Po dlouhé léčbě a rekonvalescenci se Anna K. zase dostává do formy. „Vnímám pocity štěstí z intenzivního pohybu. Po třiceti letech jsem se dokonce postavila na brusle,“ líčí nadšeně. Ještě víc se zpěvačka upíná na tři velké koncerty, které ji v dubnu čekají. Už v sobotu 7. dubna, se představí v ostravském Gongu, 10. dubna v Sonu Centru Brno a o dva dny později v pražském Foru Karlín.
Vnímáte tyto jarní koncerty jako takový dárek, který jste si nadělila za to, čím jste musela projít při léčbě?
Vlastně ano. Když jsem šla v září na operaci, tak jsme si s kluky z kapely řekli, že abych měla motivaci a zároveň něco, na co se můžu těšit, uděláme na jaře sérii tří velkých koncertů. Pořád na ně sbírám síly po náročném období. Určitě to ale zvládnu a už se neskutečně těším, chybí mi živé hraní jako živá voda.
Loni jste prodělala po osmi letech opět léčbu rakoviny, která se vám vrátila. Bylo to pro vás tentokrát náročnější?
Přeci jen už je to podruhé, jsem o osm let starší a celé to tentokrát opravdu bylo náročnější. Poprvé jsem mezi chemoterapiemi měla interval tři týdny a bylo jich celkem osm. Tentokrát následovaly po týdnu a bylo jich dvanáct. Také operace byla větší. V době, kdy jsem plánovala koncerty, jsem netušila, že rekonvalescence bude tak dlouhá. Teď už ale začínám vnímat pocity štěstí z intenzivnějšího pohybu. Po třiceti letech jsem se nedávno postavila na brusle a začala se malinko rozhýbávat. Moje láska jsou lyže, ale zatím si nemůžu dovolit riskovat, že bych spadla. Tak jsem si našla náhradu na ledě, tam se jen tak polehoučku vozím.
Stihla jste během letošní zimy alespoň malý relax ve vašem milovaném Špindlerově Mlýně?
Pár dní jsem tam strávila, ale zase tak velký relax to pro mě nebyl. Spíš mi tam bylo trochu smutno právě proto, že jsem nemohla na kopec na lyže. Jen tak jsem se tam ploužila a říkala si, co tady vlastně dělám? Z okna svého bytu jsem se jen koukala na sjezdovky, jak se na nich hemžili ti mravenečci na lyžích a bylo mi to trochu líto. A tak jsem se rozhodla, že zavolám do Vrchlabí na stadion, a shodou náhod jsem přišla na moc milého pána, byl to přímo ředitel haly, což jsem ani netušila, který mi umožnil, že jsem asi čtyřikrát měla na hodinu celý stadion jen pro sebe – v době mezi tréninky a veřejným bruslením. Byla to prostě pecka! Zažívala jsem opravdové pocity štěstí, a touhle cestou bych se chtěla vydat – postupně se víc a víc hýbat. To je můj sen.
Když jsme spolu před rokem a půl dělaly rozhovor, byla jste čerstvě nadšená z tanečních tréninků na StarDance. Zůstala jste po skončení v soutěži u tancování?
Myslela jsem, že budu pokračovat, a začala jsem se s jedním kamarádem dokonce učit argentinské tango. Uvažovala jsem i o dalším z tanců, které mě v té době hodně bavily. Pak ale přišla nemoc, všechno se zastavilo a začal jiný tanec. Byla jsem moc šťastná, že jsem v první fázi léčení nemusela přerušit práci. Přes léto jsem tedy jednou za týden hrála jeden festival.
I během chemoterapií?
Ano, řekla jsem si, že dokud to budu zvládat, tak koncerty odehraju, a jakmile to pro mě fyzicky bude neúnosné, tak vše zruším. Nakonec jsem zvládla všechny domluvené festivaly. S paní doktorkou jsem si domluvila, že na chemoterapie budu chodit vždy v pondělí, aby to bylo co nejdál od koncertu, a v sobotu ho odehraju. Ke konci už to bylo takové těžší. Třeba ještě v pátek jsem si říkala, že to v sobotu možná nedám. Když jsem ale druhý den vstala, už jsem se tak těšila na všechny ty lidi, na muziku a kamarády, kteří na festivalech hráli, že nešlo zůstat doma. Když jsem vylezla na pódium, sotva jsem stála. Teď už to klidně přiznám. Tehdy jsem dělala, že je všechno bezvadné. Jenže přede mnou byl kotel lidí, kteří tak řvali, tak moc mě podporovali a tolik při mně stáli, že jsem po koncertu slezla dolů a mohla jsem skály lámat.
Jaká je vaše zdravotní situace teď?
S ozařováním jsem skončila třetího ledna. Tehdy jsem byla na posledním a den nato – čtvrtého ledna, jsem měla narozeniny. Bylo to hodně symbolické a všichni jsme se radovali, že výpočty právě takhle vyšly. Já sama v sobě to beru tak, že čtvrtého ledna jsem se narodila znovu, a to před tím… už nikdy víc! Každopádně jsem přesvědčená, že všichni moji lékaři udělali maximum.
Když zavzpomínáte na dobu, kdy jste začala koncertovat a žít pravým muzikantským životem, byla to velká divočina? Posledně jste mi vyprávěla, že už na konzervatoři jste byla pěkné kvítko.
Ano, to byla tehdy hodně divoká jízda. Nikdy jsem ale proboha nebyla nějaká alkoholička nebo dokonce na drogách, jak to v té době bylo časté. Nebylo to takové rokenrolové dno, neválela jsem se nikde ve škarpě, byla jsem slušně vychovaná holka. Užívala jsem si život jako asi téměř každý mladý student. Ale byl to i tak pořádný punk.
Když jste skončila v divadle Semafor a vrhla se na sólovou dráhu, už vás asi rodina příliš hlídat nemohla, že?
Tehdy už jsem nic takového ani nepotřebovala. Dohled měl spíš můj partner, protože jsem prakticky nikdy nebyla sama a měla jsem většinou dlouhodobé vztahy. Když jsem měla prvního přítele a začala jsem zpívat, je pravda, že náš vztah to tehdy asi trochu odnesl. Chtěla jsem žít hudbou a ne nákupy, domácími pracemi a vařením svíčkové... I když mi to tehdy šlo moc pěkně (směje se). Byli jsme spolu sedm let, hodně mi pomohl a je to bezvadný člověk. Přesto nás to, jak jsem propadla hudbě, poznamenalo. Strašně jsem se ponořila do práce a chtěla a musela dělat všechno sama. Cesta to byla dlouhá a krkolomná, ale mám dnes dobrý pocit, že jsem si ji absolvovala podle sebe.
Anna K. ■ Narodila se 4. ledna 1965 ve Vrchlabí jako Luciana Krecarová. ■ Před odchodem do Prahy během prvního stupně základní školy závodně lyžovala. ■ Má vystudovanou konzervatoř. ■ Na prvních dvou deskách Já nezapomínám (1993) a Amulet (1995) se podílela známá jména jako Láďa Křížek, Oskar Petr či David Koller, ovšem průlomem v její kariéře bylo až třetí album Nebe (1999) se stejnojmenným hitem. Album natočené poprvé vlastní kapelou získalo tři nominace v hudebních Cenách Anděl. Od akademie si Anna K. v roce 1999 odnesla sošku Anděla v kategorii Zpěvačka roku a dalšího Anděla za píseň Nebe. ■ Od té doby vyhrála ještě několik Cen Anděl či Žebřík. ■ V roce 2016 prokázala účastí v taneční soutěži StarDance i nadání pro ladný pohyb. |
Jaké vlastně ty úplné začátky sólové zpěvačky byly?
Poskládala jsem si svou kapelu a začali jsme jezdit po klubech, kam přišlo na koncert třeba šest lidí. Nikdo ze mě nikdy neudělal hvězdičku ze dne na den. Dělala jsem své kapele i řidiče na cestách na koncerty. Spala jsem na kraji dálnice na volantu, když jsem jela z koncertu, který jsem odzpívala, zatímco kluci spali zmazaní jak děla. (smích) Tehdy to pro mě jako pro holku bylo náročné, ale zbožňovala jsem to. Šla jsem do toho absolutně naplno. To je věc, kterou do mě „vtloukla“ moje babička. Učila mě, že věci mám dělat buď pořádně, nebo vůbec. Tak se tím řídím dodnes.
Nesnažil se vás v minulosti některý z vašich partnerů zkrotit a přivést ke klidnějšímu způsobu života?
Ne, nikdy mě v tomhle ohledu nikdo neomezoval. No možná ten první trochu, ale teď mám vedle sebe už dvacet let muzikanta a ani mně se ještě nepodařilo ho zkrotit. A to jsem se někdy i snažila! (smích)
Když jste zmiňovala vliv vaší babičky, napadá mě, jestli jste měla přísnou výchovu?
Poměrně ano, ale nic nezmohli. (smích) Babička byla sice přísná a precizní, ale také spravedlivá. Byla to hodně sečtělá dáma, ovládala šest jazyků a šel z ní takový pro mě moc příjemný klid. Od mojí maminky jsem sice přísnou výchovu neměla, ale můj nevlastní otec byl hodně rázný a s mou nevlastní sestrou jsme se ho bály. Sice byl asi také spravedlivý, když se na to teď podívám s odstupem, a my obě jsme byly sígři, ale měl takový zvláštní přístup. Hodně křičel a nebyla tam z jeho strany žádná něha. Nijak zásadně jsem ale tedy nestrádala. Hodně lásky a něhy mi dávala maminka, o kterou jsem, bohužel, přišla hodně brzy – v době, když jsem ji moc moc potřebovala. Prožívala jsem svůj první vážnější vztah a potřebovala jsem její cenné rady a ona mi odešla, když jsem to vůbec nečekala. Spoustu let jsem se s tím nedokázala smířit a myslím, že s tou ztrátou budu mít problém celý svůj život. Moc mi v něm chybí.
Když se podíváte dopředu, jaké jsou vaše plány? Na co se Anna K. těší?
Teď se opravdu strašně moc těším na tři chystané dubnové koncerty – v Ostravě, Brně a Praze ve Foru Karlín, protože stát na pódiu a hrát živou hudbu je pro mě to úplně nejvíc, co můžu zažít a kde nabírat sílu. Jinak je moje hlavní priorita moje zdraví, to je jasná věc. Chci dotáhnout celou tu nepříjemnou věc do šťastného konce. Chci udělat naprosté maximum pro to, abych už se jí nikdy v životě nemusela zabývat. Kdyby mi teď někdo řekl, že budu navždy zdravá, pokud odletím na rok na Mars, tak tady úplně všeho nechám a bez váhání se tam vydám hned! To mi můžete věřit!
