Tereza Kostková

Tereza Kostková | foto: Lenka Hatašová

Dávno už nekoukám do snářů, říká Tereza Kostková, kterou čeká pouť

  • 2
Už za pár dnů vyráží na pouť. Chce si tam oddechnout, protože miluje dlouhé procházky, klidně i sama se sebou. Tentokrát Tereza Kostková (47) do Itálie bere i manžela Jakuba Nvotu. Herečka a moderátorka promluvila v rozhovoru pro iDNES.cz nejen o cestě.

Prý máte už rok naplánováno jedno dobrodružství?
Pokud dobrodružstvím nazýváme budoucí událost, o které nevíme, co přinese, pak jistě ano. Dobrodružné hlavně bylo si desetidenní volno v diáři s ročním předstihem udělat. A vůbec nejdobrodružnější by bylo odjet neplánovaně, nečekaně, mít nápad, sbalit batoh a vyrazit. Tak by to udělala moje povaha.

Ale moje profese má přesně opačné fungování, tedy jsem musela „dobrodružné okénko“ nahlásit v divadle, v rozhlase a posléze i na natáčení, abych mohla „neplánovaně“ odjet. Už delší čas mám spadeno na poutní cestu Via Francigena, konkrétně na její toskánskou část. A tam v době hereckého volna tedy v létě opravdu nejde jít velké pěší tůry, horko hrozí neúnosné. Jaro se mi zdálo ideální. Tak uvidíme.

Na podobnou cestu se nechystáte poprvé. Vybavena zkušenostmi věděla byste už dnes, čemu se bezpečně vyhnout?
Jestli je zkušeností míněna má pouť do Santiaga se Compostela před 20 lety, pak se moc o co opřít nemám. Je to dávno. O 20 let mladší doba i já. Navíc se tehdy nepřihodilo nic, čemu bych se musela vyhýbat. Myslím, že jsou to dvě jedinečné záležitosti.

Tereza Kostková

Co na to vaše fyzička? Připravujete se nějak speciálně, třeba po vzoru vaší kolegyně Lucie Výborné, která před přechodem Antarktidy běhala po lese s vlekem pneumatik?
Courání Toskánskem, i když na kilometry bohatší, než je doporučovaných deset tisíc kroků za den, bych nesrovnávala s Luciinou Antarktidou ani z jednoho procenta. A na tu pouť jdu právě proto, že nemám jinak vůbec žádný čas na fyzické aktivity pro sebe, vyjma krásných procházek s pejskem. Ta pouť bude ten tréning. Vlastně se jdu cíleně sama se sebou projít. Protože prostě miluju chodit, v tichu a dlouho a místy, která neznám. A jestli to fyzicky zvládnu, opravdu nevím. Drobné malé pochybnosti o tom mám.

Poutníci mají často tendenci o svých zážitcích psát knihy, mohou vaši fanoušci očekávat něco podobného i od vás?
Neměla jsem tu tendenci ani před těmi mnoha lety, kdy byla santiagovská cesta v našich končinách mnohem méně populární. Představte si, že ani credential (pas poutníka) nešel tenkrát vůbec sehnat snadno. To byla lopota a ono dobrodružství ještě, než jste vyjeli. A nic takového nehrozí ani teď. Tolik lidí chodí po tolika místech! Navíc já to raději žiju, než čtu. Tudíž ani nemám potřebu to zaznamenávat. Ale jistě, že po návratu utrousím nějakou fotku a poznámku na Instagram či Facebook, jako inspiraci, vjem, zavanutí toho času. A jsem pozvána do našeho pořadu v rozhlase k Adélce Gondíkové jako host, právě trochu i na toto téma.

Mimochodem, kdyby jste svůj život měla pojmenovat titulkem knihy, jak by zněl?
Asi bych měla v návaznosti na předchozí odpověď říci, že Blízká setkání, ne? Jenomže já bych o těch nejpodstatnějších věcech neuměla psát. Ty nejdůležitější věci v životě dávám do slov jen vzácně a jen trochu, a stejně to nejde docela. Mám nejraději právě to, co zachytit nelze.

Tereza Kostková

Vraťme se ještě k chystané cestě. Jste připravená sdílet poutní noclehárny s desítkami dalších lidí? I toto k podobným událostem patří.
To patří k jinému druhu pouti, zažila jsem to, když jsem šla zcela sama tenkrát a byla to důležitá součást i zkušenost. Tentokrát vyrážím s manželem a rozhodně se o prostor noclehu nebudeme dělit. Mou motivací není nic jiného, než vykouzlit si čas pro sebe, v co nejmenším počtu lidí. Prostě vyvážit podstatu mé velmi extrovertní profese a vidět hezký kout světa. Z doslechu navíc vím, že tato pouť je mnohem méně provařená a tedy i frekventovaná. Přitom se jedná o vůbec nejstarší křesťanskou cestu.

Téma spaní je pro vás vůbec osobní, kdysi jste se do hloubky freudovsky zabývala výklady snů. Zapisujete si je dodnes?
No já se tím zabývala spíš jungovsky. Nezapisuji si je a dávno už nekoukám do snářů. Ale podstatu snů velmi vnímám, ráda do snů chodím a vnímám je jako svou součást. Prakticky to znamená, že ráda spím a ráda svému mozku umožňuji, aby se do snových i ostatních fází mohl snadno dostat. Myslím, že nic lepšího než spánek jsme pro regeneraci a mentální i fyzické zdraví od přírody dostat nemohli, tak to nebojkotuji. Ale ano, ráda bych spala o něco déle, i v to na pouti doufám, že se prostě vyspím.

Jako sen působí i fotografický obraz z kalendáře Proměny Fantazie nadace Archa Chantal, na kterém jste znázorněna jako šachistka, která hraje partii sama se sebou. Když se na obraz podíváte očima psychologa, co by ve vás tento sen evokoval?
No to je právě to, že podle mého soudu žádný obraz sám o sobě nenese nic. Ten obsah vzniká až pozorováním. A výklad tím, co v tom vidí ten, kdo pozoruje. I já v tom tedy v různých chvílích pozorování mohu vidět něco jiného.

Kalendář Proměny Fantazie 24 (květen) Tereza Kostková – V tobě vidím sebe

Jste narozená ve znamení Blížence, takže hraní šachů sama se sebou asi není od věci. Perou se ve vás obě Terezy často? Jak by jste je popsala?
Jak vidíte z oné fotografie, ony se neperou, ony spolu hrají. Baví je to. Doplňují se. A ať prohraje kterákoli, tatáž na protější straně vyhrála. Myslím, že to je ta relativita, co je vlastně prohra a co vítězství.

Je o vás známo, že jste velmi vytížená a zvládáte spoustu různých věcí najednou. Jak to vypadá, když máte volný čas jen pro sebe?
To vypadá tak, že jedu do Toskánska na deset dní. Hájím si nemálo prostoru o letních prázdninách, i když už dávno nelze mluvit o prázdninách divadelních, protože letní scény už jsou téměř běžnou součástí. Ale přeci jen hraje se o poznání méně. Méně se i točí a v rozhlase mám volno úplně celé dva měsíce. Času je víc a já se tak dostanu k práci na zahradě, plavání, mnohem delším procházkám, výletům a dovoleným, posezení s přáteli, pečení a jasně taky k marmeládám. Opravdickým. Nejen seriálovým.

Během roku je toho času pro mě opravdu méně, protože, jak známo u nás maminek, rodina má přednost. Ale syn je velký a manžel také vytížený, tak se sem tam urvu na masáž nebo večer na pivo s kolegy. A hodně využívám dvoudenních zájezdu, dalekých štací s přespáním, to mám pro sebe i půlku dne. Pak jsou místa, kde práci s odpočinkem spojíte. To když moderuji u Verunky Záhorské v Luhačovicích pro Korunku. Ona má hotel, kam mohou psi, to je famózní.

Není typická česká herečka, říká Nvota o manželce Tereze Kostkové

Kdo jsou vaši nejbližší přátelé? Máte je mezi kolegy, anebo jsou úplně z jiných oborů? Za kým jdete nejdřív, když je vám ouvej?
Hlavně asi z divadla, i když pár lidí mi zůstalo ze školních škamen. Naše Komorní divadlo Kalich tím, že jsem úplně od začátku byla i u jeho vzniku, nejen z časové logiky častého vidění se, ale i z podstaty blízkosti a podobného profesního uvažování, je pro mě druhou rodinou. Za touhle, i svou vlastní, mohu kdykoli přijít a oni za mnou. Leckdy bohatě stačí vylézt jenom na jeviště a je dobře.

Seznam vašich pracovních aktivit by byl celkem dlouhý, ostatně o nich své fanoušky informujete na sociálních sítích. Čím teď vaše profesní srdce ale hoří nejvíc?
Nedělala bych nic, pro co by mi srdce nehořelo. A samozřejmě nemusí být vždycky požár, počítá se i hřejivé plápolání.

23. února 2024