Husův pomník tam dosud nestál a nešťastná Panenka Maria, jejíž stupně dole posloužily také jako krámky, dívala se na toto hemžení z vysokého sloupu mezi čtyřmi anděly. Dnes je už těžko vyvolat si v duchu jedinečnou atmosféru tohoto tržiště. Vzduch voněl pomeranči a tato vůně byla prostoupena pachem hořících karbidových lamp či jen prostých hořáků. A těch barev! Bylo to opojivé, nemohl jsem se nikdy nasytit této přepěkné podívané. Bloudil jsem tam do pozdních hodin večerních. Matějská pouť koncem února či počátkem března bývala veselá a rozjařená. T o proto, že jaro už bylo za dveřmi. V ánoční trh byl slavnostnější a tišší. I jakási posvátnost byla v jeho hemžení. I když mnohé lidské hlasivky tu a tam se pokoušely, aby se peníze z jedné kapsy přestěhovaly do druhé. Mikulášský trh byl ve znamení tisíce pozlacených metel s rudými papírovými pentlemi a růžemi. Někdy už poletoval sníh a vločky ulpívaly na vlasech a kožešinách spolu s částečkami zlatých fólií, které se setřásaly z mikulášských metel, a maminky se zlatem ve vlasech se šťastně usmívaly. Po Mikuláši přes noc zmizely z trhu metly a figurky papírových Mikulášů a čertů a v krámcích se objevily nesčetné drobné postavičky daráčků putujících do příštích betlémů. Prohlížel jsem je dlouhé chvíle s velikým vzrušením. Na nejvyšších stupních výkladů byly pak hrady s věžemi a hradbami, s donjony i cimbuřími, zároveň s drobnými domečky. T o měl být pyšný Jeruzalém. Vyráběli je chudáci v Orlických horách a v Příbrami. Všechno to bylo laciné, za pár korun, ale přece jen nedostupné pro chlapce, který v dlani mačkal pár krejcarů, a někdy ani ty ne. Ale litovat ho nikterak nemusíte. Byl šťasten. Krámky plné dřevěných a plechových hraček míjel jsem netečně, ale znovu jsem se vracel k betlémským figurkám, které voněly klihem a lacinými barvami. Zcela očarován sledoval jsem jejich strnulé postoje, připravené spatřit anděla nebo hvězdu. Na trh jsem běhal několikrát za týden celé tři neděle až do svátků, jakmile mi vybyla chvíle. A nejraději k večeru, kdy tam bylo nejvíce kupujících a prodavači neměli čas odhánět zevlouna, který se neměl ke koupi a před krámky stále jen překážel. Stále vzrušený a stále čekající na nové zázraky bloudil jsem trhem, až jsem se posléze zastavil u Hubičkova loutkového divadla. Vypráví o něm nejen Géza Včelička, ale i paní Maryna Alšová. A tam jsem konečně své dva krejcary bez rozmýšlení a bezstarostně utratil. Když bylo po představení, které, žel, nebylo příliš dlouhé, ještě chvíli postával jsem za divadlem a znovu naslouchal hřmotným dialogům a chřestění dřevěných paží a nohou Hubičkova hereckého ansámblu za tenkou plachtou. Na plechový tácek, který u vchodu přísně hlídala paní Hubičková, upustil Mikoláš Aleš, který také do tohoto divadélka se svými dětmi zavítal, velkomyslně a štědře stříbrnou zlatku. Ještě si představte občasnou prosincovou vánici, která se opírala do lidí i do plachet krámků. Když už se plachty střech prohýbaly pod tíhou sněhu, prodavači jej shodili na hlavy kolemjdoucích. Ale zdálo se, těm že to ani nevadí. A co by! Šlapalo se ve sněhu, lidé se usmívali, nejkrásnější svátky roku byly už za pár dní. V iděli jste už zasněženou hromadu pomerančů? Pod týnským chrámem, asi v místech, na které ukazuje jeden z bojovníků na Husově pomníku, byly vždy umístěny krámky s papírovými výrobky. Nalezli jste tam štůčky hedvábného i krepového papíru všech barev, papírová stínidla na lampy, sešity, reprodukované obrazy svatých do rámu, pohlednice i dopisní papír. Nic z toho zboží jsem nehledal, zajímaly mě jen archy barevných betlémských figurek. Jejich tisk byl špatný, barvy se někdy ani nekryly, ale to všechno jsem neviděl. Ošklivé slovo Krippen v záhlaví archů prozrazovalo provenienci. Byly však laciné, prodávali je za pár halířů. Měli tam i menší archy figurek ražených do tuhé lepenky, bohatě barevných, protože lesklý jejich povrch dovoloval nejen oslnivý třpyt královských rouch, ale i jaksi okázalejší chudobu a prostotu šatu pastýřského. Tyto figurky nebylo již zapotřebí podlepovat. Stačilo je jen rozpojit, přiklížit dole zaostřené dřívko a vpíchnout do měkkého mechu. Archy, na které jsem finančně stačil, bylo nutno nejdříve nalepit na silnější papír a pak teprve pracně a opatrně vystřihovat. To byla práce nemalá, ale vděčná. Postavit pěkný betlém - to byla touha mnoha dětí, i když, jak si vzpomínám, náboženská posvátnost vyvanula z těchto papírových betlémů, které byly spíše svědectvím idyly a romantického toužení. Byl to čas her a blížících se svátků. Zapomínal jsem na ústřední motiv vánoční legendy, na chlév s narozeným Ježíšem, a mnohem větší péči jsem věnoval pohanskému hradu a paláci krále Herodesa i jeruzalémským palácům. Jak bylo krásné a tajemné to středověké či ještě pozdější město nad betlémským chlévem! Žádná barva nebyla dost jásavá, žádné cimbuří dost zubaté a žádný palác dost zlatý a okázalý. Mnohá okna bylo možno vystřihnout, zalepit rudým celofánem a za nimi rozžehnout svíčku. T rpělivě jsem vystřihoval ovečku po ovečce a s nimi i pastýře spící mezi stádem na zemi. Protože veliké stádo ovcí bylo neodmyslitelnou částí této betlémské nádhery. Nejtěžší bylo přesně vystřihnout dlouhou pastýřskou hůl, která čněla vysoko nad pastýřovým širákem. Kolik jsem jich pokazil! Některé jsem přestřihl, jiné se zkroutily tak, že s holí neměly nic společného. Až mi někdo poradil, abych dal pastýři do ruky slabé, dlouhé dřívko. Nakonec i to se podařilo, krabice byla plná sice chudých a primitivních, ale posvátných a očarovaných figurek. Dodnes vidím mohutného slona s rudým baldachýnem a se zlatými třásněmi a střapci, velblouda s pestrým kobercem mezi hrby a konečně ztepilého bělouše se vztyčenou hlavou a nádhernou rudou čabrakou. Všechna tři veličenstva stála opodál betlémského chléva. Slona držel malý černoch s bílým turbanem, velblouda Arab s kopím, koně pak jakýsi chlapec s tureckým fezem a s ohnutou šavlí po boku, zatímco jejich královští pánové klečeli pokorně v mechu před jesličkami. Jen černý král stál jaksi rozpačitě v pozadí, aby se naplnila slova staré vánoční písně. Největší rozkoší však bylo seskupovat bohaté stádo ovcí s pobíhajícím psem na papírové skále. Někteří pastýři ještě spali, jiní dávali ovcím pít. Na pozadí Betléma bylo modré nebe a na něm zlaté hvězdy. I ty bylo možno koupit pod Týnem na Staroměstském náměstí v drobných arších a lehce odtrhávat jednu od druhé. Nakonec bylo nutno upevnit betlémskou vlasatici na pevnější drát, aby se pod dotykem rozechvěla a byla jako živá. Betlém byl hotov. Zbývalo jediné: poprášit všechno umělým sněhem bez ohledu na to, že pastýři byli bosí a z palem visely obrovské hrozny datlí a jiné byly plny žhavě rudých květů. Karel Čapek říkával, že lidé mají rádi betlémy, protože jim zlidšťují a zidyličťují svět. Já je však miloval, protože byly neoddělitelně spojeny s dobou krásných svátků, kdy všechno vonělo a lidé byli jiní. Tatínek, maminka i ostatní. Byli nějak šťastnější, usmívali se a byli laskavější. Celý domov byl jejich podobou prozářen. Toužil jsem, aby jen hodně pomalu a hodně dlouho přetřepával se tento přelíbezný čas. Ne že bych se chlubil, ale my jsme byli opravdu chudí. T o však, co dovedla o vánočních svátcích vyčarovat naše maminka z toho mála, to byl opravdu div. Nevycházeli jsme ze sváteční pohody. A každý, i sebemenší kout ulic v té době vánoční zesvátečněl. Vše bylo jiné, hezčí, krásnější. To je tak, když má někdo svátečnost v srdci, a ne jen v kalendáři červenými písmeny.
19. prosince 1999 21:02
