Před třemi lety, kdy se u nás konečně rozběhl program prevence AIDS, bylo třeba mezi HIV pozitivními lidmi najít dobrovolníka, který by vyprávěl svůj příběh na veřejnosti, mluvil na besedách a v médiích. Zuzana u nás tehdy byla jediná dívka, která souhlasila. Bylo jí osmnáct, když odjížděla na první setkání, kde měla vystoupit z anonymity. Viděla v tom hlavně příležitost, jak na čtyři dny vypadnout z práce.
"Co vlastně chci lidem říct, jsem si začala ujasňovat až postupně, podle otázek, které mi na besedách dávali, i podle toho, jak se ke mně chovali. Učitelky se zdráhaly podat mi ruku a ostentativně se tvářily, že jich se tenhle problém netýká. Jsou přece slušná škola, slušné město... Jenže já taky chodila na slušné gymnázium, žádné drogy jsem nebrala a neměla žádné kluky.Nakazil mě v sedmnácti hned ten první. Při pohlavním styku, a protože jsem dost krvácela, dostal se mi virus lehce do krevního oběhu. Byl o čtyři roky starší, měl hodně holek, ale drogy nebral ani bisexuál nebyl. Prostě smůla."
* Taková ovšem může potkat každého.
Zuzana: Přesně tak. Pokud žijete normálně, neplatí ani hranice věku nebo nějaké rádoby lepší společnosti. Jediná možnost je co nejvíc vědět. Na besedách se ptají hlavně děvčata. Mimochodem, jedna učitelka mi dokonce vynadala, že jsem ve své situaci tak optimistická, že si dělám plány. Ale to je přece moje věc. Dobře, je to štěstí, že testy na množství viru v krvi mám velmi dobré a imunitu kupodivu ani po pěti letech nesníženou, a navíc báječného kluka, se kterým jsem šťastná, ale já jsem přece ze sebe nepřišla dělat žádnou chudinku! Přišla jsem jen pěkně nahlas říct, že tahle nemoc může vážně ohrozit každého, kdo je lehkovážný.
* Byla jste také?
Zuzana: V sedmnácti určitě. Vůbec jsem o tom nepřemýšlela, a navíc jsem o AIDS moc nevěděla. Ani to, že holky jsou ve větším nebezpečí, protože pravděpodobnost, že nakazí kluka, je asi 1 : 500, zatímco opačně 1 : 10.
* Neměla jste ale přece jen obavu chodit s Petrem?
Zuzana: Já o něj zpočátku vůbec nestála. Pracoval ve stejné bezpečnostní agentuře, kde jsem dělala sekretářku, a pořád za mnou chodil. Sešla jsem se s ním spíš z lítosti. Něco jsme popili, vlastně toho bylo docela dost...
Petr: ...a když jsme potom byli v posteli, ptala se Zuzana po kondomu. Udivilo mě to a spíš z legrace jsem řekl: Cože? Máš snad AIDS? Řekla pravdu a ten večer už z milování nic nebylo. Spousta lidí si ale dodnes myslí, že s ní chodím ze soucitu. Oporou je pro mě ale spíš Zuzka, tím, jak je silná. Když jsme spolu začali chodit, pořád jsem myslel na to, jak se mi líbí, ne na to, že je HIV pozitivní.
* Přivykli jste tomu, že vás lidé poznávají?
Zuzana: Den po tom, co jsme se s Petrem objevili poprvé v televizi, jsme si zašli na oběd do restaurace. K vedlejšímu stolu se posadil pár středního věku. Všimla jsem si, jak nás ta paní uviděla, něco pánovi pošeptala, on jí, a už si brali kabáty. No co, o hladu byli oni. Častěji se však setkáváme s kladnými reakcemi. Lidé nás zastavovali na ulici, podávali nám ruku a říkali, jak nám drží palce.
* Na co se vás na besedách nejčastěji ptají?
Zuzana: Jak mi bylo ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla diagnózu, a jak jsem se s ní smiřovala. Jenomže já měla výjimečně silné příznaky už po třech týdnech, takže jsem to tušila. A dneska spíš myslím na to, aby nám neumřela třetí andulka, co udělám k večeři a kdy půjdu vyvenčit jezevčíka. Plánujeme, jak si zařídit byt. O nedělích na chalupě dopisuju knížku a potom také dumám o tom, jak najít zaměstnání, kde bych mohla být opravdu prospěšná. To považuju za hrozně důležité. Lidé kolem mě se často tváří, jako by jediný smysl života bylo žít dlouho, ale to je přece hloupost, to nestačí. Co jim je to platné, když za tu dobu nic pořádného neudělají?
* Co vám dělá největší starosti?
Petr: Chodíme na pravidelné testy a Zuzka je vždycky strachy celá bez sebe. Bojí se kvůli mně, stačí, abych začal smrkat nebo kýchat, a hned šílí.
Zuzana: Promítám si v těch chvílích v hlavě, jak jsem mohla Petra nakazit, vyčítám si každou drobnou neopatrnost. Mně totiž tehdy doktoři ani nechtěli testy dělat, považovali to za nesmysl, ale já na tom trvala.
"Co vlastně chci lidem říct, jsem si začala ujasňovat až postupně, podle otázek, které mi na besedách dávali, i podle toho, jak se ke mně chovali. Učitelky se zdráhaly podat mi ruku a ostentativně se tvářily, že jich se tenhle problém netýká. Jsou přece slušná škola, slušné město... Jenže já taky chodila na slušné gymnázium, žádné drogy jsem nebrala a neměla žádné kluky.Nakazil mě v sedmnácti hned ten první. Při pohlavním styku, a protože jsem dost krvácela, dostal se mi virus lehce do krevního oběhu. Byl o čtyři roky starší, měl hodně holek, ale drogy nebral ani bisexuál nebyl. Prostě smůla."
* Taková ovšem může potkat každého.
Zuzana: Přesně tak. Pokud žijete normálně, neplatí ani hranice věku nebo nějaké rádoby lepší společnosti. Jediná možnost je co nejvíc vědět. Na besedách se ptají hlavně děvčata. Mimochodem, jedna učitelka mi dokonce vynadala, že jsem ve své situaci tak optimistická, že si dělám plány. Ale to je přece moje věc. Dobře, je to štěstí, že testy na množství viru v krvi mám velmi dobré a imunitu kupodivu ani po pěti letech nesníženou, a navíc báječného kluka, se kterým jsem šťastná, ale já jsem přece ze sebe nepřišla dělat žádnou chudinku! Přišla jsem jen pěkně nahlas říct, že tahle nemoc může vážně ohrozit každého, kdo je lehkovážný.
* Byla jste také?
Zuzana: V sedmnácti určitě. Vůbec jsem o tom nepřemýšlela, a navíc jsem o AIDS moc nevěděla. Ani to, že holky jsou ve větším nebezpečí, protože pravděpodobnost, že nakazí kluka, je asi 1 : 500, zatímco opačně 1 : 10.
* Neměla jste ale přece jen obavu chodit s Petrem?
Zuzana: Já o něj zpočátku vůbec nestála. Pracoval ve stejné bezpečnostní agentuře, kde jsem dělala sekretářku, a pořád za mnou chodil. Sešla jsem se s ním spíš z lítosti. Něco jsme popili, vlastně toho bylo docela dost...
Petr: ...a když jsme potom byli v posteli, ptala se Zuzana po kondomu. Udivilo mě to a spíš z legrace jsem řekl: Cože? Máš snad AIDS? Řekla pravdu a ten večer už z milování nic nebylo. Spousta lidí si ale dodnes myslí, že s ní chodím ze soucitu. Oporou je pro mě ale spíš Zuzka, tím, jak je silná. Když jsme spolu začali chodit, pořád jsem myslel na to, jak se mi líbí, ne na to, že je HIV pozitivní.
* Přivykli jste tomu, že vás lidé poznávají?
Zuzana: Den po tom, co jsme se s Petrem objevili poprvé v televizi, jsme si zašli na oběd do restaurace. K vedlejšímu stolu se posadil pár středního věku. Všimla jsem si, jak nás ta paní uviděla, něco pánovi pošeptala, on jí, a už si brali kabáty. No co, o hladu byli oni. Častěji se však setkáváme s kladnými reakcemi. Lidé nás zastavovali na ulici, podávali nám ruku a říkali, jak nám drží palce.
* Na co se vás na besedách nejčastěji ptají?
Zuzana: Jak mi bylo ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla diagnózu, a jak jsem se s ní smiřovala. Jenomže já měla výjimečně silné příznaky už po třech týdnech, takže jsem to tušila. A dneska spíš myslím na to, aby nám neumřela třetí andulka, co udělám k večeři a kdy půjdu vyvenčit jezevčíka. Plánujeme, jak si zařídit byt. O nedělích na chalupě dopisuju knížku a potom také dumám o tom, jak najít zaměstnání, kde bych mohla být opravdu prospěšná. To považuju za hrozně důležité. Lidé kolem mě se často tváří, jako by jediný smysl života bylo žít dlouho, ale to je přece hloupost, to nestačí. Co jim je to platné, když za tu dobu nic pořádného neudělají?
* Co vám dělá největší starosti?
Petr: Chodíme na pravidelné testy a Zuzka je vždycky strachy celá bez sebe. Bojí se kvůli mně, stačí, abych začal smrkat nebo kýchat, a hned šílí.
Zuzana: Promítám si v těch chvílích v hlavě, jak jsem mohla Petra nakazit, vyčítám si každou drobnou neopatrnost. Mně totiž tehdy doktoři ani nechtěli testy dělat, považovali to za nesmysl, ale já na tom trvala.
