Setkáváme na večírku pánského magazínu. Vzpomenete si na první setkání s erotikou?
To už je hodně dávno. (smích) A to už mi patnáct bylo!.
Rozumím, že lidi po vás chtějí spíše recepty a rady než vzpomínání na lechtivá témata.
Ono jestli už dneska možná vůbec jde na to si vzpomenout, v mém věku… Ne, já si z toho dělám legraci.
Vzpomenete si tedy na první recept, který vám přišel od diváka, ale který jste si uchoval do dnešních dní a rád si ho uděláte?
To musím zapátrat v paměti. Asi to jsou knedlíky z mikrovlnky. Teď mám přísný detox, takže knedlíky jdou stranou, ale když máme doma dobrý gulášek nebo svíčkovou, tak většinou se knedlík zapomene koupit, jak to tak bývá. Vím, že mi kdysi někdo poslal recept na knedlíky z hrnku z mikrovlnky za pět minut. Jsou fakt dobré, takže doporučuju. Je srandovní, že vždycky, když si je chci udělat, tak si musím vygooglovat vlastní recept a dělám to podle toho z internetu.
Vaše jméno bylo léta spojováno s lidovkami a levnými recepty. Ale jaké nejdražší jídlo jste kdy jedl?
To nevím. Jsem takový lidový kuchtík. Ale když mám na něco chuť, tak si na to dojdu do restaurace. Ale nejdražší jídlo? Já ho neplatil. (smích) Asi to byla chobotnice. Nevím, jestli je drahá, v Portugalsku je asi levná, tam to jedí jako u nás králíka.
Jak často najdeme ve vašem jídelníčku krevety?
Krevety mám rád. Jezdím je lovit do Sapy, protože tam jsou největší a za rozumnou, lidovou cenu. Dělám si z nich často rizoto. Dlouho jsem je ale neměl, takže jste mi dal dobrý tip, abych si je udělal.
Jak se fanoušek kulinářství a propagátor dobré kuchyně udržuje v kondici, aby z něj nebyla koule?
Špatně. Mám to ale zařízené tak, že jednou za rok, jeden měsíc, a je to hned po Novém roce, mám přísný detox a dietu. Protože v lednu netočíme, vždycky ten měsíc zhubnu, vydetoxuju se. Řídím se heslem: Pánbůh s námi a všechno zlé pryč! To abych byl zbytek roku připraven si užívat naplno i ty dobroty, co mi chystají naši diváci.
Jaký je dnešní pohled Ládi Hrušky na jeho televizní začátky?
Úsměvný, ale já se tomu nevysmívám. Musím se v práci neustále bavit a práce mě musí bavit. Používám slovo práce, ale já to nemám rád. Říkám, že jezdím na výlety za lidmi, kteří mě rádi vidí, rádi mě pohostí, ukážou mi, co umí. Dají mi najíst, napít, ještě si odnesu občas vajíčka, výslužku, nějakou buchtu. Tu k jídlu. A dostanu za to zaplaceno. Takže já si žiju svůj sen, o kterém se mi nesnilo ani v tom největším snu.
Když žijete svůj sen, za co padají televizní honoráře, kde se pak utrácejí?
Momentálně investuju do svého živobytí, do svého domečku, který je asi tím největším penězožroutem. Ale jsem za to rád, protože člověk časem nebo s věkem zjistí, že peníze jsou pomíjivé. A když je může investovat rozumně, nevyhazuje je oknem, tak ho to těší. Stále jsem ve fázi rekonstrukce mého domečku v Městci Králové a vždycky, když něco vydělám, takhle řeknu: A teď si koupím k Ježíšku novou podlahu v chodbě. Takže ta podlaha k letošnímu Ježíšku už koupena je, ale ještě tam neleží.
A nejdražší věc toho dobrého bydla? Krb nebo ta kvalitní podlaha?
Já to asi řeknu špatně, ale peníze pro mě moc nemají žádný význam, protože kazí přátele, charakter. Samozřejmě jsou důležité v životě, bohužel. Asi nejdražší, když to vezmu komplexně, bylo pořízení té nemovitosti.
Láďa Hruška s maminkou Marií
Co vám chybí na profesi kantora nejvíc?
Hodně lidí se mě ptá, jestli bych se třeba chtěl vrátit za katedru, učit do školy. To samozřejmě nejde. Dnes už to je nereálné, protože by se ta hodina zvrhla. A autorita? Ta by ani žádná nebyla. Ale říkám si, že vlastně takový učitel jsem stále, akorát jsem televizní učitel a předávám zkušenosti, vědomosti, vychytávky od diváků fanoušků, těm svým televizním žákům, přes televizi.
Funguje někdy ta profesní deformace učitele, když před kamerou s někým děláte třeba štrúdl a řeknete si: No, tak tohle je na tři minus?
Ne. Většinou to není jenom o mě, nerozhoduju jenom já, kam jedeme natáčet, máme od toho svůj tým. Malý, milý. Samozřejmě scenáristku, dramaturgyni, které o tom předrozhodnou, takže já jezdím jenom za lidmi, kteří mě rádi vidí, za samými dobrotami, které jsou předschválené. Ale tady můžu říct, že nejhorší je natáčení s blízkými známými a s rodinou. To je prostě těžké, protože člověk ty lidi zná a je najednou úplně v rozpacích.
Díky televizním kamerám jsme se mohli přesvědčit o tom, že jste velice učenlivý člověk. Co byste se chtěl ještě v životě naučit?
Chtěl bych se naučit brzo vstávat. (smích) Jsem spokojený sám se sebou tak, jak to je. Nechtěl bych se nějak zvlášť extrémně ničemu učit, protože v mém věku už se člověk nechce učit novým věcem, ani se přeučovat. No možná, ale to se vlastně nejde naučit. Abychom byli všichni zdraví. To bych chtěl spíš objevit ten elixír věčného zdraví. Mládí ani tak ne, ale zdraví. To je to nejdůležitější, co člověk v životě má.
Na závěr si neodpustím takovou perlu. Který recept ze všech těch kuchařek a toho, co jste ukázal před kamerou, je podle vás to největší peklo, za který se i stydíte?
To je strašně těžké. Kdybych měl ukazovat v televizi peklo, jakože některé pekelné recepty opravdu chodily, tak bych se za to styděl. Takže jsem žádné peklo sám vůči sobě neukázal, za žádný z receptů se nestydím. Jednou mi ale přišla pizza ze starých rohlíků. Toto peklo jsem nikdy nezkoušel ani neukazoval lidem.
Byl v tom gothaj?
Byl tam nějaký salám, ale mě už zarazilo to, že namočíme týden staré rohlíky a pak z nich uděláme nějak záhadně znovu těsto. Tohle už je pro mě třeba peklo. To už je pro mě opravdu ta pekelná hranice.
