Dasha nejen o seznámení s bubeníkem
Jak se žije s bubeníkem?
Bubeníci bývají zodpovědění a praktičtí. Tvoří srdce hudebních těles, takže jsou to osobnosti. Stále stěhují objemné nástroje, což znamená, že musí umět řešit logistiku, dopravu. K tomu mají dobrou kondici. S těmito vklady jde o muže naprosto ideálního do partnerského života. Takže za sebe můžu říct: Mně se s bubeníkem žije skvěle.
Jaké to je, když spolu žijí dva muzikanti?
Kdo jiný než muzikanti a obecně umělci by měl mít pochopení pro to, že se partner či partnerka vrací zpravidla v noci, že nemají volné víkendy, že před Vánocemi, kdy jsou takzvané kulturní žně, doma nevytvářejí pohodu? Muzikantský život nemá pevný režim. Když spolu žijí lidé, kteří to znají, je to mnohem snazší.
Kde jste se poznali?
Přišla jsem na zkoušku kapely Honzy Smigmatora, protože přijal nového bubeníka a měli jsme spolu mít pár vystoupení. Zpívala jsem swingovou písničku Slunečnice, když jsem se obrátila na toho bubeníka, abych mu naznačila tempo. Vidím jeho krásné modré oči a říkám si – a do háje. Tehdy jsem ale měla vztah. Asi po roce, kdy jsme byli oba volní, jsme se znovu potkali.
Dasha Proslavila se jako Dasha, ale jmenuje se Dagmar Sobková. Na konzervatoři v Praze začala doprovázet Karla Gotta. Zpívala v četných muzikálech, v roce 2010 získala Cenu Thálie za roli Máří Magdalény v Jesus Christ Superstar. Léta zpívá v Moondance Orchestra a sólově koncertuje se svou kapelou Pajky Pajk. V roce 2017 se jim s Ondřejem narodila dcera Žofie. |
V čem jste stejní?
Rádi vaříme, rádi společně jíme. Stejně rychle lyžujeme. No tak dobře, Ondra je o malinko rychlejší. Oba jsme praktičtí a zároveň nerozhodní. Máme stejný hudební vkus. Lišíme se v tom, že Ondra je detailista. A taky v tom, že je učiněné ranní ptáče.
Jak vás změnila dcera?
Musím se omluvit hudbě, ale v mém hodnotovém žebříčku trošku klesla. Žofinka a Ondra zaujali první místo. Samozřejmě mě hudba životem pořád provází a provázet bude, protože to vypadá, že Žofinku už chytila taky. Potřebujeme někam jít, spěcháme, a ona si prozpěvuje místo toho, aby se oblékala nebo obouvala.
Jaký je Ondra táta?
K nezaplacení. Je mi oporou, všechno zvládáme spolu, dokážeme se domluvit. Myslím, že muži se dnes víc zapojují do chodu domácností a zvykají si, že ženy mají svá zaměstnání a jsou emancipovanější než dřív.
Co vás právě zaměstnává?
Naštěstí už koncertujeme, práce je hodně. S Epoque Quartetem jsme dokončili desku Ellaboration s repertoárem Elly Fitzgeraldové. Řekla bych, že jde o světově ojedinělý projekt, protože jsme nenašli jiné jazzové album ve složení zpěvačka plus smyčcové kvarteto. Na podzim chystám sérii vystoupení v Praze, v Brně a v Hradci Králové s názvem Konečně narozeninový koncert.
Ondřej Sluka o dceři i Nightworku
Jak jste se stal bubeníkem?
Já si to nepamatuju, ale v rodině se vypráví, že jsem byl jako kluk nadšený tympánistou při Lišce Bystroušce v Národním divadle. Prý jsem říkal, že na to bych chtěl hrát. V devíti jsem začal chodit do hudební školy na bubny. No a od té doby hraju.
Ondřej Sluka Vystudoval obor obrazová a zvuková technika na střední průmyslové škole. Pokus dostat se na konzervatoř nevyšel, tak absolvoval vojnu a různá zaměstnání. Poté vystudoval Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze. Hrál v několika různých kapelách, nejznámější je z působení v Nightwork. |
Jaká hudba vás baví?
Nejblíž mám k chytrému popu – osmdesátky, devadesátky. Mám rád písničky, při kterých se můžu těšit na refrén. Ale hraju všechno, co je potřeba. Teď dělám kapelníka Toničce Graves, máme tři výborné vokalistky, je to pěkná soulová záležitost.
Kdy jste poprvé viděl Dashu?
Místo nedokážu určit, ale bylo to v době, kdy jsem hrál s Nightwork. Vybavuju si chodbu, kde jsem ji minul. Vycházela ze dveří, na kterých bylo napsáno Dasha. Do té doby jsem o ní neslyšel. Pak jsme se setkali na zkoušce. Pak na druhé. No a pak už to bylo tak, jako to obvykle chodí.
Jak vás změnila dcera?
Přestal jsem myslet jenom na sebe, což jsem dřív většinou dělal. Podle mě je rodina důležitá právě v tom, že člověk potlačí sebestřednost, přestane se soustředit jen sám na sebe a naučí se starat se o někoho druhého.
Jaký jste táta?
Vyrůstal jsem v rodině, kde rodiče fungovali padesát na padesát. Asi jsem přirozeně přebral podobný styl. Těžko srovnávat, jak to mají jiní muži, ale říká se, že se teď o děti zajímají víc než dřív. Ono to bude těmi hormony z kuřat. To, že každý mladý muž má potetovanou ruku, nagelované vlasy a krásně upravený plnovous, není samo sebou, myslím.
Při čem si odpočinete?
Když budu mluvit sám za sebe, tak hraju nohejbal. Příjemné je, když pracuju na zahradě nebo když s rodinou vyrazíme na výlet. Taky rád vařím a rád krmím.
Jak vzpomínáte na Nightwork?
Splnil jsem si sen mnoha muzikantů – hrát na velkých pódiích, zkusit si takzvaný rockový život. I když my jsme byli divná kapela, po koncertě jsme se často zavřeli v salonku a obírali se o peníze v pokeru. A když se ptáte, jestli se bubeníci setkávají se zájmem žen, i když je kapela velmi populární, než bubeník dobalí bubny, už tam nikdo není.
Jaká je vaše práce ve škole?
Pár dopolední týdně trápím děti na základní škole hudební výchovou. Je to trochu boj, protože děti pořád tajně čučí do mobilů, ale jinak jsou fajn. Část z nich hudba velmi zajímá, část ji toleruje a část se ptá, k čemu jim v životě bude.
12. listopadu 2018 |
