Díky covidu jste se prý naučil vařit. Co je vaše největší specialita?
Myslím, že v dnešní době díky kulinářským programům je vařit moderní. Všichni teď mají možnost prezentovat své originální recepty na sociálních sítích. Já byl ve vaření vždycky neználek. Nevěděl jsem, co a jak se dělá a ani mě to moc nebavilo. První, co jsem si uvařil, tedy kromě čaje, bylo pečené kuřecí stehno v troubě.
A pak nastala tato divnodoba, kdy jsme byli všichni zavření doma a já navíc dostal jako dárek knížku o vaření s názvem Super jednoduše, a najednou mě to chytlo. Má žena se věnovala dcerce a já začal objevovat taje receptů. Zjistil jsem, že vaření není žádná věda a že nejdůležitější je nebát se dělat chyby a zkoušet různé kombinace. Holky mi doma říkají, že jim moc chutná moje sekaná.
Našel jste v opatřeních spojených s pandemií ještě další pozitiva?
Řekl bych, že každý se snažil na dané situaci najít to pozitivní. Skoro všem se nám ze dne na den změnil život. A já bych asi nikdy nebyl u prvních krůčků, slov, zoubků a všech pokroků naší dcery, protože bych byl pořád v práci. Ráno zkoušel a večer hrál. Takto jsem měl možnost všechny důležité mezníky zažít osobně, ne jen ze zaslaných fotografii a videí na mobil.
Jak vás otcovství změnilo? Co nového jste se díky dceři o sobě dozvěděl?
Jsem teď daleko víc unavenější. (smích). Asi jako každý rodič zažívám spánkový deficit. Nikdy bych neřekl, že mi stačí spát tak málo a fungovat. Upřímně, obdivuju všechny mámy na mateřské. Nechápu proč se tomu říká dovolená.
Dozvěděl jsem se o sobě, že musím zapracovat na trpělivosti, ale taky že jsem učenlivý, což asi souvisí s mojí profesí. A tím, že mi vypadl celý pracovní program a jinou práci jsem nehledal, naplno jsem se zapojil do všech domácích aktivit. Naučil jsem se přebalovat, koupat, stříhat nehty, krmit. Zkrátka jsem se naučil starat o Aničku, rozumět jejím potřebám a co mi chce v tu chvíli tím a tím říct. Od té doby se nebojím ji hlídat sám.
Už vás vaše dcera viděla na divadle, nebo v televizi? Jaká byla její reakce?
Je ještě malá a zatím ji jen pomalu seznamujeme s mým pracovním prostředím. Takže se mnou byla dvakrát na zkoušce a teprve nedávno na odpoledním představení. Vydržela asi půl hodiny. A když jsme se jí zeptali, co se jí za celý den nejvíc líbilo, tak řekla kolotoč na hřišti! Ale často teď na Déčku opakují Agenta v kapse a toho miluje. Skáče a zpívá při titulcích. To je krásné! V tu chvíli si jen přeju, ať ta její totální zamilovanost do tatínka trvá navěky.
Co spolu nejraději podnikáte?
Anička se mnou nejraději podniká takzvané blbiny. Což spočívá v tom, že jsem její skákací hrad a prolézačka v jednom. Když je ale možnost, jdeme ven na hřiště, na pískoviště a na houpačky. Za odměnu jednou za čas na koníky. Ty má moc ráda. Důležitě sedí v sedle a je šťastná. Zkrátka se snažíme dělat všechno, co souvisí s jejím rozvíjením a objevováním tříletého dítěte.
Spousta vašich kolegů se v období omezení divadel začala věnovat jiné profesi. Dělat něco jiného vás nelákalo?
Naštěstí jsme měli něco našetřeno, takže primárně jsem práci hledat nemusel. Kdyby to trvalo o něco déle, řešit by to bylo třeba. Díval jsem se na inzeráty rozvozu, protože řídit auto mě baví. Ale nárazově nějaká drobná práce přišla a se ženou jsme se doma shodli, že se uskromníme a některé věci si odepřeme. Řekli jsme si, že to tak má být.
Máte kreativního ducha? Byl byste schopný napsat divadelní hru, nebo režírovat?
V šuplíku žádný nápad na divadelní hru zrovna nemám a režie mě neláká. Ale dělám kreativní povolání, takže myslím, že asi jistým způsobem kreativní být musím. Když vytvářím roli, něco si o ní hledám, vymýšlím její příběh. Asi jako každý herec.
Ale když nad tím tak přemýšlím, moje teta Jaroslava Schallerová natočila mnoho filmů a jako náctiletá byla filmovou hvězdou. Říkal jsem si, že bych s ní formou rozhovorů a povídání jednou chtěl napsat knížku vzpomínek. Její optikou, jak to všechno jako malá, už dospívající slečna prožívala. Na pražskou konzervatoř ji sice nevzali, ale filmové nabídky dostávala dál. Točila na Slovensku a v Maďarsku. Právě tam jí dokonce nabídli, že by konzervatoř mohla vystudovat. Myslím, že by to bylo zajímavé a poutavé čtení, protože má mnoho zážitků. K nějakému životnímu jubileu by to pro ni byl hezký dárek.
Měl jste možnost pracovat s významnými režiséry, například i s Jiřím Menzelem. Nosíte dodnes v hlavě nějakou jeho důležitou radu?
Setkání s panem režisérem Menzelem bylo zásadní. První přišlo natáčení filmu Donšajni a pak zkoušení Shakespearovských slavností a hry Mnoho povyku pro nic. Letošní červenec ji budeme uvádět již devátým rokem a bude to rok poslední.
Člověk se při uvádění tolika repríz za sebou hodně naučí. Je to těžké a vyčerpávající zahrát během prázdnin 42 dvouhodinových představení. Zároveň je to ale krásné setkání s trochu jiným jazykem a textem, který musí vládnout.
O to všechno se pan režisér při castingu zajímal. Jestli to jako herci zvládneme, jestli máme dostatečný hlasový fond, techniku a hlavně fyzičku. Kladl nám na srdce, že nás hraní musí bavit a máme z něj mít radost. A že když hrajeme, měli bychom slyšet hudbu, třeba My fair lady!
V divadle Studio DVA hrajete Ládínka v představení Smolíkovi. Nevrátil jste se touto rolí tak trochu do svého dětství?
Ládínek je úlet. Jak stylem herectví, tak cestou na jinou planetu. Zahrát si animovanou postavu, na kterou jsem se jako malý díval v Magionu a pak se vydat opravdovou nafukovací raketou na planetu dvojníků se vám v životě jen tak nepoštěstí a rovná se to splněnému snu. Navíc je to skvělý nápad divadla Studio DVA převést tento seriál na jeviště. Dítě je zabaveno a rodič si nostalgicky zavzpomíná na svoje dětství.
Vůbec mám pocit, že v tomto divadle se hodně dbá na to, aby divák odcházel maximálně spokojen. Ne že by se o to jinde nesnažili, ale tady mám pocit, že se vše dělá s lidskou vřelostí a láskou. Moc si vážím toho, že jsem doma právě v tomto divadle. Cítím tu dramaturgickou rozmanitost a uměleckou rovnováhu. A přitom se divácky nepodbízíme. Jednou si zahraju malou roli v Poprasku na laguně nebo v Revizorovi, ale pak zase velkou v Líbánkách na Jadranu, Kutlochu, Saxaně nebo Oscaru pro Emily. A šéf vám pak zavolá, že pro vás má roli v nové hře Patrika Hartla Lovci Bobrů s premiérou v červnu 2022. To vás naplňuje radostí a dělá pracovně šťastným.
Věnujete se tanci, kterým si suplujete i sport. Šel byste do StarDance?
S kolegy z tanečního seskupení Veselé skoky jsme společně s choreografem Martinem Packem založili seskupení nové s názvem Lindo, hop! Byla to velká touha a iniciativa Lucie Pernetové a Henriety Hornáčkové setkávat se a plnit si taneční sny v novém pohybovém projektu.
Po dlouhém období zkoušení a absolvování různých workshopů jsme pod taktovkou našeho choreografa „Páci“ s Originálním Pražským Synkopickým Orchestrem dali dohromady pohybovou grotesku s názvem Hot Café Revue. Hrajeme ji v Malostranské besedě a když to pandemická situace dovolí, v druhé půlce si s námi můžete zatančit v originální tančírně. A StarDance? Taková nabídka se přece neodmítá.
Na co se v televizi díváte nejraději?
Teď jsou u nás doma v kurzu hlavně pohádky. Takže úplně nestíháme sledovat nejnovější televizní hity a seriálové trendy. Vždycky si pak pustíme něco zpětně na doporučení kolegů. Jako třeba americký seriál z produkce Apple TV The Morning show s Jennifer Anistonovou a Reese Witherspoonovou. To se nám líbilo moc. Za poslední dobu nás taky oslovil seriál České televize Kukačky, rádi si online zaplatíme nějaký český film jako Matky, Deníček moderního fotra anebo Prvok, Šampón, Tečka a Karel.
Sledujete televizní zpravodajství?
Musím se přiznat, že skoro vůbec. Jednak v ten čas koupeme, a za druhé když večer hraju, nemám čas. Ale ono se to změnilo. Je to dobou. Pamatuju si, že jako malí jsme jako rodina pravidelně sedávali ke zprávám a i když mě to vůbec nebavilo, byl to pro rodiče hlavní informační kanál.
Teď žijeme v online době zpráv. Všechno máme na displeji mobilu a hned vidíme, co se děje. Jsme o všem aktuálně informováni. Byla doba, kdy jsem si každý den kupoval denní tisk. Líbila se mi vůně novinového papíru i to, že dané noviny čtu první a nikdo přede mnou je ještě neotevřel a já jako první odlepuji jednu stránku od druhé. Ale teď poslední roky televizní zpravodajství vynechávám kvůli duševní hygieně a koukám se raději jenom na sport.
Byl byste schopný vzít do ruky zbraň a jít bránit svou vlastní zem?
To, co se děje, je strašlivé a všichni jsou v šoku z toho, že se něco podobného vůbec odehrává. Navíc kousek od nás. Mysleli jsme, že něco takového už nezažijeme. Doufám, že to brzy skončí. Zároveň to ale odhaluje jeden krásný povahový rys Čechů, že dokážeme být velice solidární. Když je potřeba pomoci, pomůžeme. Sami víme, jaké to je, když se k vám Evropa otočí zády a jaké to je, když je vaše země okupovaná.
Pevně věřím, že se vše v dobré obrátí. Protože jinak vůbec nemá cenu přemýšlet. Pokud to dospěje tak daleko, že budeme muset opět bránit svou vlast, nevidím jiné řešení, než že bych zvažoval jak svojí troškou přispět do mlýna.
Umíte si do života přitáhnout věci, po kterých toužíte?
Věřím, že když člověk na něco pravidelně myslí, že se mu to splní. Když si nepřipouští jiný scénář vývoje událostí, tak ani jiný scénář nastat nemůže. Tím, že to ve své myslí už konkrétně vidí, tak se mu to zhmotní a přitáhne k sobě do svého života. Čím konkrétnější, tím lepší. Někdo si kreslí sny do diáře, jiný vystřihuje obrázky z novin a časopisů a lepí si to do sešítku. Věřím, že když toto člověk ze sebe vysílá, splní se mu to. Od přání parkovacího místa až k životním snům. Nevím, jak se tomu přesně říká, možná životní optimismus, ale věřím, že to funguje.
