Všechno zavinili splašení koně utržení od povozu, kteří se před mnoha lety připletli do cesty Kryštofově tetě, když vezla malého chlapečka v kočárku parkem. Teta chvíli prchala i s kočárkem, na poslední chvíli vzala dítě do náruče a schovala se s ním za živý plot. Dětský kočárek se za několik vteřin ztratil pod koňskými kopyty.
Se špatnou zkušeností v zádech
Právě z takových zážitků, jaký měl kdysi Kryštof, se podle Jána Praška, lékaře z pražské psychiatrické léčebny v Bohnicích, může snadno vyvinout chorobný strach neboli fobie. Řada lidí, kteří se zdánlivě nevysvětlitelně bojí nějakého zvířete, by si při troše snahy vzpomněla, že je toto zvíře kdysi nějak vylekalo či dokonce zranilo. Mnozí lidé si zase uvědomí, že jim odpor ke zvířeti někdo vštípil - poměrně často se tak fobie přenáší z rodičů na děti. Člověk, který se bojí například pavouka či hada, i když bezpečně ví, že není jedovatý, může ovšem za svůj strach vděčit i genetickému »dědictví« po pravěkých předcích, pro které bylo nejspíš velmi účelné každému takovému zvířeti se vyhnout. Protože se lidské geny od pravěku jen nepatrně změnily, bojí se dnes mnoho lidí zcela neškodných zvířat, ale jen málokdo má panickou hrůzu z jízdy autem, která představuje nesrovnatelně větší nebezpečí.
Vadí, či nevadí?
»Mnoho lidí dokáže s lehčí fobií docela dobře žít. Neoblíbenému zvířeti se prostě vyhýbají, často si navíc své chování před sebou i před okolím nějak rozumově zdůvodní - pes může kousnout, kočka páchne, takže ani nemají pocit, že něco není v pořádku,« tvrdí psychiatr Radkin Honzák, vedoucí oddělení psychologie a psychosomatiky na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Horší je, když člověk kvůli odporu ke škvorům nemůže stanovat, kvůli pavoukům se bojí dojít pro marmeládu do sklepa a z obavy před psy si netroufá do parku. Pak lze návštěvu psychologa nebo psychiatra rozhodně doporučit. U fobií ze zvířat se často a poměrně úspěšně používá takzvaná kognitivně behaviorální terapie. Je to vlastně psychologický trénink, který má člověka strachu odnaučit.
Od představy k setkání
»Nejprve se snažíme zjistit, jestli je příčinou strachu nějaký skutečný špatný zážitek - třeba pokousání psem. Úkolem pacienta je pak pokusit se na tento nepříjemný zážitek co nejpodrobněji rozpomenout, pak jej písemně vylíčit a na následujících sezeních vyprávět o něm i o pocitech, které jej provázely. Tak se pokračuje až do okamžiku, kdy vzpomínka ztratí negativní citový náboj,« vysvětluje doktor Praško, který se zabývá právě kognitivně behaviorální terapií. Pokud vzpomínka na skutečný zážitek chybí, začíná se od představy obávaného zvířete, kterou po čase může vystřídat obrázek. Ve všech případech pak následuje prakticky totéž: pacient se setká se skutečným zvířetem (dejme tomu s malým pejskem). Zprvu se jen se dívá, jak si s ním někdo hraje, pak k němu jde blíž a časem se odváží sám ho pohladit. Na příštím sezení se může setkat s větším psem a třeba si od něj nechá olíznout ruku a tak dále. »Vrcholným úspěchem pro pacienty bývá, když jim půjčím svého psa a oni s ním jdou sami na procházku,« říká doktor Praško. »Z takto zvládnutého úkolu mají samozřejmě velkou radost a dodá jim to odvahu pro další těžké situace, třeba setkání s úplně neznámým psem v parku.«
Zvíře jako symbol zla
»Každý strach ze zvířete se však nedá vysvětlit obavou z konkrétního, byť smyšleného nebezpečí spojeného právě s oním zvířetem, jako je pokousání, jed nebo infekční nemoc,« soudí doktor Honzák. »Tento strach může být jen zástupný problém pro něco jiného, co máte v sobě a co je natolik nepříjemné, že to na sebe muselo vzít ,masku' obávaného zvířete.« Modelová situace může - hodně zjednodušeně - vypadat například takto: pacient se štítí hadů. Na otázku, co si první vybaví při vzpomínce na hada, odpoví: lstivost, podvod. Pak si vzpomene na sen, ve kterém šel do zaměstnání, vzal za kliku v kanceláři a ta se proměnila v hada. Řešení? Problém v práci. Pacient kdysi vedl firmu, kde jej podřízení podváděli. Nyní pracuje v jiné firmě, strachu z nesolidních spolupracovníků se však nedokáže zbavit. Každodenní nejistota v práci se »převlékla« za strach z hadů. I v takovém případě se může podařit strach z konkrétního zvířete odstranit tréninkem, podstatu problému to ale neřeší. Odpor se pak může přesunout na něco jiného - třeba na strach z cesty tramvají, kterou pacient denně do práce dojíždí. Někdy se stává, že samotný problém i fobie zmizí v momentě, kdy pacient nepříjemnou souvislost odhalí a o svém trápení začne mluvit. Jindy je zapotřebí měsíců i několika let trpělivé terapeutické práce.
Se špatnou zkušeností v zádech
Právě z takových zážitků, jaký měl kdysi Kryštof, se podle Jána Praška, lékaře z pražské psychiatrické léčebny v Bohnicích, může snadno vyvinout chorobný strach neboli fobie. Řada lidí, kteří se zdánlivě nevysvětlitelně bojí nějakého zvířete, by si při troše snahy vzpomněla, že je toto zvíře kdysi nějak vylekalo či dokonce zranilo. Mnozí lidé si zase uvědomí, že jim odpor ke zvířeti někdo vštípil - poměrně často se tak fobie přenáší z rodičů na děti. Člověk, který se bojí například pavouka či hada, i když bezpečně ví, že není jedovatý, může ovšem za svůj strach vděčit i genetickému »dědictví« po pravěkých předcích, pro které bylo nejspíš velmi účelné každému takovému zvířeti se vyhnout. Protože se lidské geny od pravěku jen nepatrně změnily, bojí se dnes mnoho lidí zcela neškodných zvířat, ale jen málokdo má panickou hrůzu z jízdy autem, která představuje nesrovnatelně větší nebezpečí.
Vadí, či nevadí?
»Mnoho lidí dokáže s lehčí fobií docela dobře žít. Neoblíbenému zvířeti se prostě vyhýbají, často si navíc své chování před sebou i před okolím nějak rozumově zdůvodní - pes může kousnout, kočka páchne, takže ani nemají pocit, že něco není v pořádku,« tvrdí psychiatr Radkin Honzák, vedoucí oddělení psychologie a psychosomatiky na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Horší je, když člověk kvůli odporu ke škvorům nemůže stanovat, kvůli pavoukům se bojí dojít pro marmeládu do sklepa a z obavy před psy si netroufá do parku. Pak lze návštěvu psychologa nebo psychiatra rozhodně doporučit. U fobií ze zvířat se často a poměrně úspěšně používá takzvaná kognitivně behaviorální terapie. Je to vlastně psychologický trénink, který má člověka strachu odnaučit.
Od představy k setkání
»Nejprve se snažíme zjistit, jestli je příčinou strachu nějaký skutečný špatný zážitek - třeba pokousání psem. Úkolem pacienta je pak pokusit se na tento nepříjemný zážitek co nejpodrobněji rozpomenout, pak jej písemně vylíčit a na následujících sezeních vyprávět o něm i o pocitech, které jej provázely. Tak se pokračuje až do okamžiku, kdy vzpomínka ztratí negativní citový náboj,« vysvětluje doktor Praško, který se zabývá právě kognitivně behaviorální terapií. Pokud vzpomínka na skutečný zážitek chybí, začíná se od představy obávaného zvířete, kterou po čase může vystřídat obrázek. Ve všech případech pak následuje prakticky totéž: pacient se setká se skutečným zvířetem (dejme tomu s malým pejskem). Zprvu se jen se dívá, jak si s ním někdo hraje, pak k němu jde blíž a časem se odváží sám ho pohladit. Na příštím sezení se může setkat s větším psem a třeba si od něj nechá olíznout ruku a tak dále. »Vrcholným úspěchem pro pacienty bývá, když jim půjčím svého psa a oni s ním jdou sami na procházku,« říká doktor Praško. »Z takto zvládnutého úkolu mají samozřejmě velkou radost a dodá jim to odvahu pro další těžké situace, třeba setkání s úplně neznámým psem v parku.«
Zvíře jako symbol zla
»Každý strach ze zvířete se však nedá vysvětlit obavou z konkrétního, byť smyšleného nebezpečí spojeného právě s oním zvířetem, jako je pokousání, jed nebo infekční nemoc,« soudí doktor Honzák. »Tento strach může být jen zástupný problém pro něco jiného, co máte v sobě a co je natolik nepříjemné, že to na sebe muselo vzít ,masku' obávaného zvířete.« Modelová situace může - hodně zjednodušeně - vypadat například takto: pacient se štítí hadů. Na otázku, co si první vybaví při vzpomínce na hada, odpoví: lstivost, podvod. Pak si vzpomene na sen, ve kterém šel do zaměstnání, vzal za kliku v kanceláři a ta se proměnila v hada. Řešení? Problém v práci. Pacient kdysi vedl firmu, kde jej podřízení podváděli. Nyní pracuje v jiné firmě, strachu z nesolidních spolupracovníků se však nedokáže zbavit. Každodenní nejistota v práci se »převlékla« za strach z hadů. I v takovém případě se může podařit strach z konkrétního zvířete odstranit tréninkem, podstatu problému to ale neřeší. Odpor se pak může přesunout na něco jiného - třeba na strach z cesty tramvají, kterou pacient denně do práce dojíždí. Někdy se stává, že samotný problém i fobie zmizí v momentě, kdy pacient nepříjemnou souvislost odhalí a o svém trápení začne mluvit. Jindy je zapotřebí měsíců i několika let trpělivé terapeutické práce.
