a v roce 2008 se rozhodla studovat starověkou historii na vysoké škole. Umožnil jí to speciální přenosný počítač, který dokáže rozpoznat pohyby očí a milimetrové pohyby hlavy. Po šesti letech snažení, kdy každý den strávila učením tři hodiny, nedávno složila závěrečnou zkoušku. Ta pro ni byla obrovskou výzvou. S pomocí počítače totiž dokáže napsat pouhých 50 slov za hodinu. Složení každého z jinak tříhodinových testů jí tak zabralo neuvěřitelné tři týdny.
„Když jsem složila zkoušky, byla jsem moc ráda a byla jsem na sebe pyšná,“ svěřila se Dawn serveru The Daily Telegraph. „Nezáleželo na tom, jaké překážky jsem před sebou měla – jako třeba dva zápaly plic a další menší nemoci, byla jsem rozhodnuta, že svého cíle dosáhnu,“ vysvětlila.
Rizikový porod a mrtvice
Život se jí navždy změnil v roce 2003, kdy byla ve 26. týdnu těhotenství. S preeklampsií (stav v těhotenství, který se vyznačuje vysokým krevním tlakem, pozn. red.) byla převezena do nemocnice. Následujících šest dní se její stav zhoršoval. Nakonec musela podstoupit císařský řez. Její syn Alexander v tu chvíli vážil pouhých 680 gramů.
O týden později Dawn opustila nemocnici, stále však musela brát léky na vysoký tlak. Doktoři jí však řekli, že se nemá čeho bát. O pár dní později bylo jasné, že udělali obrovskou chybu. Dawn kvůli vysokému tlaku utrpěla mozkovou mrtvici.
Dawn Faizey Websterová se synem Alexanderem.
„Když jsem se to ráno probudila, okamžitě jsem věděla, že je něco špatně. Cítila jsem závratě a mdloby. Mravenčilo mě na celé pravé straně těla. Když jsem se pokusila promluvit, můj hlas zněl nezřetelně,“ popsala dramatické chvilky. Jako poslední věc z toho rána si pamatuje, jak na ni mluví její matka. „Stiskni mi ruku, jestli můžeš,“ říkala směrem k Dawn. Ta už v tu chvíli nemohla mluvit.
Uvěznění a týdny bezmoci
Když se poprvé probudila v nemocnici, netušila, co se děje. V hlavě jí utkvěly jen krátké záblesky vědomí. Vzpomíná si na změť hadiček, které jí pomáhaly dýchat. „Slyšela jsem také, jak po ulici jezdí auta. Pamatuji, jak mi sestřička myje vlasy,“ vzpomíná Dawn. Nemohla se hýbat ani mluvit. Její stav byl po mrtvici tak špatný, že téměř nemohla ovládat ani své oči. Nezbývalo jí nic jiného, než bez hnutí ležet a vnímat své okolí.
Každý den se u jejího lůžka střídali její rodiče, bratr Mark i manžel Simon. Ti opakovaně a dlouhé hodiny s lékaři mluvili o jejím stavu. Dokonce zaslechla i zmínky o tom, ať se rodina připraví na nejhorší. „Mluvili na mě, mezi sebou i se sestřičkami. Jediné, co jsem však mohla dělat, bylo beznadějně ležet a koukat na ně... poslouchat malé střípky o tom, jak se daří mému Alexovi,“ vypráví Dawn.
Dawn Faizey Websterová s rodiči.
Dlouhé hodiny v nemocnici jen zírala do stropu a čekala na návštěvní hodiny. „Uvnitř jsem plakala, žádné slzy však ze mě nevycházely. Když mě lidé spatřili, netušili, že jsem stejně při vědomí jako oni,“ říká. Uplynuly dlouhé týdny. Když ji v nemocnici navštívil její otec Alec, poprvé se jí podařilo svému okolí sdělit, že vnímá. Dawn s vypětím všech sil mrkla a Alec si toho všiml.
Rozvod a úspěšné studium
„Táta se mě zeptal, jestli ho slyším. Jestli ano, tak ať mrknu. Když jsem mrkla, byl v šoku,“ vzpomíná Dawn na první šťastné chvilky v nemocnici. Personál nemocnice jí posléze naučil komunikovat s okolím a pořídil jí kvůli tomu také speciální počítač. Chvilky radosti však neměly vydržet dlouho. Měsíc na to ji totiž opustil manžel Simon.
„Když mě Simon opustil, bylo to zdrcující. Vždy jsem věřila v manželství ve zdraví i v nemoci. Jsem si jistá (...), že kdyby se to stalo jemu, já bych tady pro něj vždycky byla,“ myslí si Dawn. V té době se rozhodla nemyslet na útrapy a svou energii začala pomalu ale jistě směřovat do studia.
Její otec Alec na svou dceru nešetří slovy chvály. „Je neuvěřitelné, že to (vystudovat školu) dokázala vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu. Jsme na ni strašně pyšní. Měla samozřejmě i špatné dny, ty by měl v této situaci každý, byla však rozhodnuta vše dotáhnout do konce,“ myslí si o studiu své dcery.
Dawn své studium slavnostně završí promocí, která se odehraje v říjnu v britském Manchesteru.
